DEP Jarním Šluknovskem

Od pátku 29. března do pondělí 1. dubna aneb Velikonoce ve Šluknovském výběžku

Když v pátek v šest ráno šlapu s báglem na nádraží, provází mě vánice tak hustá, že o Vánocích bych z ní byl u vytržení. Jako předzvěst Jarního Šluknovska mi však radost nedělá ani trochu.

Vystupuji v Krásné Lípě a moje první kroky míří samozřejmě do „íčka“, jednak pro informace, jednak si tam v uzamykatelné skříňce nechám bágl a na cestu si vezmu jen menší batoh. Opět začíná hustě chumelit, což je vedle nezřízené chuti na espresso dalším důvodem uchýlit se do sousední cukrárny.

Chumelenice na náměstí v Krásné Lípě

Po krátkém, ale příjemném posezení se vydávám na Köglerovu naučnou stezku s úmyslem v příhodném místě ji mírně zkrátit jednak z časových a klimatických důvodů, jednak proto, že už jsem ji dvakrát prošel. Zkrátka všechno vím, všechno znám, všude jsem byl, někde dokonce dvakrát!

Köglerova naučná stezka je nejstarší naučnou stezkou v Čechách. Po několikaleté přípravě ji vyznačil Rudolf Kögler ze Zahrad u Krásné Lípy na počátku 40. let 20. století. Kromě něho se na ní finančně podílely dva turistické spolky a některé obce z regionu, přispěli i dobrovolní dárci. První slavnostní průchod stezkou se uskutečnil 12. října 1941. Trasu v délce 12 km Kögler vždy na jaře osazoval 70 dřevěnými, precizně provedenými dřevěnými informačními tabulemi s německými texty a osobně provázel zájemce o průchod stezkou, výklad o přírodních zajímavostech poskytovali i další odborníci. Stezka byla v provozu až do jara 1945, po válce se Köglerovi nepodařilo stezku obnovit, ač začal připravovat českou verzi informačních tabulí. V roce 1949 zemřel. Teprve v roce 2003 začala příprava obnovy stezky, a to v rozšířené podobě. Dokončena byla v roce 2006 s finanční podporou Evropské unie a Ministerstva pro místní rozvoj ČR za spolupráce s potomky R. Köglera, správami chráněných oblastí a řadou dalších institucí.

Stezka je okružní v délce asi 20 km. Hned na začátku fotím na okraji městského parku velikou sochu lva, která byla odhalena 27. 9. 1908 na počet 60. výročí vlády Františka Josefa I. a 50. výročí založení Spolku veteránů v Krásné Lípě. Autorem díla byl drážďanský sochař Klement Grundung, lev byl odlit firmou Bridling Drážďany, na bocích byly umístěny pamětní desky se jmény obětí pruské války v roce 1866.

V parku je také mauzoleum Dittrichů. Krásnolipský průmyslník a mecenáš Carl Dittrich se významně zasadil o rozvoj města i jeho okolí. Díky jeho podpoře vznikla řada veřejně prospěšných staveb, jako nemocnice, městské lázně a také tzv. nový hřbitov, zřízený na pozemku, který v roce 1881 obci věnoval. K nejhonosnějším hrobkám patřilo v roce 1889 dokončené mauzoleum rodiny Dittrichových, umístěné však mimo hřbitovní areál.

Zajímavostí je nedaleká malá stavba s vysokým komínem, která sloužila jako kotelna k vytápění mauzolea.

U samoty na okraji lesa si vlastní zjištění situace ještě ověřuji dotazem u místního obyvatele. Cesta lesem je kvůli množství sněhu v podstatě neprůchodná, a tak pokračuji po silničce k vyhlídce na Krásnou Lípu a přes Fibichovo Údolí klesám k hlavní silnici vinoucí se podél Křinice do Kyjova. Jen proto, abych se zbytečně brzy nevrátil do „íčka“, jdu se podívat do osady Krásný Buk.

V 19. století jí dominoval textilní průmysl, dnes z továrny zbyl jen komín a opodál vila se zprzněným druhým patrem a střechou, která byla původně mansardová s několika zdobnými atikami. Vila patřila majiteli továrny Jägrovi, který zde kdysi vyráběl pověstné teplé spodní prádlo s dlouhým vlasem. Proto se říká jägrovky či jägrovo prádlo a také Každý Čech a každý negr nosí spodky značky Jägr.

Vracím se do Krásné Lípy, potkávám se s Jožkou z Bratislavy a společně jdeme na nádraží. Vystupujeme v Rumburku, kde se naše cesty zase rozcházejí, Jožka chce jet do Šluknova a večer se vrátit do Valdeku, kde máme zajištěné ubytování. Já mám v úmyslu porozhlédnout se po městě a pak rovněž pokračovat do Valdeku.



Zateplení domu a zásoba paliva současně



Podoba Rumburku se v historii několikrát zásadním způsobem měnila. Dříve byly příčinou časté požáry, ve 2. polovině 20. století požadavky „modernizace“, jež přinesl poválečný vývoj. Pro turistu přijíždějícího z jiných míst České republiky jsou velkým překvapením udržované budovy z doby, kdy se Rumburk těšil největší slávě a pro stavební rozmach a čilý společenský život se mu říkalo Malá Paříž severu. Továrnické vily z konce 19. a začátku 20. století dnes slouží převážně jako budovy veřejné, např. mateřské školy, sídla úřadů nebo lékaře. Lichotivou přezdívku si Rumburk tehdy nezískal jen díky bouřlivému stavebnímu rozkvětu, ve městě se navíc nacházelo více než 60 rodinných hostinců, kaváren a vináren. Na přelomu 19. a 20. století náležel celý region ke třem nejlidnatějším a nejprůmyslovějším v rámci Rakousko-Uherska, dnes má Rumburk přes 11 000 obyvatel. Nalézají se zde památky lidové architektury – podstávkové domy, typické pro region nejsevernějších Čech, ale nejvýznamnější pamětihodností je barokní loretánská kaple Panny Marie s nepřehlédnutelnou sochařskou výzdobou od Franze Bienerta (1660-?). Kromě věřících a poutníků je Loreta vyhledávána milovníky architektury a historie – a samozřejmě je také mým dnešním cílem. Jsem zvědavý a záměrně jsem ji nevyhledával v publikacích ani na internetu, abych až na místě mohl porovnávat s originálem, který jsem navštívil o dovolené v létě 2011.

Rumburská loretánská kaple Panny Marie patří svou štukovou a sochařskou výzdobou mezi nejhodnotnější loretánské kaple v České republice. Nechal ji postavit majitel panství, diplomat kníže Anton Florian z Liechtensteinu (1656-1721). Přesným zaměřením renesančního opláštění Svaté chýše v italském Loretu a zhotovením stavebních plánů pověřil roku 1691 architekta Johanna Lucase Hildebrandta (1668-1745) z Vídně. Základní kámen kaple byl položen roku 1704, k vysvěcení došlo 15. 9. 1707. Architektonicky cenná Svatá chýše (Santa Casa) je kopií domku Panny Marie v Nazaretu, v němž došlo ke Zvěstování o narození Spasitele, byl vychován Ježíš a žila Svatá rodina. Milostná socha Černé Matky Boží Loretánské, kterou v roce 1694 posvětil papež Inocenc XII., byla do Rumburku převezena roku 1703. Prostý a nepříliš zdobný interiér kaple s nástěnnými malbami zobrazujícími výjevy ze života Panny Marie je záměrným protikladem nádhery vnější výzdoby. V letech 1743-1755, za knížete Josefa Václava z Liechtensteinu (1696-1772), ji obklopil obdélníkový ambit s bohatou nástropní výmalbou ze života Panny Marie a Ježíše Krista, s kaplemi sv. Josefa, Nejsvětější Trojice, Jezulátka a Panny Marie Lurdské. Doslova úžasný je restaurovaný poutním objektem Svaté schody (Scala sancta) s kaplí Kalvárie a souborem dřevěných soch vysmívajících se židovských obchodníků a římských vojáků od Eliase Dollhopfa z Horního Slavkova.

Do roku 1950 byla Loreta součástí kapucínského kláštera sv. Vavřince (dnes městská knihovna). Poté byla pro běžné návštěvníky přístupná jen příležitostně a trpěla dlouhodobou neúdržbou. Roku 1964 byla prohlášena za kulturní památku, ale veřejnosti byl areál zpřístupněn až v roce 1995. O rok později zahájila Římskokatolická farnost – děkanství Rumburk jeho celkovou obnovu.

Na balustrádě před vstupní budovou Lorety jsou umístěny památkově chráněné barokní sochy Franze Bienerta ze saského Schirgiswalde, zobrazující Ježíšovo příbuzenstvo. Původně bylo soch šestnáct a zdobily atiku Svaté chýše, v roce 1808 musely být polychromované sochy sneseny z důvodu velkého poškození povětrnostními vlivy. Dochovalo se jich devět.

Další místní zajímavostí, kterou chci vidět, je soubor podstávkových domů ve Šmilovského ulici (pův. Scheibe-Gasse), ale cestou se ještě zastavuji u kostela sv. Vavřince. Je jednolodní, obdélníkového půdorysu, s pětibokým presbytářem, hranolovitou věží a trojboce ukončenou kaplí. V průběhu staletí byl několikrát vážně poničen požáry, zásadní přestavba se uskutečnila v roce 1545, dnešní podobu získal roku 1755.

Podstávkový dům, německy Umgebindehaus, je typickou stavbou pro region nejsevernějších Čech, Horní Lužice a Dolního Slezska. Dřevěná rámová konstrukce zvaná podstávka nese tíhu prvního patra či střechy a stavba je odolnější vůči povětrnostním vlivům. Mnohé z domů mají dodnes dochované dekorativní štíty z břidlicových šablon. Ulice s osmnácti podstávkovými domy tkalců byla po roce 1945 přejmenována na počest spisovatele Aloise Vojtěcha Šmilovského (1837-1883) a od roku 1995 je chráněna jako vesnická památková rezervace. Leží západně od jádra města, v bývalé vsi Neusorge. O jejím založení rozhodl majitel rumburského panství kníže Alois Josef z Liechtensteinu (1759-1805) v roce 1785. Pozemek v blízkosti bělidel a barvírny byl rozměřen na 34 parcel a rozprodán poddaným řemeslníkům. Téměř polovinu majitelů tvořili tkalci, neboť plátenictví bylo nejvýznamnějším nezemědělským hospodářským odvětvím regionu. Domy jsou trojdílné, komorového typu. Ze zděné vstupní síně uprostřed domu se vcházelo do roubené světnice a na druhé stran do komory, na níž někdy navazoval chlév. Domy upravované v průběhu 19. a 20. století dodnes slouží k soukromému bydlení.

Čas zbývající do odjezdu vlaku trávím v restauraci U Parku, kde si nechávám natočit Kocoura, pivo vyráběné v malém pivovárku ve Varnsdorfu. Ve vlaku z Rumburku do Valdeku pak potkávám několik známých, mimo jiné Ivoše, kterého jsem poznal minulý týden na Vysoké, v cíli havlíčkobrodské Jarní padesátky. V Campu Valdek si v restauraci vyzvedávám klíč od chaty, které se honosně říká vila, a platím polopenzi.

Před osmou večer odjíždíme vlakem do Šluknova, nejsevernějšího město České republiky. Území, na kterém postupně vzniklo šluknovské panství, patřilo Berkům z Dubé až do doby vlády Jiřího z Poděbrad, kdy byla ve Šluknově vybudována tvrz, poprvé připomínaná v roce 1487. Dalšími majiteli byli Šlejnicové, Mansfeldové, Harrachové. Posledním nabyvatelem se ve 30. letech 20. století stal Ervín Leopold Nostitz-Rieneck, majitel velkostatku Pakoměřice-Měšice u Prahy. Po druhé světové válce byl zámek jako německý majetek konfiskován a vlastníkem se stalo město Šluknov. Dne 2. dubna 1986 vypukl z dosud neznámých příčin v zámku velký požár, který zcela zničil krov včetně krytiny střechy, celé třetí patro a značnou část druhého patra.

Po následném dvacetiletém chátrání se městu podařilo to, v co již nikdo ani nedoufal – neprodat chátrající zámek některému z mnoha zájemců a krůček po krůčku ho postupně opravovat, získávat finanční dotace a nakonec celý zrekonstruovaný zámek slavnostně otevřít. Stalo se tak poslední červnovou sobotu v roce 2007 a dnes má zámek již svůj prohlídkový okruh, v jehož rámci jsou zpřístupněny téměř všechny prostory, včetně dobových místností s původními exponáty. V přízemí nabízí své služby turistům a návštěvníkům města Regionální informační centrum a také útulná zámecká cukrárna.

Desetikilometrový pochod, který máme před sebou, se jmenuje Noční výsadek na Špičák a jeho start ve 22.30 hod. je společný s pětatřicetikilometrovým Nočním přechodem kolem hranic a stodesetikilometrovým pochodem Stovka jarním Šluknovskem. Před vlastním startem je pro předem přihlášené zájemce domluvena noční prohlídka zámku. Mladá, dobově oblečená průvodkyně nás již očekává a po úvodní stručné historii nás nadšeně provází interiéry.

Mimo jiné zmiňuje, že zámek v průběhu roku ožívá svatebními a jinými slavnostními obřady, pravidelnými výstavami, jednáními zastupitelstva města i dalšími akcemi a své důstojné a krásné zámecké prostory nabízí k možnému pronájmu.

Od loňského léta je v části zámku zřízena jednak stálá expozice Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české, nazvaná Šluknovsko, vojenští vysloužilci a Velká válka, a jednak Lesnické muzeum.

Po noční prohlídce se v nedaleké hospůdce zapisují poslední nadšenci nočních pochodů a pak již přichází hromadný start. Stovkaři vyrážejí vražedným tempem, nohy i hůlky jen kmitají – ovšem jen prvních pár kilometrů, které vedou po silnici. Po odbočení na polní cestu se hluboký sníh postará o podstatné snížení rychlosti a při výstupu na Špičák (484 m n. m.) to vypadá, že budeme muset zapnout přední náhon. S čelovkami nebo baterkami v ruce se drápeme do strmého kopce a nahoře sotva popadáme dech. Po pár hltech čaje z termosky následuje stejně strmý sešup, ale pak už se profil uklidní a celkem v klidu šlapeme po státní hranici k přechodu, od něhož již trasa vede po silničce do Lipové. Cíl (a pro delší trasy kontrola) je v příjemné hospodě na konci obce, kde u čaje, svařeného vína či piva vyčkáváme, až dorazí poslední turisté. V autobuse, který nás ve dvě hodiny ráno veze do Valdeku, zjišťujeme, že je nás jen sedm, všichni ostatní šli delší trasy…

Po krátkém spánku jedeme v sobotu před osmou hodinou vlakem do stanice Mikulášovice – dolní nádraží, kde je start pochodu Skalami Saského Švýcarska nahoru-dolů s trasami 63, 47, 28 a 16 km. Pro zpestření nám připadlo dalších pár centimetrů sněhu, a protože jsem neztratil soudnost, místo uvažované trasy 47 km se přihlašuji na 28 km. Startovat o půl deváté na padesátku, absolvovat ji ve zdejším kopcovitém terénu a s tímto množstvím sněhu na cestách mi připadá nereálné, zvláště když vezmu v úvahu, že poslední vlak jede před 21. hodinou a opět z dolního nádraží, ke kterému je to z cíle dalších pět kilometrů!

Vydávám se na trasu s Jožkou, před námi jako chrti vyrazili ti, kteří se rozhodli pro delší trasy, takže cestu máme již trochu prošlápnutou. Stoupáme na Tanečnici (597 m n. m.), kde stojí osmiboká, cihlová, 16 metrů vysoká věž byla slavnostně otevřena 28. 5. 1905. Na její ochoz vede138 schodů, jelikož ale stále sněží, více než zpřístupněná rozhledna nás zajímá přilehlá chata.

Po žluté značce sestupujeme k hranicím a pokračujeme do německého městečka Sebnitz. Říká se mu Město umělých květin nebo také Město hedvábných květin. S úpadkem ručního plátenictví způsobeným industrializací tohoto průmyslového odvětví v Anglii, urychleným velkým požárem 15. září 1854, který zničil celé jádro města a jeho starobylý středověký vzhled (za oběť plamenům padlo 72 domů, 42 stodol a zadních budov, radnice a škola) nabyla velkého významu výroba umělých květin. Požárem byly zničeny téměř všechny tkalcovské stavy, a tak vzniklo přes sto menších a větších květinových továren s pevně zaměstnanými dělníky a dělnicemi a dalšími tisíci takzvaných domácích dělníků. Za „socíku“, v časech NDR, byl VEB Kunstblume Sebnitz jedním z největších zaměstnavatelů v kraji. Po sjednocení Německa téměř všechny závody zmizely a umělé květiny dnes vyrábí jen pár veřejných dílen. Město má v současné době asi 9 000 obyvatel.



Pestře pomalovaný dům v městečku Sebnitz



Jožka trvá na tom, že musí do „íčka“, takže se necháváme vést místním orientačním systémem. Po červené potom pokračujeme ven z města a prudce nabíráme výšku. Po čase klesáme do Kirnitzschtal neboli Křinického údolí, kde je kontrola, po níž následuje dlouhé stoupání na Kuhstall, česky Kravín. Jdeme se pokochat vyhlídkou, ale rušíme původní záměr zastavit se ve zdejší restauraci, neboť čas kvapí, cesta před námi daleká a sestup po desítkách zasněžených a zledovatělých schodů strmý a nebezpečný.

Kuhstall neboli Kravín



Cesta dolů mezi pískovcovými skalami

 Šťastně se dostáváme dolů, odkud již značka vede po lesních cestách a ústí na silnici podél říčky Křinice. Míjíme Neumannmühle, Felsenmühle a Buschmühle, což už dnes nejsou mlýny, ale penziony a restaurace, a v místě, kde značka opouští silnici, opět prudce stoupáme do skal. V závěru túry po Německu procházíme městečkem Saupsdorf a stoupáme na horskou chatu Wachberg, 496 m n. m. Espresso, případně koláč a hajdy na hranice. Zelená značka sice v mapě není, ale propozice mluví jasně. Do Mikulášovic přicházím v 17.30 hod., to znamená po devíti hodinách od startu! I když odečtu krátké posezení na Tanečnici a Wachbergu, jistě si uděláte představu, jak náročné putování to bylo.



Vchod do Wachbergbaude. Němci prožívají Velikonoce mnohem intenzivněji, všude kraslice, zajíčci a Frohe Ostern (foto: Ivoš)



Cíl je v Mikulášovicích v restauraci Ráj poutníků, kde nás čekají pořadatelé s diplomem a odznakem a hostinský s dršťkovou a dalšími dobrotami, pivem, čajem a podobně. A jako sladká tečka na závěr dalších pět kilometrů na dolní nádraží. Pravda, je tu ještě jedna varianta: počkat půldruhé hodiny na vlak z horního nádraží na dolní, jenže sedět v hospodě další hodinu a půl se mi nechce, a tak šlapu dál.

Procházím kolem závodu MIKOV, který vyrábí nože všech možných druhů: řeznické, kuchyňské, řemeslnické, zahradnické, lovecké, rybářské, armádní, sportovní, kapesní zavírací nože, vyhazovací nože a speciální nože. Nabízí rovněž nože reklamní a kusovou výrobu nožů pro sběratele a má zde i svoje muzeum. V sortimentu kancelářských potřeb je Mikov, s. r. o., tradičním výrobcem nůžek, sešívačů, děrovačů, ořezávátek a ořezávacích strojků, číslovaček a napínáčků.

Mikulášovičtí vyráběli již v 18. století nože všech druhů a tvarů, tesáky, kordy, šavle, břitvy, chirurgické a jiné speciální nástroje. Nožířství bylo tehdy velmi vážené řemeslo a protože nožířů bylo málo, bylo to také řemeslo dobře prosperující. Jeho rozkvět v Mikulášovicích přivedl v roce 1794 místního podnikavého obchodníka Ignaze Röslera k založení první továrny na výrobu nožů. Zpočátku měla sto pracovníků, ale už v roce 1819 byl jejich počet dvojnásobný. Hospodářské úspěchy této továrny vedly ostatní obyvatele k zakládání dalších nožířských podniků a pomocných živností a zanedlouho byla většina mikulášovických občanů i občanů okolních obcí pracovně spojena s nožířskou výrobou a Mikulášovicím se začalo přezdívat „Český Solingen“. Velkého rozkvětu doznalo zdejší nožířství před první světovou válkou i po ní, ale za druhé světové války se Mikulášovice staly součástí Třetí říše, výroba byla omezena a uzpůsobena pro vojenské účely. V roce 1948 vznikly dva národní podniky: Sandrik Mikulášovice, do něhož se  soustředila výroba nožů, a v Koh-i-noor Mikulášovice, kde se vyráběly kancelářské potřeby značky KIN. V roce 1955 došlo k sloučení obou závodů v jeden národní podnik – Mikulášovický kovoprůmysl s podnikovou značkou MIKOV. Vzrůstající výroba nožů a kancelářských potřeb umožnila vznik dalších provozů i v jiných městech – Benešov nad Ploučnicí, Česká Lípa, Slaný, Most, Lipová a výrobky MIKOV a KIN byly prostřednictvím PZO Merkuria a Pragoexportu s úspěchem vyváženy do 106 zemí a teritorií světa. Po listopadu 1989 došlo k postupnému osamostatnění provozů v jednotlivých městech a v Mikulášovicích se v roce 1995 státní podnik transformoval nejprve na akciovou společnost a v důsledku dalších rozsáhlých změn a reorganizací došlo ke změně na Mikov s. r. o.

Na nádraží přicházím s dostatečnou rezervou, a tak bloumám kolem. Za stromy jsou vidět ruiny velké továrny, jdu blíž a na polozříceném betonovém skeletu čtu nápis KIN, národní podnik.

Dnešní bilance je 33 kilometrů a 1250 m převýšení.

V neděli je start i cíl pochodu Toulky okolím Šluknova ve Valdeku. Přihlašuji se na trasu 27 km a zpočátku jdu s Ivošem, který vyrazil na trasu 40 km. Šlapeme přes Karlovo údolí do Šluknova a před Královkou se loučíme, protože já na rozdíl od něj nemusím spěchat. Cesta lesem je pohodová, sněhu relativně málo.

Bettelmannův kříž

Brzy po přechodu hranic přicházím do Neutaubenheimu a po silnici podél Sprévy přicházím na kontrolu. Pomáhám pořadatelům rozdělat jejich skomírající ohýnek, opékáme vuřty a navzdory chladnému počasí je zapíjíme lahvovým pivem. K dispozici je však i čaj a rum.

Dál trasa pokračuje po poli podél hraničních patníků, a protože jen jeden turista je přede mnou, držím se jeho stop a přitom dávám pozor, zda nezabloudil. V lese je to poněkud složitější, protože jsou tu i další stopy, patrně myslivců, a také patníky nejsou vždy v dohledu.

Nakonec šťastně přicházím na širokou cestu s označením cyklostezky č. 3043, z níž se odbočuje po žluté značce směrem na Jitrovník (509 m n. m.). Německy se jmenoval Jüttelberg a na jeho východním úbočí stála restaurace Vogelova bouda (Vogelbaude, též Jüttelbergbaude), vybudována v roce 1888 Johannem Vogelem při přístupové cestě k rozhledně. Rozhledna spadla roku 1903, z boudy se od roku 1962 stal pionýrský tábor ZPA Praha. Pod pozdějším názvem Pytlák sloužila chata rekreantům a výletníkům do roku 1990, pak byla zprivatizována, v roce 1998 vyhořela a dnes jsou zde jen vegetací zarostlé základy.



Pod vrcholem Jitrovníku



Značka obchází vrchol a klesá do Království. Ne, nedostal jsem se do pohádky, tak se jmenuje vesnice táhnoucí se údolím podél Rožanského potoka. Speciální směrovka na stromě za potokem svědčí o tom, že cesta přes rozlehlé pole je náročná na orientaci, ale jelikož jsem tudy šel už dvakrát, nemám s ní problém.

Kolem 15. hodiny přicházím do Valdeku, mám tedy za sebou 27 kilometrů a 620 metrů převýšení.

V pondělí je na pořadu už jenom jedna trasa, a sice čtrnáctikilometrová s názvem Velikonoční pondělí na rozhlednách. Smluvním autobusem se vezeme do Brtníků, odkud stoupáme po červené značce podél křížové cesty ke kostelíku a pokračujeme na Vlčí horu. Rozhledna je v tuto dobu zavřená, sestupujeme dolů a po žluté značce přicházíme do obce Zahrady. Od roku 1922 až do 60. let minulého století zde neobvyklý pomník tvořený třinácti syenitovými kameny, který připomínal padlé rodáky v první světové válce. Byli to prostí lidé: dělník, pekař, švec, řezník, obchodník, obchodní příručí, student, tkadlec, úředník, rolník. Když padli, nejmladší dovršil 19, nejstarší 36 let. Při rozšiřování silnice byl pomník přemístěn na hřbitov ve Sněžné, ale u příležitosti 90. výročí jeho odhalení se členům KČT Krásná Lípa ve spolupráci s městem Krásná Lípa podařilo vrátit kameny zpět do Zahrad a provést parkovou úpravu okolní zeleně. Slavnostní odhalení rekonstruovaného pomníku se konalo 22. září 2012.

Stále po žluté přicházíme do lokality, kde stávala ves Skřivánčí Pole, pokračujeme po rovině a pak mírně do kopce. Pod vrcholem Dymník, 515 m n. m., vycházíme z lesa a vidíme, že kontrola se tentokrát neusadila u rozhledny, ale na louce před nedalekou restaurací. K rozhledně stoupá jen málokdo, ani já ne, jednak je zavřená, jednak jsem na ní byl už třikrát.

Hlubokým sněhem přes louky a pole scházíme do Starých Křečan a po mírném stoupání se dostáváme do Valdeku. Máme za sebou 14 kilometrů, 400 metrů převýšení a akci Jarním Šluknovskem, jejíž název letos s počasím ani trochu nekorespondoval.

Pořadatelé v cíli