Toulky po horách 2026 (VIII)

Předchozí článek Toulky po horách 2026 (VII)

K Venušiným miskám, na Boží horu a zříceninu Kaltenštejn

Jedeme autem do Žulové, parkujeme u nádraží a pokračujeme vlakem do Kobylé nad Vidnavkou. Přes pastviny a kolem rybníku Šírava se dostáváme na cestu s místním značením, po které stoupáme, zpočátku mírně, potom prudčeji, na Smolný vrch (404 m). Je součástí Žulovské pahorkatiny, která – jak už název napovídá – je tvořena žulou. A právě žula vytvořila bizarní skaliska, která se seskupila do skutečného skalního města. Vrch Smolný představuje tzv. nunatak vzniklý za třetihorního teplého podnebí. Slovo „nunatak“ v jazyce Inuitů znamená osamělý vrchol. Vzniká, když kolem něho obtéká ledovec, který pozvolna erozivní činností ukrajuje jeho okraje, čímž dochází k vytváření jehlovitého vrcholku, který vyčnívá nad těleso ledovce.

Samotná vyhlídka představuje nevelký skalní labyrint tvořený bloky světlé slezské žuly. Na vrcholcích skalních bloků se nacházejí Venušiny misky, značně rozměrné skalní mísy, které svými dokonalými tvary připomínají dílo lidských rukou. Proto byly dříve považovány za obětní mísy pohanských obyvatel.

Vznikly však v pozdním pleistocénu a v holocénu v důsledku zvětrávání a odnosu žuly a z části se vyvíjejí ještě dnes. Jejich vznik byl nejspíš podmíněn erozními účinky srážkové vody a jejím chemickým působením, dále pak vlastnostmi žuly (kulovitá odlučnost). Největší ze skalních mís má téměř dokonalý kruhový půdorys o průměru 1,5 m a pojme asi 65 litrů vody.

Jak mísy získaly své jméno, není zcela jasné. Podle názoru odborníků mohly být v minulosti považovány za pohanské obětní nádoby a byly tak spojeny s kultem římské bohyně Venuše. Stará slezská pověst mluví o Venušiných lidičkách, kteří prý zdejší kraj obývali ještě dávno před tím, než sem přišli první lidé. Venusleute, Venušiny lidičky, nebyli vyšší než trpaslíci. Místní lidé zde prý často vídali těsně před východem slunce jejich malé ženy, které sušily na křoví vyprané prádlo. Muži tohoto malého lidu se starali převážně o pořádek a údržbu své podzemní říše a jejich ženy zase o domácnost. Lidem, kterým sahali ke kolenům, nebyli příliš nakloněni a jejich společnost nevyhledávali. V časech, kdy lidé začali hustěji osídlovat zdejší kraj, se prý Venušánci začali stěhovat na jiná opuštěná místa. Ty, co zde zůstali, viděli lidé prý jen o dvanácti svatých nocích mezi Vánocemi a Třemi králi.

Ze Smloného vrchu sestupujeme po zelené turistické značce, která nás přivádí velkému dubu, který díky své výjimečnosti patří mezi chráněné památné stromy České republiky. Jeho stáří se odhaduje na více než 420 let:

Stojí na břehu rybníka U Dubu (často zde nazývaného Malý rybník), který je významným hnízdištěm vodního ptactva a rájem rybářů, jelikož svým tvarem a členitostí břehů vytváří mnohá romantická zákoutí pro trávení příjemných chvil při rybolovu:

Ze zelené značky přecházíme na modrou, která bohužel vede až k rozcestníku Bažantnice po asfaltu. Na Boží horu to máme dva a půl kilometru, ale ještě předtím odbočujeme vpravo na Borový vrch (487 m),...

... významnou geologickou a geomorfologickou lokalitu chráněnou jako národní přírodní památka. Nachází se tu spousta skal a skalek vzniklých zvětráváním žuly:

Vracíme se na modrou značku a čím víc se blížíme k Boží hoře, tím je stoupání srrmější. Boží hora (527 m) je nejvyšší vrchol Žulovské pahorkatiny a jedinečné vyhlídkové místo s širokým panoramatickým rozhledem na část pásu Rychlebských hor. Dominantou vrcholu je kostel Panny Marie Bolestné, významné poutní místo viditelné na kilometry daleko.

Farní kniha Friedebergu se zmiňuje o 12. století, kdy se tu objevila na kůlu upevněná podobizna Panny Marie Bolestné a množství lidí sem přicházelo se svými modlitbami. Když byl obraz větrem utržen, postavili obyvatelé Friedebergu na místě, kam vítr obraz zanesl, kapličku, do které mariánský obraz umístili. Během doby stavba zchátrala, a tak bylo rozhodnuto o postavení velké kaple. Roku 1712 proběhlo ve Friedebergu shromáždění starostů okolních vesnic, duchovní Bedřich Schubert ze Skorošic vymohl povolení nutné k vybudování dřevěné kaple a vyhlásil sbírku. Ještě téhož roku byla stavba zahájena a 12. května 1713 dokončena. Roku 1784 byl obraz Panny Marie převezen do kostela ve Skorošicích a poutní kostel byl na základě nařízení císaře Josefa II. dočasně uzavřen. V roce 1833 při požáru kostela ve Skorošicích obraz Panny Marie shořel. V letech 1878–1880 byla dosavadní dřevěná poutní kaple nahrazena novostavbou novogotického kostela. Roku 1905 byl pro poutníky postaven u kostela „Jiřího dům“, chata pojmenovaná podle kardinála Georga Koppa. V 50. letech minulého století byla zbourána, místo je dnes upravené, s možnostmi posezení v krytém přístřešku či pod otevřenou oblohou. Dvakrát ročně se zde konají liturgické poutě, o prázdninách je kostel přístupný veřejnosti každou neděli.

Strmý sestup z Boží hory do Žulové provází křížová cesta z roku 1877 se 14 žulovými sloupky s obrázky z poslední cesty Ježíše Krista... 

... a grotta se soškou Panny Marie:

Tím, že křížovou cestou sestupujeme, absolvujeme ji v protisměru, ale to ničemu nevadí. Asi po kilometru přicházíme do Žulové, přímo k jednolodnímu kostelu sv. Josefa postavenému v letech 1809 a 1810. Válcová věž v čele někdejšího hradu má zdivo až čtyři metry silné a do dnešních dnů se dochovala až do výše původního čtvrtého patra. Ochranný charakter dokládá také přístupový kamenný most.

Staré hradiště vzniklo někdy před rokem 1290, kdy se po období velké kolonizace rozpoutal mezi vratislavskými knížaty a biskupy nelítostný boj o nedávno osídlené vsi v podhůří Rychlebských hor. V tu dobu postavil podle fundační knihy vratislavského biskupství Jan Wüstenhube ve slovanské vsi Sestrechovicích hrad a pojmenoval jej Vredeberg (Frýdberk). Byl to podobně násilný čin jako stavba hradu Kaltenštejnu (Hradisko) vzniklého přibližně v tutéž dobu proti vůli biskupů, jimž území patřilo. Jan Wüstehube byl nechvalně známý loupeživý rytíř, který z Frýdberka a svého dalšího hradu Kolštejna podnikal výpady do širokého okolí. Pokračovali v nich i jeho potomci a také Haugwicové, kterým na konci první třetiny 14. stoleté hrad postoupili. Klid v oblasti přineslo až vykoupení hradu vratislavským biskupem roku 1358. V přímém držení biskupství byl hrad další století, až jej roku 1459 biskup Jošt svěřil jako dědičné léno do rukou Mikuláše Kotulínského. V poslední třetině 16. století byl renesančně přestavěn. Po dobytí a vyplenění Švédy roku 1639 již hrad chátral a roku 1703 byl přestavěn na pivovar. O století později daroval biskup Hohenlohe celý areál městu na výstavbu kostela. 

Klasicistní novostavba kostelní lodi pohltila významnou část zástavby hradního jádra, kromě bergfritu ponechala pouze dodnes patrný oblouk hradby v severní části sloužící jako podezdívka presbyteria. V přízemí bergfritu byla proražena vstupní předsíň kostela a na jeho koruně přibyla zvonice.

Války a vpád Švédů těžce pozamenal celý kraj. Po hladových letech a krizi přadláctví natala nová kapitola historie města ohromným rozmachem kamenického průmyslu na Frývaldovsku, jehož hlavním střediskem byla Žulová, dříve Frýdberk. Roku 1886 zde byla založena Zemská odborná škola kamenická, ve městě vyrostl pivovar, sladovna, lihovar, mlýn na vápenec a kostní moučku i pila.

Od kostela směřujeme ke Kamenickému muzeu, které sídlí na Josefském náměstí v bývalém kinosále v prvním patře budovy nad knihovnou. Muzeum bylo založeno před 20 lety místním rodákem Zdeňkem Winklerem, po jehož smrti však nebyl nikdo, kdo by se o expozici staral. Když se na jaře 2021 v Javorníku rušila expozice minerálů, starosta Žulové nabídl k dispozici prostory v místním Kamenickém muzeu. Muzeum je tedy zaměřeno nejen na historii kamenictví na Žulovsku a přírodu Rychlebských hor, ale také na systematickou mineralogii. Můžeme zde zhlédnout historické kamenické nástroje a nářadí, které se používalo ke štípání a opracování kamene,...

... a výrobky z místních hornin (žula a mramor), jako jsou koryta, kříže či historické náhrobky:

Dále zde můžeme vidět základní petrografické (horninové) druhy hornin, které se vyskytují v Žulovském masivu, které jsou doplněny textovými tabulemi, z nichž se návštěvník dozví něco o vzniku a složení žuly:

Nechybějí ani historické fotografie žulovských lomů. Mineralogická část představuje v osmi velkých vitrínách minerály podle Strunzova systému od prvků až po silikáty a unikátní mineralogické exponáty prakticky z celého světa:

Celou expozici doplňuje soubor obrazů (zejména lomů) Miroslava Štandery.

*  *  *

Ze Žulové odjíždíme do Černé Vody, kde odbočujeme na úzkou asfaltku a po jednom kilometru zastavujeme na parkovišti u Základny Rychlebské stezky, abychom si dali pivko nebo kafko. Myšlenka Rychlebských stezek se zrodila na jaře roku 2008. Nápad vytvořit síť stezek pro terénní cyklistiku přišel z Walesu, kde už dvacet let budují obdobné traily. Původní záměr byl vybudovat úplně nové stezky podle současné metodiky, ale při jednání s Lesy České republiky padla myšlenka zkusit nejdříve zrekonstruovat staré lovecké chodníky. Využilo by se tak dědictví po dávných lesních hospodářích a vtisklo by to stezkám nový smysl. Půl roku zabralo hledání a mapování starých stezek, které se pomalu ztrácely ve vegetaci. Pomohla stará německá mapa z roku 1938, kterou se organizátorům podařilo získat,ovšem i tak dalo práci zakreslené stezky najít. Hranice porostů se totiž od války změnily a tak bylo nutné nejdříve najít staré hraniční kameny a podle nich se zorientovat.

Stezky byly většinou široké 50 až 80 cm, často zručně skládány z kamene a vedly mnohdy jinak neprostupným terénem. Po zmapování bylo dalším nelehkým úkolem vybrat nejzachovalejší a nejatraktivnější úseky a logicky je pospojovat do prvních ucelených tras. V květnu 2009 byly oficiálně zahájeny práce na stezkách pod hlavičkou Rychlebské stezky o. s. Díky rozvoji horské cyklistiky, novým trendům a novým zkušenostem došlo k posunu od úprav původních loveckých chodníků k budování kompletně nových stezek stvořených pro jízdu na horských kolech. Na začátku na stezkách pracovalo deset zaměstnanců získaných díky podpoře Úřadu práce v Jeseníku, nyní se na každodenním provozu Základny a trailů podílí okolo třech desítek lidí. Příležitostně pomáhá několik dalších přátel a nadšenců. Služby infocentra zahrnují půjčovnu celoodpružených kol, bike školu a bajkovou školku, informační servis, občerstvení, cykloprodejnu, prodej upomínkových předmětů a mytí kol.

*  *  *

K poslední zastávce dnešního dne popojíždíme ještě asi tři čtvrtě kilometru k turistickému přístřešku, kde silnice končí. Ke zřícenině hradu Kaltenštejn se už musí pěšky – po zelené turistické značce, která nás provázelu už z Černé Vody.

Hrad byl vybudován po roce 1290 pravděpodobně rodem Wüstenhubů, obávaných loupeživých rytířů, kteří na počátku 14. století prakticky uchvátili část území na Jesenicku a Javornicku a ze svých sídel pořádali pustošivé nájezdy na majetky vratislavvského biskupství, ba i do Čech. Významným podpůrným důkazem této domněnky je podoba hradního jádra, které je stavebně velmi podobné wüstenhubovským hradům Kolštejnu a Frýdberku. První hodnověrná zmínka o Kaltenštejně pochází z roku 1295. Toho roku jej Bolek I. Svídnický od odpůrců vratislavského biskupa vykoupil a vzápětí byl hrad do biskupských rukou zase navrácen. V té představoval jednoduchou bergfritovou dispozici, za okrouhlým bergfritem na nejvyšším místě kopce stál dvoudílný palác a celek byl obklopen obvodovou hradbou se vstupní bránou.

Snad již v této fázi měl hrad na severozápadě dvoudílné odstupňované předhradí. V následujících letech byl hrad často zastavován, ale vždy se po určíté době vrátil do biskupských rukou. Z období husitských válek nemáme o hradě zprávy, zdá se však, že na rozdíl od jiných míst nepadl husitům do rukou. Zato v roce 1441 se jej lstí zmocnil dobrodruh Zikmund Rachna, který dokonce unesl jedni z dcer kladského královského hejtmana Půty z Častolovic. Biskupské oddíly hrad oblehly a bez větších problémů dobyly. Zikmund byl zajat a přímo na hradě umučen. Poškozený hrad byl sice opraven, ale v dalších letech ztrácel na významu, až jej kolem roku 1505 nechal administrátor biskupství Jan Thurzo za 1400 zlatých vykoupit a jako nepotřebný pobořit za použití střelného prachu, který má na svědomí roztržení bergfritu a následné rozmetání velkých kusů zdiva po celém areálu hradu. Později materiál posloužil na přestavbu zámku Jánského vrchu.

Následovat bude článek Toulky po horách 2026 (IX)