Jarda Vála: Toulky po horách 2026 (VI)

Předchozí článek Toulky po horách 2026 (V)

Po naučné stezce Vincenze Priessnitze

Auto necháváme v Jeseníku nedaleko „íčka“, které sídlí v domě zvaném Katovna, který je vzácnou ukázkou pozdně barokní architektury s rokokovou fasádou a valbovou střechou:

Název Katovna vznikl ústní tradicí zakládající se na pověsti o posledním jesenickém katovi. Ve skutečnosti však obydlí kata stálo mezi řekou Staříč a mlýnským náhonem za hranicí města.

Jeseník, do roku 1947 nesoucí název Frývaldov, německy Freiwaldau, byl již původními německými obyvateli považován za perlu Jeseníků. Dnes má více než deset tisíc obyvatel a jeho historie sahá do 13. století, kdy vzniklo na strategickém místě s ložisky železné rudy. V minulosti bylo město významným centrem těžby a textilního průmyslu, později proslulo lázeňstvím díky objevu léčivých pramenů Vincenzem Priessnitzem.

* * *

Kolem vodní tvrze míříme na autobusové nádraží, odkud se necháváme odvézt do Lázní Jeseník. V blízkosti konečné autobusu MHD se nachází kavárna Sofie, což znamená, že než se vydáme na cestu, zajdeme si na kávu:

Máme v úmyslu absolvovat Stezku Vincenze Priessnitze, ovšem v opačném směru, než jsou číslovány jednotlivé informační panely. Stezka je zaměřena na historii a příběh Vincenze Priessnitze, který – přestože se narodil jako prostý místní sedlák – dokázal velmi jednoduchými metodami navrátit zdraví 40 000 lidem. Díky těmto okolnostem se jeho rodná zapadlá víska Gräfenberg stala vyhledávaným místem mnoha známých osobností tehdejšího 19. století. Mnohdy urození pacienti na znamení díků za své vyléčení nechávali v okolí postavit různé drobné památky, zejména prameny, které jsou pro krajinu jeho okolí dnes typické. Jen v blízkém okolí města Jeseník je jich okolo stovky. Už samotný Vincenz Priessnitz v první polovině 19. století kladl velký důraz na intenzivní pohyb na čerstvém vzduchu. Své klienty téměř vyháněl do okolních lesů k procházkám proloženým sprchováním ve venkovní sprše, pitnou kúrou, sluněním, ale i brouzdáním v ranní rose. Stezka je tvořena okruhem dlouhým asi sedm kilometrů s devíti již zmíněnými informačními panely. Ten úvodní je právě u konečné autobusu.

Cestu začínáme v Priesnitzově aleji s asfaltovým chodníčkem, na němž jsou střídavě bílou a žlutou barvou namalovány stopy bot a malé body, kde se dotýkat trekovými holemi. Chodníček doplňují informace jak uchopit a pouštět rukojeti holí, jak správně klást chodidla a střídat pravou nohu a levou ruku s levou nohou a pravou rukou:

Opouštíme asfaltovou cestu a můžeme okusit Priessnitzovu sprchu a přicházíme k venkovnímu Balneoparku inspirovanému léčebnými metodami Vincenze Priessnitze. Můžeme vyzkoušet pouze prostou koupel nohou a paží a posezení na Priessnitzově lavičce, nebo přidat i koupel nohou s akupresurou v bazénku s oblázky, Priessnitzovy střiky či přírodní sprchu. Okolí je parkově upraveno, k posezení slouží nejen lavičky, ale také odpočinkové terasy.

Po pár metrech míjíme poutní kámen Svatojakubské cesty, který poutníkům ukazuje počet kilometrů zbývajících do španělského Santiaga de Compostela – v tomto případě 3300 km! Opouštíme širší asfaltovou cestu odbočujeme doleva na zpevněnou lesní cestu. Doprava vede krátká odbočka k Josefovu pramenu zrekonstruovanému v roce 2002:

Mírným stoupáním se dostáváme k Mariinu pramenu, který nechal roku 1862 postavit německý šlechtic Augustin von Niemann z Porýní na počest Marie Buschové, manželky pruského vyslance v Římě, která se v té době léčila v místních lázních. Pramen byl vyčištěn a celkově obnoven, na desce je podobizna Panny Marie:

Krátce se zastavujeme u Polského premene postaveného z lomového kamene polskými návštěvníky. Do oválu uprostřed pomníku namaloval neznámý umělec obraz čenstochovské Madony...

... a pokračujeme k Nassauskému kamenu ležícímu na Nassauské cestě, kterou nechal v letech 1871–1872 postavit Adolf vévoda z Nassau. Odbočuje doprava kousek do kopce, ale dál už cesta pokračuje po vrstevnici. Pěšinkou odbočující doprava si děláme krátkou odbočku ke dvěma pramenům – Müllerovu...

... a Drahuščinu:

Vracíme se na Stezku Vincenze Priessnitze a pokračujeme k Enhuberovu pomníku stojícímu na místě hrobu majora c. k. rakouské armády Friedricha Edelmanna von Enhubera. Pomník ve tvaru ulomeného sloupu, na němž je německý nápis, pochází z roku 1848:

Původně dřevěný kříž zde byl postaven jako vzpomínka na majora c. a k. rakouské armády Fridricha Edlera von Enhubera z Vídně. Podle svědectví Ferdinanda Neuperta a Rudolfa Mocha, které údajně sepsal Jan Ripper, ale také dle vzpomínky J. C. von Walterskirchena, se Enhuber stal obětí tzv. krize, která se během tvrdé priessnitzovské kúry dostavovala. Pacient trauma psychicky nevydržel a svůj život ukončil. Byl původně pohřben na hřbitově ve Frývaldově, ale o dva dny později se nad papírenským jezem utopil ze zoufalství jistý učeň, který na požadavek tehdejšího faráře Gottfrieda Budeho musel být pohřben mimo posvěcenou půdu. To místní obyvatelstvo rozzuřilo. Cožpak si lidé nejsou rovni ani po smrti? Proto se tentýž den shromáždil před farou agresivní dav, který kameny vytloukl skla v oknech, a velebníčkovi vzkázal: „Jestli urozený sebevrah ze hřbitova nezmizí, faru zapálíme a vás vyženeme.“ Ještě téhož večera byli vybráni dva muži nevalné pověsti, kteří Enhuberovy ostatky exhumovali a pochovali na Gräfenberku, na místě jeho sebevraždy. V roce 1865 nechaly „ušlechtilé paní gräfenberské a frývaldovské“ postavit na tomto místě nahoře zkosený mramorový pomník, což mělo symbolizovat překažený život. Na opracovaném kameni dodnes čteme německý nápis stvořený rakouským hejtmanem Rittmeistrem, jenž v překladu E. Kappera zní: „Muž plný života a síly jaré – zde zahynul co oběť světa zlob a jeho tělu přátelství tu staré – květnatý lesní upravil hrob. Co zbožná horlivost mu odpírá, ten kousek země, lásku nemajíc, to láska k lidstvu jemu věnovala – přemnohou slzu při tom uroníc.“ Dole na pomníku se pak nacházel následující text: „Fridrich Edler von Enhuber., k. n. k. major im Generalstabkorps, T. 24. Juni 1848“ (Fridrich Edler von Enhuber, c. a k. major generálního štábu, pochován 24. června 1848). Tento nápis byl v rámci poválečných čistek odstraněn a po čase nahrazen mramorovou deskou s nápisem: Upraveno péčí MNV Jeseník 1960. V roce 1995 zde Nadace Vincenze Priessnitze připevnila destičku s překladem německého originálu na pomníku.

Další krátká zastávka patří Hydropatickým skalám, malým skalkám, na nichž býval děkovný nápis Vincentu Priessnitzovi, objeviteli účinků vodoléčby (hydropatie): „Dem Genius der Hydropathie gewidmet im Jahre 1836 von dem Baron von Chabot“ (Géniu hydroterapie věnuje v roce 1836 baron von Chabot). Nápis již neexistuje stejně jako malá mosazná destička instalovaná v roce 1995 Nadací Vincenze Priessnitze, jež zmizela někdy v roce 2003:

Pod skalkou je sice lavička, ale někdejší výhled je dnes zakrytý dnes náletovými dřevinami.

Míjíme hrob Franze Nadlera, důstojníka rakouské armády, který zde v roce 1858 spáchal sebevraždu,...

... a přicházíme k Jitřnímu pramenu z roku roku 1842. Tehdy se u Priessnitze léčili hrabě Karel Nostic s manželkou a dcerou, hrabě Thun-Hohenstein s chotí a z Moravy hrabata Vilém a Vladimír Mitrovští. Ti dali popud ke stavbě tohoto pramene pojmenovaného Böhmische Quelle. Mezi lázeňskými hosty byl velmi oblíben a navštěvován. U pramene byl postaven přístřešek, který chránil návštěvníky před nepohodou a místním zemědělcům poskytoval vhodné místo pro prodej svých přebytků. Rovněž zde stála malá restaurace, v níž si turisté mohli zakoupit občerstvení. Po roce 1945 byl přejmenován a několikrát přebudován.

Další prameny se nazývají Smrkový a Vilémův, postaveny byly v první polovině 19. století. Smrkový se dříve jmenoval Siebenfichten Quelle neboli Sedmismrkový pramen, Vilémův dostal v roce 1867 název Princ Wilhelm Quelle, patrně v souvislosti s korunovací Viléma II. na pruského krále.

Mírné klesání nás přivádí k Rumunskému pramenu. Bohatě zdobený pomník zhotovený v letech 1888–1890 ze supíkovického mramoru pochází z kamenické dílny Schindler a syn ve Velkých Kuněticích. Dal jej postavit rumunský král Karol I., který se v roce 1888 léčil v lázních léčil u doktora Josefa Schindlera:

Cestou z kopce končí na prostranství, kde v roce 1871 vzniklo velkoryse řešené odpočívadlo Wilhelmine Ruhe. Díky své výhodné poloze bylo často navštěvováno a do konce století bylo upraveno jako přírodní amfiteátr s mnoha lavicemi a stoly. Jednalo se o jedno z nejoblíbenějších míst kulturního vyžití, často se tu pořádaly lesní koncerty, kočující společnosti zde hrály svá divadelní představení, byly předčítány knihy a básně. Po válce začalo místo pustnout a později byl celý altán i restaurace strženy. V roce 2010 byl zásluhou Lesů ČR postaven nový altán v původní podobě, nazvaný Vilémino odpočívadlo. Na místě dnes již neexistující Gyulovy kaskády vybudované na Priessnitzově potoce mezi skalami je vystavěna studená lázeň horních a dolních končetin. Můžete se také naboso projít po různých druzích povrchu, zahrát si na tzv. dendrofon a děti si skokem do písku rádi porovnají své schopnosti se zástupci říše zvířat. Opodál můžeme okusit vodu ze dvou pramenů – Anny a Bezručova. Některé prameny totiž nebyly vybudovány a pojmenovány jen na počest Vincenze Priessnitze, ale i na památku některého pacienta. V roce 1871 se do lázní přijel léčit šlechtic Gyula von Böthe z Budapešti s vážnými zraněními po pádu z koně. Jeho sestra se ve zdejších lázních doléčovala po prodělané malárii. Maďarský šlechtic však léčbu nedokončil a odjel na pohřeb svého otce v Budapešti, kde svému zranění pár dnů nato podlehl. Jeho sestra nechala přibližně v roce 1874 postavit pomníček z lomového kamene. Pramen nese jméno Anna podle vyobrazení na předválečné německé pohlednici, kde je pojmenován Anna Quelle:

Asi o 30 metrů dál se nachází Bezručův pramen vystavěný na náklady pruských občanů a proto se dříve jmenoval Pruský.

Třetí zastavení Stezky Vincenze Priessnitze je u "trojpramene", kde je další Priessnitzova sprcha. Jde o tři prameny vedle sebe – Adéla, Flora a Adolf. V minulosti zde bylo jedno z největších center pramenů, ale od 40. let minulého století nebyla provedena žádná oprava. V 70. letech se měla uskutečnit rekonstrukce, k níž nakonec nedošlo. Přesto byla vytvořena deska se jmény pramenů a mylným letopočtem 1840. V roce 2001 byly Adolfův, Adélin a Flóřin pramen opravovány L. Němčíkem a L. Abtem, v roce 2004 proběhla kompletní renovace hnutím Brontosaurus.

Následuje Pražský pramen, poslední na dnešní túře. V roce 2005 byl zrekonstruován dobrovolníky z hnutí Brontosaurus:

Okružní Stezku Vincenze Priessnitze zakončujeme – stejně jako jsme ji začali – kafíčkem v kavárně Sofia, tentokrát však sedíme venku na terase.

Poté se jdeme podívat k Sanatoriu Priessnitz pojmenovanému po Vincenci Priessnitzovi, zakladateli Lázní Jeseník. Bylo vybudováno v letech 1908–1910 podle návrhu krnovského architekta Leopolda Bauera.