Zahájení jarní turistické sezóny 2013 _____________v oblasti KČT Vysočina

Letos je to již 22. ročník akce, která se každoročně koná v jiném místě Vysočiny. Tentokrát se pořadatelství ujal odbor KČT v Kamenné a oslavil tím páté výročí svého založení.

Obec Kamenná ležící nedaleko Polné byla údajně založena německými horníky. Nejstarší zmínka je z roku 1308, kdy byla uváděna jako Perchmeistersdorf, tedy Ves důlního mistra. Název se vztahuje ke zdejšímu historicky doloženému těžení stříbra. Těžba stříbrné a železné rudy dosáhla vrcholu v polovině 16. století, když panství držel Karel z Valdštejna, a později začala upadat. Obec byla německá, jako ostatně – s výjimkou Dobronína – cela oblast okolo Jihlavy, zvaná jihlavský jazykový ostrov. Nazývala se Bergersdorf a za války mu rozhodně nepomohl rozmar nacistického generála Gottloba Bergera, který byl vedoucím říšského štábu SS a v roce 1944 dostal za úkol potlačit Slovenské národní povstání. Kromě služby Říši se projevoval i jako literát a sepsal rasistický pamflet Podčlověk, v norimberském procesu byl pak odsouzen na pětadvacet let. Při návštěvě Jihlavy v roce 1943 ho tamější policejní ředitel Sládek upozornil na existenci vesnice podobného jména a generál se rozhodl polechtat své ego. Vesnici si velkoryse „přisvojil“ a ověnčil ji neformálním titulem Vzorná vesnice SS. Žádná jiná v Protektorátu ani v Říši takový titul nedostala.

Léta se o vesnici přejmenované na Kamennou téměř ani nevědělo, byla přičleněna k Dobronínu a v roce 1990 se osamostatnila. V médiích se objevila až v roce 2009 v souvislosti s vyšetřováním takzvaného dobronínského masakru po skončení druhé světové války. Tehdy byli Němci z Bergersdorfu pozatýkáni dobronínskými členy Revoluční gardy a internování v dobronínské hasičárně. Co se přesně stalo, se po více než šedesáti letech dalo zrekonstruovat pouze z výpovědí nepřímých svědků. O půlnoci 19. května se z dobronínské hospody U Polzerů zvedl asi tucet chlapů, vzali kvéry, rýče a lopaty, naložili asi sedmnáct Němců z hasičárny na přívěs za traktor a odvezli je na louku za ves. Přikázali každému Němci vykopat díru, pak je rýči a lopatami umlátili a zahrabali. Budoucí oběti byly vybrány víceméně náhodně a ve většině případů pravděpodobně nešlo a aktivní nacisty. Popravení měli zkrátka smůlu, že byli drženi v Dobroníně, kde tamní Revoluční garda dostala po několika panácích chuť se mstít. Dekret prezidenta Beneše vydaný následující rok pak zločiny spáchané v tomto období na Němcích zpětně anuloval.

Ale vraťme se z historie do současnosti. Na zahájení jarní turistické sezony se sjelo na 550 turistů z celé Vysočiny. Někteří hned nedočkavě vyrazili na trasu, ale většina neodolala neuvěřitelně bohaté nabídce koláčků a zákusků, kávy, čaje či něčeho ostřejšího ve stáncích, které pořadatelé postavili na návsi.

Potom (nebo při tom) si vyslechli krátké proslovy zdejšího starosty, předsedkyně oblasti KČT Vysočina Marie Vincencové, starosty Polné a místopředsedy ústředí KČT Jaroslava Šlechty a zhlédli přivázání nové stuhy na klíč, jehož následným otočením byla otevřena nová turistická sezona.

Ze čtyř připravených pěších tras se přihlašujeme na 20 km a současně využíváme nabídky k zakoupení jednotné vstupenky na prohlídky děkanského chrámu a zámku v Polné. Před půl desátou vyrážíme na cestu. Míjíme sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1748 a kapličku z roku 1873, u níž odbočujeme po asfaltové silničce doprava do kopce.

Polní cestou klesáme ke středověkému kamennému mostu přes říčku Šlapanku pod jejím soutokem se Zlatým potokem. Je postaven z lomového kamene a opatřen dvěma zašpičatělými náběhy proti proudu vody. Přesnou dobu jeho vzniku nelze s jistotou určit, neboť se dosud nepodařilo v písemných pramenech nalézt zmínku o jeho výstavbě. S určitostí však lze tvrdit, že jak po stránce materiálové a konstrukční, tak vzhledem k jeho poloze na staré zemské stezce, se řadí mezi naše nejstarší mosty. Podle nedalekého prastarého mlýnu se mu říká U Lutriána, což je pravděpodobně zkomolenina náboženského vyznání zdejšího mlynáře – byl totiž stoupencem učení Martina Lutera (†1546) neboli luteránem.

O kus dál se krátce zastavujeme u Klábenešovy kapličky, v jejímž těsném sousedství stojí smírčí kříž s nápadnou nesymetrickou zahrocenou hlavou. Je zdoben neznámými symboly, v nichž někteří – na rozdíl ode mě – vidí meč, sekeru a kolo.

Přicházíme do Věžnice, obce rozložená v mírném údolí Šlapanky. Vznikla spojením tří původních vesnic – Horní, Prostřední a Dolní Věžnice, z čehož pochází lidový název Trojí Věžnice. Horní a dolní Věžnice byly založeny pravděpodobně v 1. polovině 13. století jako strážní osady na obchodní cestě z Brna do Prahy. Jméno dostaly podle strážních věží, které zde stály a údajně sloužily i jako majáky určující cestu putujícím kupcům. Horní a Prostřední Věžnice bývaly vždy české, zatímco Dolní byla již v raném středověku osídlena bavorskými kolonisty.

Po místní komunikaci přicházíme do Horních Věžnic, kde se zastavujeme u kaple Panny Marie Pomocnice křesťanů a blahoslaveného Adolpha Kolpinga, Stavba kaple byla dlouholetým snem místních, který se mohl splnit až po listopadu 1989. Obec darovala na stavbu kapličky obecní zvoničku a požární zbrojnici. Pozvaný architekt Ing. Martin Laštovička rozhodl, že věž zvoničky je v dobrém stavu, na rozdíl od požární zbrojnice, kterou je třeba zbourat, a vypracoval projekt. 11. května 1998 se začalo s bouráním zbrojnice a 14. května s kopáním základů. Pracovalo se brigádnicky, mnohé práce byly provedeny se slevou nebo zdarma, stejně tak to bylo s materiálem.

Pokračujeme po zelené značce k rybníku ve tvaru podkovy. Nazývá se Kukle a má rozlohu 9 ha. Jdeme po jeho hrázi a lesem dál až k rybníku Bor.

Přecházíme na Pojmanovu naučnou stezku, která nás přivádí k židovskému hřbitovu na okraji Polné. Od 16. století byl několikrát rozšířen. Jsou na něm pozoruhodné barokní, klasicistní a novodobé náhrobky. Ve 30. letech 19. století žilo v Polné 770 Židů, tj. 12 % městské populace. Mnoho rodin však odešlo následkem hospodářského úpadku města a v době tzv. hilsneriády. Holocaust přežili z 63 polenských Židů jen tři, ale žádný z nich se po druhé světové válce do Polné již nevrátil.

Polná vznikla jako trhová osada pravděpodobně v polovině 12. století jako odpočinkové místo na jedné ze starších větví Haberské stezky. Nejstarší písemnou zprávou o Polné je listina, datovaná dne 7. 6. 1242, kterou potvrdil český král Václav I. Z ní se dovídáme i jméno prvního známého majitele, označeného jako Jan, syn Zbislava z Bradčic, jinde jako Jan z Polmny. Mezi pozdější majitele Polné patřili páni z Lipé a od poloviny 14. století jejich příbuzní páni z Pirkštejna. V dobách husitských válek vládl na Polné Hynek Ptáček z Pirkštejna, vůdce strany podobojí, který k Polné přikoupil Přibyslav. Sňatkem s Žofií Ptáčkovnou vyženil Polnou Viktorin Boček z Kunštátu, syn krále Jiříka z Poděbrad, který Polné udělil v roce 1479 významná městská privilegia, erb a právo červené pečeti. V roce 1515 bylo město v majetku Trčků z Lípy, následovali Valdštejnové, páni z Hradce a hospodářsky obratní Žejdlicové ze Šenfeldu. Po bitvě na Bílé hoře byl Rudolfu Žejdlicovi majetek za účast v odboji proti císaři zkonfiskován a celé panství, největší v bývalém Čáslavském kraji, koupil kardinál František Dietrichstein. V majetku tohoto rodu zůstalo panství téměř 300 let. Na různých místech v Polné se můžeme setkat s jejich erbem se dvěma stříbrnými vinařskými noži se zlatými rukojeťmi ve zlatočerveném pokosem děleném štítu:

V 19. století byla Polná pro široké okolí kulturním a společenským centrem zejména v době národního obrození. Vlastenecký život kvetl zásluhou kupce a pozdějšího starosty Antonína Pittnera (1814–1897), který se stýkal například s J. K. Tylem a K. H. Borovským. Jeho dcera Vlasta (1858–1926) se stala autorkou naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vrchoviny. Nějakou dobu zde žil novinář a spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj (1881–1955) a Josef Věromír Pleva (1899–1985).

Tragickým byl pro Polnou srpen roku 1863, kdy velký požár zničil 189 domů a řada rodin se vystěhovala. Po požáru město zcela změnilo svůj vzhled i hospodářský charakter. Další hospodářský úpadek města zapříčinila stavba Severozápadní dráhy (1871), která Polnou minula o šest kilometrů a odmítání industrializace polenskými řemeslníky, zejména soukeníky. V roce 1899 život zdejších obyvatel negativně ovlivnila záhadná smrt devatenáctileté švadleny Anežky Hrůzové z nedaleké Věžničky. Případ vyvolal mohutnou vlnu antisemitismu, když byla vražda v tisku označena jako „rituální“ a z činu byl obviněn místní židovský občan Leopold Hilsner.

Přímo před námi se vypíná monumentální děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, kterou zdánlivě bez zájmu míjíme, neboť jdeme nejprve na náměstí do „íčka“, abychom se informovali o otevíracích dobách chrámu a zámku. Měšťanské domy na Husově náměstí mají většinou středověká jádra. Dům čp. 49 zvaný U Rytířů byl postaven Viktorinem z Kunštátu. V průčelí kamenná deska s klečícím rytířem připomíná svatbu Hynka Bočka z Kunštátu s Kunhutou z Pernštejna v roce 1502. 
V domě čp. 47 bydlela v letech 1840–1842 Božena Němcová a místní se pyšní skutečností, že se jí zde poprvé jako dospělé dostala do rukou česky psaná kniha.

Uprostřed náměstí stojí barokní morový sloup se sousoším Nejsvětější Trojice z roku 1750, který zhotovil zdejší rodák Václav Viktor Morávek, žák pražského sochaře F. M. Brokoffa.

Trojlodní barokní bazilika Nanebevzetí Panny Marie, byla postavena na místě původního gotického kostela. V roce 1652 získal kníže Ferdinand Dietrichstein (1636–1698) při své návštěvě Říma darem od papeže Inocence X. relikvii z těla řeckého mučedníka sv. Liguriáše. Traduje se, že byl řeckého původu, žil v 7. století jako zbožný poustevník a pro svoji víru byl od pohanských lovců pronásledujících křesťany zavražděn (pravděpodobně probodnutím). Jeho tělo bylo pohřbeno v rodné zemi v Řecku, ale po dobytí Cařihradu Turky v roce 1453 bylo převezeno do Benátek a pochováno v klášteře sv. Vavřince. Odtud se dostala do Říma ramenní kost, kterou kníže Ferdinand nechal pečlivě zabalit do drahocenných látek a spolu s průvodním dopisem, jenž dokazuje pravost, se vrátil do Polné. Relikvii věnoval městu a uložil ji v kostele Matky Boží ze 13. století. Ten po čase nestačil přílivu poutníků, a proto kníže Dietrichstein rozhodl postavit nový kostel, odpovídající svou velikostí a výzdobou místu, kde je uctíván hlavní patron města. Nechal proto podle plánů italského mistra Dominika de Angeli v letech 1700–1707 postavit novou svatyni, která je jednou z největších u nás: 63 m dlouhá, 26 m široká a 22 m vysoká. Při slavnostním svěcení nového chrámu byla prosklená a silně zlacená schránka s nápisem: „Sv. Ligorius na poušti pro Krista Pána od pohanské myslivců roty zabit jest“ umístěna na bočním oltáři sv. Judy Tadeáše a čtrnácti svatých pomocníků, kde je uctívána až do dnešních dnů.

V interiéru obdivujeme bohatou štukatérskou práci florentského umělce Giacoma Antonia Corbelliniho, hodnotné fresky, deset oltářů a varhany brněnského varhanáře Davida Siebera, které jsou největším zachovaným barokním nástrojem domácí provenience u nás.

V minulých letech probíhaly v interiéru chrámu rozsáhlé restaurátorské práce, týkající se obnovy štukové výzdoby, obrazů, soch, oltářů a fresek.

Na projekt Zpřístupnění národní kulturní památky v Polné pro potřeby cestovního ruchu se podařilo získat dotaci z ROP Jihovýchod ve výši 40 milionů korun, byla položena nová střecha, provedeny repasy oken, restaurování vstupních dveří, schodiště, plastik světců a Panny Marie a schodiště na věž, která je zpřístupněna včetně bytu hlásného.

Rovněž byly zrekonstruovány sály pro potřeby prohlídkové trasy. V minulosti byl chrám přístupný o bohoslužbách a v jarních a letních měsících každou neděli do 12 hodin. Od 26. srpna 2012 je chrám otevřen šest dnů v týdnu po celý kalendářní rok a návštěvníci si kromě interiéru kostela mohou projít prohlídkovou trasu chrámu, která v sobě zahrnuje sály s exponáty týkajícími se historie kostela.

Na závěr vystupujeme na věž, která byla postavena po požáru v roce 1863 podle návrhu architekta Františka Schmoranze. Tyčí se do výšky 64 m, a tak nejenže poskytuje krásný výhled, ale tvoří také zdaleka viditelnou dominantu města.

Po prohlídce děkanského chrámu se jdeme podívat do areálu hradu a zámku. Původně hrad ze 13. století představuje dnes soubor fragmentů architektonických objektů rozmanitého slohového pojetí.

Gotický hrad, který byl po požáru v roce 1584 Zachariášem z Hradce renesančně přestavěn na zámek, byl v letech 1645 a 1647 vypálen Švédy a při dietrichsteinské přestavbě koncem 17. století dostal barokní podobu. Z původní zástavby se prakticky zachovalo pouze západní renesanční křídlo se svými četnými gotickými částmi. Po obrovském požáru v roce 1794 už nikdy nebyl opraven do původní velikosti. Počátkem 19. století vrchnostenský úřad odchází do Přibyslavi. Stavba začíná rychle chátrat, je využívána jen jako nouzové bydliště a skladiště. Po (už dvakrát zmíněném) požáru v roce 1863 sloužily hradní zdi jako zdroj stavebního materiálu na opravu shořených domů.

Když jej v roce 1922 od poslední majitelky koupil továrník Václav Pojman a věnoval polenskému Sokolu a Spolku polenského muzea, byl objekt v žalostném stavu. Silně porušené 2. patro západního hradního křídla mohlo být adaptováno už jen na půdu. Podařilo se však obnovit 1. patro se třemi prostornými sály: Pirkštejnským a Hradeckým s trámovými stropy a Kunštátským s původní křížovou klenbou a obnovenou renesanční výmalbou. Dnes slouží pro slavnostní příležitosti a jako obřadní síň.

Rozsáhlá postupná rekonstrukce probíhala v letech 1985 až 2004. Dnes je areál hradu a zámku kulturním centrem, v němž je muzeum, v pravém křídle probíhají muzejní výstavy, sídlí zde základní umělecká škola, kulturní středisko s kulturním sálem a Zámecká restaurace s ubytováním. 
Po silnici šlapu do Nových Dvorů, původně německé obce Deutsch Neuhof, dnes místní části Polné. Z nikterak neoznačeného domku mě zcela náhodně odchytla žena vymetající ze dveří smetí. Ukázalo se, že je členkou kontroly pochodu, která to už zabalila. Dostávám nejprve nouzové razítko Místní lidové knihovny Nové Dvory a po dotazu ve vedlejší místnosti, z níž je slyšet hlahol )zřejmě dalších pořadatelů) i razítko turistické.

Stále po silnici, nejprve po rovině a pak zatáčkami dolů k zastávce ČD, odkud je to do cíle už je co kamenem (v Kamenné) dohodil.