Na návštěvě u Petra Šebesty

V sobotu 16. března byl u příležitosti 70. výročí bitvy u Sokolova odhalen v Hroznatíně na Třebíčsku památník v podobě bloku kamene o rozměrech 240 x 140 x 35 cm, do kterého je vsazena deska z černé švédské žuly a s vyrytým portrétem Ludvíka Svobody v životní velikosti.

Deska je dílem světelského kamenosochaře Petra Šebesty (*1961), který na reliéfu pracoval ještě začátkem března, když jsem ho v jeho ateliéru v Poštovní ulici navštívil. Portrét byl již hotový, rysy obličeje, vyznamenání i hvězdy na výložkách byly věrně vykresleny, Petr už jen dolaďoval drobnosti. Jediné, co ještě chybělo, byl nápis: Arm. gen. Ludvík Svoboda, president Československé socialistické republiky 1968-1975, velitel prvního československého armádního sboru v SSSR.

Petr Šebesta pracuje s kamenem už přes dvacet let. Rodák z Hlinska přišel do Světlé do učení na brusiče skla a od té doby zde zůstal. Odbornou praxi získal u výtvarníka Josefa Švarce v umělecké dílně ve Sklárnách Bohemia Josefodol, zaujalo jej rytectví skla, později zvláště na skleněných náhrobních deskách. Doménou jeho tvorby se nakonec stala sakrální plastika, přičemž není bez zajímavosti, že Petr je kamenický samouk. V dnešní době, kdy české kameníky válcuje asijská produkce, která je sice cenově zajímavá, ale o jejíž estetické stránce bychom mohli vést sáhodlouhé diskuze, Petr Šebesta rozvíjí kvalitní kamenické řemeslo a ve svém synovi si vychoval rovnocenného partnera a nástupce. Jejich dílem je například památník hokejistů, kteří zahynuli v Rusku. Petr říká, že má rád originální zakázky - a čím bizarnější, tím lépe. "Nedávno jsme dělali sochu Mariu Berouskovi, jak žongluje s kužely," vzpomíná. "Bylo složité ji vyleštit, protože měla ruku do pravého úhlu a držela jen v rameni, takže jsme měli obyvy, aby neupadla."

Zajímavou zakázkou bylo také zhotovení realistické sochy v životní velikosti, určené na hřbitov ve Stuttgartu. Blok carrarského mramoru o rozměrech 140 x 110 x 60 cm byl vytěžen ve stejném lomu jako mramor na Davida či jiné sochy Michelangela Buonarottiho. Jednalo se tedy o nejkvalitnější mramor, bez trhlin a kazů, který není těžen střelbou, ale vyřezáváním lanovými pilami. Předlohou pro sochu sedící dívky byly pouze fotografie, a tak museli její rodiče často dojíždět kontrolovat model, který se průběžně upravoval tak, aby výsledná podoba byla co nejvěrnější.