Po deseti letech na Krétě (IV)

Předchozí článek Po deseti letech na Krétě (III)
Do soutěsky Imbros, k pevnosti Fragokastelo a do městečka Chora Sfagion

V osm hodin se na recepci setkáváme se zástupkyní autopůjčovny Green Motion, vyplňujeme příslušný dokument a za tři dny platíme – po započítání 20 % slevy – 163,20 eur. Přebíráme auto Opel Corsa, nablýskané a vyčistěné jako kdyby právě vyjelo z výrobní linky.

Vydáváme se na cestu do soutěsky Imbros. Ze stejnojmenné vesnice je možné projít soutěskou dolů a vrátit se taxíkem, nebo jet dolů, projít soutěskou vzhůru a vrátit se taxíkem. Nejsme zcela rozhodnuti, kterou variantu si vybrat, jedeme dolů. Volantem jsem si tady párkrát zatočil...

Auto necháváme zaparkované na parkovišti před tavernou, objednáváme si espresso a frapé a vyčkáváme, zda se neobjeví taxík, který by ze vsi Imbros přivezl turisty a my bychom s ním naopak jeli nahoru a soutěskou se sem vrátili. Taxíku jsme se nedočkali, a tak platíme a jdeme po silnici k zatáčce, kde je po pravé straně velká cedule:

Nástupní místo má nadmořskou výšku 160 m, cíl je ve výšce 750 m. Asi po dvou stech metrů má být keška. Na stránkách geocachingu je text: „Keš je nyní přemístěna pod kameny na okraji malého keře. Muž v pokladně vám bude moct pomoci!” Dobrý hint, ale kamenů na okraji malých keřů je tady více než dost. Nakonec nám opravdu přichází na pomoc chlapík z pokladny... My mu na oplátku zaplatíme vstupné 5 eur/os :-)

O kus dál už se skály tyčí do výšky asi 60 metrů. Délka soutěsky je asi 7 km, čas podle tempa, zastávek na fotografování a hledání kešek až 3,5 hodiny, ovšem žádné nebezpečné nebo exponované úseky.

Soutěska je většinu roku bez vody. Místy je v jejím průběhu patrna komunikace – potahová stezka pro muly, která tudy vedla před výstavbou široké silnice, která dno soutěsky obchází z bezpečné vzdálenosti. Mnoha serpentinami, z toho několika vracečkami, a dvěma tunely, jsme po ní přijeli. Stezka soutěskou posloužila za druhé světové války Spojencům v počtu několika tisíc, když tudy prchali ze severu ostrova na jih před Němci po prohrané bitvě o Krétu. Na jižním pobřeží se nalodili a odpluli do Egypta.

Fotogenickým místem je skalní most...

... a nejužší – a současně asi nejatraktivnější místo soutěsky Imbros – měřící na šířku jen 1,6 metru:

V soutěsce je jen skrovný porost, občas zahlédnete cypřiše nebo jinou subtropickou zeleň,...

... ze živočichů můžete potkat jen kozy – někdy až v horolezeckých pózách:

Ke konci se soutěska mění v široké údolí, míjíme pokladnu určenou těm, kteří procházejí soutěsku opačným směrem.

Závěrečný výstup po schodech končí u taverny Porofarango, kde čekáme na taxi, kterým se za 5 eur/os svezeme dolů k našemu autu... 

Odjíždíme podívat se na pár kilometrů vzdálenou pevnost Frangokastelo stojící na okraji pouštní pláně jižního Krétského moře s Bílými horami v pozadí a krásnou pláží pod sebou. Byla postavena Benátčany v letech 1371–1374 s cílem chránit se před Sfakiány. Sfakiány vedlo šest bratří Patsiových, kteří neustále obtěžovali benátské dobyvatele, takže nemohli stavební projekt dokončit. Benátčanům se však podle tradice podařilo šest bratrů zabít velezradou. Na druhou stranu, aby získali čas, Benátčané použili pro stavbu pevnosti snadno otesané kameny ze zbytků sousedního starobylého města Nikita.

Pevnost se původně nazývala Castel of Saint Nikitas, nicméně Sfakiané, kteří ztotožňovali Benátčany s Franky, používali termín Frangokastelo, který se nakonec ujal i mezi Benátčany (Castel Franco). Navzdory svému strategickému významu a neustálým rekonstrukcím či opravám (např. v letech 1593–1597 generálním intendantem Nicolem Donou) se zdá, že pevnost nehrála v následných dějinách důležitou roli a byla opuštěna. 

Během poslední fáze revoluce místního náčelníka Ioannise Vlacha (Daskalogiannise) se Osmané usadili ve Frangokastelu a Daskalogiannise tam dovedli, když se v roce 1770 rozhodl vzdát, aby zajistil, jak se domníval, nezávislost své vlasti. Daskalogiannis byl však Turky mučen před pevností v Heraklionu, zaživa stažen z kůže a 17. června 1771 popraven. O padesát let později, 17. května 1827, dobyli Frangokastelo povstalci pod vedením řeckého bojovníka za svobodu Chatzimichalise Dalianise. Pokusil se ji bránit s armádou čítající pouhých 385 mužů. Bohužel jej i se všemi stoupenci povraždili mnohem početnější nelítostní Turci. Traduje se, že na konci května za svítání se jejich duchové, legendární Drosouliti, vydávají nahoru k pevnosti.

Dnešní pevnost Frangokastelo se od své původní podoby příliš neliší. Skládá se ze čtyř čtvercových věží, spojených zdmi, které tvoří obdélníkový hrad. Na východní straně je malý klenutý vchod a na jižní straně hlavní brána, která je zdobena vyřezávanými erby šlechtických rodin. Nad vchodem je okřídlený lev svatého Marka, znak Nejjasnější Benátské republiky. Jihozápadní věž je vyšší než ostatní; byla nejdůležitější, protože představovala poslední obranné postavení v případě obléhání hradu a chránila hlavní bránu. Poslední rekonstrukci provedl Nylon Paša, který v roce 1827 porazil výše zmíněného Chatzimihalise Dalianise.

Podél vnitřních zdí se nacházejí špatně zachovalé obdélníkové budovy, které sloužily jako stáje, sklady, kasárna atd. Nádvoří je však nepřístupné, musíme se spokojit s pohledem přes mříž:

Vracíme se k autu a odjíždíme do patnáct kilometrů vzdáleného městečka Chora Sfakion. S parkováním je tu problém, ale podaří se nám najít volné místečko na parkovišti v prudkém kopci a můžeme jít prohlédnout si městečko a také se někde vykoupat.

Míříme ke staré benátské pevnosti. Pod ní byl mezi borovicemi vztyčen památník těm, kteří zde byli popraveni během prvního zářijového týdne roku 1941. Tehdy v předchozích týdnech prohledávala velká nacistická jednotka okolní hory a vesnice a snažila se najít ty, kteří by mohli pomoci vojákům, jimž se na konci května nepodařilo uprchnout během evakuace a kteří se ukrývali v horách a odlehlejších vesnicích. Bylo zatčeno 26 mužů, polovina z nich z Anopoli, někteří z Komitades, Agia Roumeli, Livaniana a dalších blízkých oblastí, včetně čtyř z Chora Sfakion. Po krátkém vojenském soudu následovala okamžitá poprava právě na místě, kde dnes stojí památník.

Jména popravených jsou vytesána na pomníku a pod pomníkem, v proskleném prostoru, jsou lebky a kosti některých z popravených, což je ponurá připomínka utrpení, které oblast zažila během nacistické okupace.

Na nedaleké pamětní desce je nápis: „Tato pamětní deska byla osazena na věčnou památku krétských vlastenců, kteří byli v roce 1941 popraveni Němci za to, že pomáhali novozélandským vojákům uniknout z Kréty. / Novozélandští veteráni z Kréty.”

*  *  *

Stoupáme strmým svahem k pevnosti, i když vidíme, že se k ní nedostaneme, protože je oplocená a opravuje se:

Pevnost Sfakia (Castel di Sfacia nebo Sfachia) byla postavena na kopci Kastelli na východním okraji Chory Sfakion a byla poslední, kterou na Krétě Benátčané postavili. Stalo se tak v 15. a 16. století na místě předchozí byzantské pevnosti. Informace o pevnosti jsou velmi chabé, poprvé se o ní píše v dokumentech z roku 1526. Byla velmi malá s jednou věží a její posádka se skládala z pouhých 15 mužů, jejichž velitelem byl Kapouletos. Pevnost je známá příběhem o dívce se „zlatými vlasy“ (Chryssomallousa). Kapouletos se jednou v centrální fontáně vesnice setkal s krásnou blondýnkou jménem Chrysi Skordyli a fascinován její nepřekonatelnou krásou se ji pokusil políbit. Uražená dívka ho fackovala a rytíř se tak rozzuřil, že jí ostříhal vlasy mečem. Okamžitě začala křičet, její sfakijští příbuzní okamžitě běželi k pevnosti, zabili Kapouleta i celou posádku a pevnost zničili. Od té doby začal konflikt mezi Sfakií a Benátčany, který trval půl druhého roku (1320–1321) přičemž Sfakijcům pomáhal i byzantský císař Andronikus. Během turecké okupace se okupanti pokusili pevnost obnovit, ale Sfakijci jim to nedovolili. Jakmile byla postavena, okamžitě ji zbourali.

*  *  *

Sestupujeme do městečka a usazujeme se na malé oblázkové městské pláži. Není to nic moc, ale koupání je osvěžující. Poté se zastavujeme na zmrzlinu v jednom z několika „podniků” přímo nad pláží a pak pokračujeme v prohlídce městečka, částečně inspirováni geocachingem. Nejprve se zastavujeme u malého kostelíku Agios Georgios, tedy sv. Jiří:

Úzkou uličkou stoupáme k hlavní silnici, přecházíme ji a v neskutečném vedru se po nekonečném počtu schodů šplháme ke kapli sv. Antonína, postavené v malé jeskyni:

Vracíme se stejnou cestou a užíváme si výhled do dáli:

Po silnici přicházíme na parkoviště, usedáme do auta a v 19.30 hod. přijíždíme do Kavrosu. Konstatujeme, že velké vlny se neuklidnily a je zákaz koupání...

Následovat bude článek Po deseti letech na Krétě (V)