„Na bývalém dominiu (panství) kláštera Želiva přísně se rozeznávaly dvě polovice, Voplečky a Zálesí. Když se jede silnicí od Želiva k Humpolci, v půli cesty se přijde na návrší u obce Petrovice. Odtud je rozhled po celém bývalém panství želivském. Napravo k jihu je skutečná krabatina Českomoravské vysočiny, mnoho kopců a kopečků promíšených polnostmi a údolími. Větší kopce a lesy jsou Hradiště, Rousinov, Černák, Bojanov, Vlčí hory, Křemešník. Toť to Zálesí. Nalevo s petrovického kopce vidíme tu druhou polovici želivského panství, krajinu u Senožatného, u Vojslavic, u Lhotic, vesměs ploché kopce, holé kopce, málo lesů, to jsou ty Voplečky,“ napsal v roce 1938 František Koubek, ředitel velkostatku v. v. v časopise Naše řeč, který od roku 1916 dodnes vydává Ústav pro jazyk český České akademie věd.
Humpolec opouštím po žluté turistické značce ulicí, jejíž název mě přinutil k pousmání a neodolal jsem, abych si nepořídil fotku:
Podcházím dálniční most a míjím samotu s podivným názvem Zadní Vystrkov. Žlutá značka mě vede do Zálesí – jak jinak než přes lesy?
Až na vršku před Kletečnou se lesní cesta mění v polní, přede mnou je daleký výhled, pode mnou malebný rybník, podle mapy bezejmenný, čemuž se ovšem zdráhám uvěřit.
Procházím kolem samoty Smrdov, kde žije invalidní důchodce Ladislav Váňa a v bývalém kravíně se stará údajně o 2 500 zvířat. Většinu z tohoto počtu tvoří ptáci, ale má tu i poníky, kozy, divoké prase a prý také velblouda, který chodí po kolenou, protože nemůže stát na předních nohou a v cirkuse jej chtěli utratit a použít na krmení pro šelmy. Když byla před lety o Smrdově krátká reportáž v televizi, vyvolala u diváků obavy, že jsou tu zvířata týrána. Veterinární správa tuto informaci vyvrátila s tím, že statek pravidelně kontroluje a týrání zvířat se tam nikdy nepotvrdilo, pouze prý došlo k několika chybám v administrativních záležitostech. A také s češtinou má pan Váňa zjevně potíže, stejně jako výrobce oněch cedulek...
Silnice klesá do Kletečné, centra národopisné oblasti Zálesí. V mlýně na okraji vsi se narodil lékař a spisovatel MUDr. František Hamza (*6. 3. 1868, †4. 6. 1930). Pocházel ze starého mlynářského rodu, po studiu na gymnáziu v Německém Brodě, kde v té době učili osvícení želivští premonstráti, absolvoval lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a po promoci působil jako městský a později obvodní lékař v Luži. Místo si zvolil zcela záměrně, neboť klimaticky odpovídalo realizaci jeho plánu, tedy zřízení dětské protituberkulózní léčebny, kterou založil roku 1901 ve vile pod poutním kostelem na Chlumku. Nejprve ji vedl ve vlastní režii, v roce 1908 však dosáhl jejího převzetí do správy země České a zůstal až do roku 1919 jejím ředitelem. Děti z chudých rodin zde léčil zdarma. Dnes tato léčebna nese název Hamzova odborná léčebna pro děti a dospělé. Z jeho iniciativy vznikly další dětské protituberkulózní léčebny ve Starém Smokovci, Šumperku a Cvikově. Po vzniku ČSR se stal sekčním šéfem ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy a byl spoluzakladatelem Masarykovy ligy proti tuberkulóze. Po odchodu z ministerstva v roce 1922 přijal místo mimořádného profesora na nově vzniklé fakultě sociálního lékařství na Masarykově univerzitě v Brně, kde působil až do konce života.
Přicházím na náves a na budově školy fotím pamětní desku s reliéfem od Milana Knoblocha a hledám smírčí kámen, poněkud skrytý za nízkou, ale košatou tújí. Jedná se o jeden z nejkrásnějších a ze své doby nejzachovalejších smírčích kamenů v celé naší republice. O tom, že je nej-, se můžeme dočíst v mnoha studiích a knížkách, v nichž je mnohdy nejen zmiňován, ale i vyobrazen. Kámen je ve velice dobrém stavu a jeho text je relativně dobře čitelný i bez zvláště dokonalé znalosti luštění gotického písma. Kromě nádherně provedeného jetelového kříže nese text události se jménem mrtvého, prosbu za mrtvého, dokonce i datum a krásně provedený vražedný nástroj – pozitivně (vystouple) zobrazenou sekeru širočinu s křížkem na ostří. Mimo kříž a sekyru je celá plocha desky pokryta negativně (do hloubky) provedeným gotickým písmem, která nám sděluje: „Letha panie 1507 ten piatek przed swatim mikulasse[m] zahinul g[est] tuto Gira vnuk hadrawu [ze] Smrdova od lidi zradnich pan buh racz gemu milostiv Bity“, přičemž písmeno „ch“ je jako jediné vytesané do kůlu kříže.
Vedle kamene stojí jakási kamenná nádoba, na které je tu a tam přiškvařená struska, takže se patrně jedná o nějakou nádobu na tavení, která dnes slouží jako květináč.
Škoda, že nemám více času, pokračoval bych po zelené značce až do Sedlic a po žluté bych se vrátil do Humpolce. Místo toho opouštím nad Kletečnou silnici a neznačenými cestami lesem se dostávám k hájence a po silnici do Hněvkovic, které jsou dnes částí Humpolce.
Po návsi volně pobíhající kráva asi není běžným úkazem, stejně jako křížek s plastikou Krista na zdejší kapličce:
Turistům jsou Hněvkovice známé existencí agilního KČT TOM Šlápoty, který pořádá pochod Krajem Šimona kouzelníka (letos bude již 20. ročník). Odbor od jeho založení vede Marie Vincencová, v současné době rovněž předsedkyně oblastního výboru KČT Vysočina.
Za Hněvkovicemi přecházím po mostě nad dálnicí a před návratem do Humpolce si přidávám krátkou odbočku na parkoviště u dálniční benzinové stanice, kde je pomník Alexandra Dubčeka, jehož řidič se služebním vozem nedaleko havaroval. Stalo se tak 1. září 1992.
Alexander Dubček (1921–1992) byl československý a slovenský komunistický politik, v letech 1963–1968 první tajemník Komunistické strany Slovenka, od ledna 1968 do dubna 1969 první tajemník KSČ. 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění.
Pěkné, vtipné komentáře..... Zdeněk
OdpovědětVymazat