K lomům pod Lipnicí

Celá oblast Českomoravské vrchoviny skrývá pod zemským povrchem celé masivy tvrdé žuly neboli granitu, hlubinné horniny složené z šedivého křemene, narůžovělého živce a dvou druhů slídy – světlého muskovitu a tmavého biotitu. Žula vyniká pevností, trvanlivostí, tvrdostí a odolností proti opotřebení, takže patří mezi nejlepší stavební a dlažební materiály.

V lesích mezi Světlou, Lipnicí a Dolním Městem se nacházejí četné větší či menší vodou zatopené jámy. Jsou to staré opuštěné kamenolomy, které jsou pro svoji čistou vodu v létě vyhledávány, přestože je to zakázáno, ke koupání. Krásně je zde především na podzim, když žloutne listí, ale svůj půvab mají lomy i v zimě.

Otevírání zdejších žulových lomů ve velkém začalo v roce 1907. Bylo zvykem je číslovat podle pořadí otevření (Jednotka, Dvojka, …až Šestka), a tak místní dodnes říkají, že se jdou koupat na „Dvojku“. Některé lomy ovšem mají místní pojmenování, jako Březek, Na Hřebeni, Kopaniny apod.

V současné době se těží pouze v lomu Kopaniny nad Dolním Městem a vytěžená surovina se zpracovává v provozně u bývalého lomu Březek, který býval svými 35 metry nejhlubším lomem v okolí. Společnost Granit, s. r. o., která vznikla v roce 1998, zpracovává proslulou lipnickou žulu na dlažební kostky, obrubníky a další kamenické výrobky. V minulosti byla lipnická žula používaná především na broušené, výjimečně i leštěné dlažební desky, například v Praze v Paláci kultury, v rekonstruované budově Národního divadla a v metru ve stanicích Můstek A i B, Náměstí Republiky a Karlovo náměstí. V současnosti je žádaná především štípaná kostka a venkovní dlažby s protiskluzným otryskaným povrchem, a to nejen v tuzemsku, ale i v Německu či Rakousku.

***

Auto necháváme v Radostovicích naproti polozřícenému stavení. Bývala to Puflerova hospoda, v níž se odehrávaly mnohé taškařice Zdeňka Matěje Kuděje (1881–1955), spisovatele, bohéma, tuláka a druha Jaroslava Haška. 

Takhle vypadala Puflerova hospoda před pár lety...



Po žlutě značené cestě stoupáme směrem ke hradu Lipnice, ale u transformátoru odbočujeme doleva. Po pár desítkách metrů se dáme ještě více doleva, do lesa, v němž mezi stromy uvidíme první lom. Na rozdíl od dnešní průmyslové těžby dřívější kameníci neodstřelili polovinu kopce, ale vykutali ve skále jámy, které se po ukončení těžby naplnily vodou. Komu se v pozdější době podařilo koupit a osídlit některý z bývalých strážních domků stojících v blízkosti lomu, považuje se za šťastlivce a „svůj“ lom, žárlivě střeží před „vetřelci“. To je případ i tohoto lomu, vstup k němu a k domku je zakázán.

Vracíme se na cestu a pokračujeme k dalšímu lomu, ale ještě předtím se zastavujeme u dalšího transformátoru a pobořených budov.

Od lomu stoupáme na kopec a hned vzápětí z něj sestupujeme dolů. Po pravé straně je malý lom, u něho domek a před ním majitel. Ptáme se, zda se můžeme shora podívat na lom. Samozřejmě, říká, ale buďte opatrní, klouže to. Při návratu se dozvídáme, že lom se jmenuje Kožich a o kus dál k němu vede odbočka. Je tam také malá budova, zákaz vstupu a obstarožní terénní Lada Niva s ukrajinskou značkou. Živáčka však nevidět, a tak jdeme až k lomu, uděláme pár fotek a stejnou cestou se vracíme.

Přicházíme na „naši“ žlutou značku a pokračujeme po ní směrem k Lipnici. V zatáčce, vpravo od cesty se mezi stromy nachází Dveřový kámen, ke kterému se vztahuje pověst podobná Erbenovu Pokladu ze sbírky Kytice.

A o kus dál odbočuje cesta doprava a z ní další cesta ostře doprava k velkému zatopenému lomu. Budova i přístřešky jsou již v dezolátním stavu, ale v létě je zde kouzelně. Ovšem do léta je ještě daleko, ba i do jara, a tak se k autu vracíme po sněhu a zledovatělé cestě, opatrně našlapujíce.