Nejprve spisovatel, respektovaný překladatel a svobodomyslný intelektuál, jehož román Zbabělci rozzuřil v padesátých letech komunistické cenzory k nepříčetnosti, později také nakladatel. Zemřel na rakovinu v torontské Nemocnici princezny Margaret. O jeho nemoci se mluvilo i v souvislosti s tím, že nepřijel na pohřeb Václava Havla, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství.
V roce 1971 založili Škvorečtí v Torontu nakladatelství Sixty-Eight Publishers a do roku 1993, kdy svoji činnost ukončili, vydali 224 knih. Byly to jednak knihy autorů, kteří rovněž utekli na Západ (Arnošt Lustig, Jan Beneš, Karel Kryl), jednak samizdatová literatura z domova (Ivan Klíma, Karel Pecka, Ludvík Vaculík). Jako vydavatelé měli tři zásady, vydávat především nikdy nevydané knihy současných českých a slovenských autorů, reedice vydávat jen když slibují zisk, z něhož lze financovat nekomerční tituly, a překlady cizojazyčných autorů vydávat jen tehdy, pojednávají-li o českých zemích. Ve svých ekonomických úvahách počítali především se západním trhem a emigranty, ale nezanedbatelná je i jejich snaha dostávat knihy ilegálně do Československa. Za železnou oponu putovalo někdy až několik set výtisků z celkového nákladu, který u prózy činil 1500 až 2000 kusů, u poezie kolem pětistovky. Všechny knihy byly v paperbacku ve formátu 17,5 x 10 cm , cena se pohybovala od třech do třinácti dolarů.
Jako první z jeho knih jsem četl Smutek poručíka Borůvky. Já vím, není to zrovna jeho stěžejní dílo, ale když je v roce 1966 nakladatelství Mladá fronta vydala v edici Smaragd (na světlezeleném papíře, pamatujete?), bylo mi teprve třináct let. O tři roky později Josef Škvorecký se svojí manželkou Zdenou Salivarovou zůstal v Kanadě. Torontská univerzita mu nabídla stipendium, měl přednášet o českém divadle a filmu. Když mu komunistický režim odmítl prodloužit výjezdní doložku, rozhodl se zůstat a svou kariéru univerzitního učitele dotáhl až k řádné profesuře. Jeho knížky se rázem ocitly na indexu. Až po roce 1989 vyšly knihy Tankový prapor a Prima sezóna, které mi doslova učarovaly a ze Škvoreckého udělaly mého nejoblíbenějšího českého spisovatele. V roce 1991 začalo vydávat Spisy Josefa Škvoreckého nakladatelství Odeon (od 2. svazku Nakladatelství Ivo Železný, s. r. o.). A tak vyšly znovu Zbabělci, Příběh inženýra lidských duší, Nápady čtenáře detektivek, několik knih esejů a samozřejmě také Mirákl.
Jako první z jeho knih jsem četl Smutek poručíka Borůvky. Já vím, není to zrovna jeho stěžejní dílo, ale když je v roce 1966 nakladatelství Mladá fronta vydala v edici Smaragd (na světlezeleném papíře, pamatujete?), bylo mi teprve třináct let. O tři roky později Josef Škvorecký se svojí manželkou Zdenou Salivarovou zůstal v Kanadě. Torontská univerzita mu nabídla stipendium, měl přednášet o českém divadle a filmu. Když mu komunistický režim odmítl prodloužit výjezdní doložku, rozhodl se zůstat a svou kariéru univerzitního učitele dotáhl až k řádné profesuře. Jeho knížky se rázem ocitly na indexu. Až po roce 1989 vyšly knihy Tankový prapor a Prima sezóna, které mi doslova učarovaly a ze Škvoreckého udělaly mého nejoblíbenějšího českého spisovatele. V roce 1991 začalo vydávat Spisy Josefa Škvoreckého nakladatelství Odeon (od 2. svazku Nakladatelství Ivo Železný, s. r. o.). A tak vyšly znovu Zbabělci, Příběh inženýra lidských duší, Nápady čtenáře detektivek, několik knih esejů a samozřejmě také Mirákl.
Žádné komentáře:
Okomentovat