Jarda Vála: Po deseti letech na Krétě (III)

Předchozí článek Po deseti letech na Krétě (II)

Autobusový zájezd na Elafonisi a do Chanie

Od hotelu odjíždíme v 8.20 hod., asi 120 kilometrů dlouhá cesta – nejprve na západ a pak na jih – trvá dvě hodiny. Ke konci cesty nám průvodkyně ukazuje po pravé ruce v dálce siluetu pravoslavného kláštera Chrysoskalitissa. Byl postaven za benátské nadvlády na místě kláštera sv. Mikuláše a je známý svou pevnostní architekturou a svým katholikonem (hlavním kostelem) zasvěceným Nejsvětější Trojici a Nanebevzetí Panny Marie. Jeho název je spojen se zvláštní legendou: poslední z 98 schodů vedoucích do kláštera je prý vyroben ze zlata (řecky chrysos). Podle tradice mohou zlatý schod stále vidět pouze opravdoví věřící, což dodává místu na duchovní tajemnosti. Klášter, poprvé zmíněný v benátském sčítání lidu z roku 1637 jako „Panagia Gounoskalitissa“, snášel velké útrapy během turecké okupace. Podle legendy v roce 1824 včely zázračně ubránily klášter útokem na turecké vojáky, kteří se jej o Velikonocích pokusili vyplenit. V roce 1940 byl klášter přeměněn na ženský klášter. Během druhé světové války však jeptišky dočasně vysídlila německá posádka.

Zastavujeme na parkovišti a než se vydáme pěšky dolů na pláž, objednáváme si v taverně kafko a frapé. Asi kilometr šlapeme z kopce k moři:

Elafonisi, česky Jelení ostrov, dostal své jméno bůhvíproč, protože jeleni se zde rozhodně nevyskytují. Leží na jihozápadě Kréty a jde o chráněnou přírodní oblast, kde mělká laguna přechází do otevřeného Středozemního moře. Pozvolný vstup do vody ocení rodiny s dětmi, otevřenější část pláže zase ti, kdo se chtějí vykoupat v hlubším moři nebo se projít bosí na malý ostrůvek, který je s pevninou spojený jen úzkým pruhem písku. To je náš případ, a tak třikrát brodíme:

Zdejší písek má jemně narůžovělý odstín, který způsobují drobné úlomky mušlí a korálů, které se po staletí rozpadaly na jemný prášek a smísily se s bílým pískem. Nejintenzivnější růžová barva je prý vidět zejména ráno nebo při západu slunce, kdy sluneční paprsky zvýrazní jemné barevné tóny. My jsme tu ovšem přes poledne... Elafonisi je jednou z nejunikátnějších pláží Evropy – a proto přísně chráněná. Platí jednoduché pravidlo: písek zůstává na pláži, aby si jeho krásu mohli užít i další návštěvníci.

Přestože růžová barva většinou představuje pozitivní náladu, Elafonisi v minulosti mnoho štěstí nepřinesla. Dne 22. února 1907 zde ztroskotal osobní parník společnosti Österreichischer Lloyd, nazývaný Imperatrix, kterému se staly osudným silné severozápadní větry vanoucí k útesům. Všech 38 obětí bylo pohřbeno na ostrově a trosky parníku stále odpočívají na mořském dně. Na plochém vrcholu ostrova došlo později ke stavbě majáku, který byl během druhé světové války znaičen německými okupačními vojsky. Ještě dříve se tu však odehrála mnohem větší tragédie. Na Velikonoční neděli roku 1824 se na ostrově ukryli místní obyvatelé v obavě před útokem osmanských vojáků, kteří se rozhodli utábořit na pláži naproti ostrovu. Čekání na záchranu v podobě lodi plující na Iónské ostrovy překazil výpad vojáků, když jeden z jejich koní se vydal mělkou vodou k ostrovu a lidé ukrývající se na ostrově byli objeveni. Podle několika zdrojů se tam nacházelo 640 až 850 lidí, z nichž většina byla zabita a zbývající přeživší byli prodáni do otroctví v Egyptě.

* * *

Původně jsme měli v úmyslu vykoupat se a přejít celý ostrov až ke kostelíku a majáku v podobě ocelové veže, případně sestoupit ke dvěma památníkům a do jeskyně, ale už po půl kilometru chůze písečnými dunami...

... a mezi trsy vegetace nás to přešlo! Škoda času, vracíme se na pláž a věnujeme se koupání:

Nakonec se přebrodíme zpátky na pevninu a vracíme se k autobusu. Asi v 16 hod. přijíždíme do Chanie. Náš autobus parkuje u Městského parku, který je na krétské poměry obrovský a je oblíbeným místrem setkání místních obyvatel.

V minulosti stával na místě dnešního města výstavný mínojský palác, dnes bohužel navždy ztracen pod současnou zástavbou městských domů. I přesto je Chania velice zajímavým a rozmanitým městem se spoustou historických staveb a malebným městským centrem.

Naše další kroky směřují ke katedrále Trimartiri postavené díky mimořádnému mezikonfesnímu daru: osmanský guvernér Kréty Mustafa Naili Paša věnoval v roce 1850 chanijské křesťanské obci sto tisíc grošů na stavbu nové katedrály a jeho syn Veli Paša přidal dalších třicet tisíc – dohromady sto třicet tisíc grošů od muslimské vládnoucí rodiny na největší pravoslavný chrám ve městě! Naili Paša se oženil s Helenou Bolanopoulou, dcerou pravoslavného kněze, a dovolil jí zůstat křesťankou a modlit se ve vlastní kapli. Na pozemku stál nejprve byzantský kostel z 11. století, Benátčané ho nahradili skladištěm, které Osmané přeměnili na mýdlárnu. Její kotle vřely ještě v roce 1850, a to přesně na místě, kde dnes stojí zvonice. Osmanské úřady nechaly mýdlárnu zbourat a pozemek spolu s pašovými penězi darovaly chanijské křesťanské obci. Stavba probíhala v letech 1850 až 1860, kydonský biskup katedrálu vysvětil v roce 1861.

Tři lodě jí daly lidový název Trimartiri: tri znamená tři, martyri mučedník. Hlavní loď je zasvěcena Uvedení Panny Marie do chrámu, jižní loď Třem světitelům (tedy velekněžím Bazilu Velikému, Gregoru Teologovi a Janu Zlatoústému) a severní loď sv. Mikuláši (náhradou za nedaleký kostel Agios Nikolaos, který Osmané v roce 1645 přeměnili na mešitu). Ikonostas v interiéru nese ikony od Antoniose Revelakise, Antoniose Vivilakise a Ioannise Staise, některé se stříbrným kováním od místních zlatníků. Malíř Kokotsis namaloval nad centrálním ikonostasem fresku svatých Petra a Pavla, v kupoli svatyně vymaloval Nikos Giannakakis Pannu Marii známou jako Ta, jež je širší než nebesa. V nartexu (vstupní kryté předsíni u hlavního vchodu do kostela) spočívá staletí stará ikona z původního byzantského kostela. Královský dekret z října 1947 určil svátek Uvedení Panny Marie, 21. listopad, oficiálním svátkem města Chania.

Následuje návštěva interiéru římskokatolické katedrály Nanebevzetí Panny Marie v Kaneji z roku 1879:

Ve 13. století město získali pod svoji nadvládu Benátčané. Ti kolem Chanie vybudovali systém opevnění, stávající z hradeb, bašt a pevností. U vjezdu do chánijského přístavu dodnes stojí stará benátská pevnost Firkas, ve které je dnes umístěno Námořní muzeum:

Od pevnosti vede asi nejlépe zachovaný úsek středověkých hradeb, kdysi obepínající město. Kromě vojenských budov zanechali po sobě Benátčané i barevné městské obytné domy, které jsou v současnosti ozdobou nábřeží, najdete zde taverny a obchůdky se suvenýry a stojí tu jedna restaurace vedle druhé a bar vedle baru:

Kromě pevnosti hlídá vjezd do přístavu i starý benátský maják:

Staré město je pozůstatkem osmanské nadvlády, která trvala od 16. století až do roku 1898, kdy Kréta získala nezávislost. Chania se stala jejím novým hlavním městem a tento statut si udržela až do roku 1971. Turci navždy změnili architektonický ráz města. Kostely byly přebudovány na mešity a i domy běžných občanů získaly orientální nádech. Nejznámější osmanskou památkou v Chanii je tzv. Janičářská mešita. Její název Yiali Camii znamená v turečtině „přímořská mešita"; přístavní dělníci, kteří přístav využívali, jí dali ještě druhé jméno – Hamal Mosque, Mešita nosičů. Stavbu navrhl v roce 1649 arménský architekt – nemuslimský stavitel najatý osmanskými vládci – čtyři roky po dobytí Chanie. Byla to první mešita na Krétě postavená od základu jako nová stavba: každá mešita, kterou Osmané do té doby zřídili, vznikla přestavbou křesťanského kostela. Budova byla zasvěcena Küçük Hasan Pašovi, prvnímu osmanskému vojenskému guvernérovi města.

Architektura spojuje kubickou hlavní síň pod jedinou velkou polokulovitou kupolí, podepřenou čtyřmi zdobenými kamennými oblouky, s krytou arkádou šesti menších kupolí podél západní a severní strany. Kupole se zvedá přímo nad modlitebním sálem bez přechodového bubnu, jaký je běžný u pozdější osmanské architektury. Mešita sloužila jako místo bohoslužeb do roku 1923, kdy poslední muslimští obyvatelé Kréty odešli v rámci řecko-turecké výměny obyvatelstva. Minaret byl zbořen roku 1939, šestnáct let poté. Během druhé světové války budova hostila Archeologické muzeum v Chanii – jeho sbírka sem byla přesunuta kvůli bezpečí a v roce 1962 přemístěna do benátského kláštera. Budova od té doby sloužila jako sklad, muzeum lidového umění a návštěvnické centrum, dnes hostí umělecké výstavy.

* * *

Pokračujeme do chanijské čtvrti Kasteli k archeologickým vykopávkám staré Kydonie. Jde o je jediný mínojský palác vykopávaný živě pod moderním městem – v Knóssu, Faistu, Malii a všech ostatních mínojských centrech leží bronzová doba pod širým nebem. Zde leží pod ulicemi... Zápis do seznamu světového dědictví UNESCO, jenž tuto jedinečnost potvrdil, přišel v roce 2025. Pahorek zaujímá 3,56 hektaru a byl kontinuálně osídlen od neolitu až do konce středověku – s jedinou zdokumentovanou přestávkou přibližně v letech 1150 až 750 př. n. l. Vykopávky zahájené roku 1966 – řecko-švédský program vedený Yannisem Tzedakisem a posléze Erikem Hallagerem – přinesly druhý největší dosud známý archiv tabulek lineárního písma A: devadesát sedm tabulek zaznamenávajících zemědělské plodiny, lidi a zvířata. V letech 1989 a 1990 zde vyšlo najevo pět tabulek lineárního písma B – jediných, nalezených mimo Knóssos od počátku 20. století.

Pokračujeme k někdejšímu dominikánskému klášteru Santa Maria dei Mirakoli, Panny Marie Zázračné. Na kopci Kastelli jej nechala roku 1615 postavit benátská šlechtična Marussa Mengano. Do roku 1620 benátský inkvizitor G. Perpigano zdokumentoval jeho podobu v úřední zprávě: kostel s lomenými oblouky, opevněnou obvodovou zeď a pohodlné klášterní cely uspořádané kolem vnitřního nádvoří. Obvodová zeď přímo do sebe zahrnula byzantské městské opevnění ze sedmého století – fyzicky tak spojila benátskou instituci z roku 1615 s nejstarší dochovanou obrannou stavbou Chanie.

Klášterní cely byly rozmístěny na jižní a východní straně nádvoří, s přístupem jižní branou. Co se s klášterem dělo v osmanském období po roce 1645, zůstává téměř zcela nezdokumentováno. Ženská dominikánská komunita nezanechala žádný záznam o tom, jak budova změnila majitele nebo čím se komplex stal pod osmanskou vládou – mlčení, které kontrastuje s výše zmíněným podrobným benátským soupisem z roku 1620. Komplex přežil řeckou válku za nezávislost i více než století řecké státnosti. V květnu 1941 klášter zničilo osm dní náletů Luftwaffe, které předcházely německému výsadkovému útoku na Krétu a doprovázely jej. Dochovala se jen jižní stěna a část východní stěny kostela, které na konci ulice Agiou Markou stlačují tři a půl století dějin do několika obnažených metrů kamene:

Přicházíme k Arzenálu, dosud impozantnímu pozůstatku někdejších 23 hal lodnice, v níž se stavěly a v zimě kotvily galéry,...

a pokraujeme ke kostelu Agios Nikolaos, sv. Mikuláše, který byl – stejně jako mnohé jiné kostely – za turecké nadvlády přestavěn na mešitu. Kromě minaretu má i zvonici, kterou po novém vysvěcení v roce 1912 křesťané přistavěli na druhou stranu kostela: