Týden v Saském Švýcarsku

Přesněji řečeno, první den v Labských pískovcích věnujeme Českému Švýcarsku a teprve ty další Švýcarsku Saskému. Že je v těch názvech nějaký zmatek? Máte pravdu!

Jak a proč vzniklo toto neobvyklé pojmenování, když v „opravdovém“ Švýcarsku nic podobného neexistuje? Stalo se tak v roce 1776, kdy probíhala rozsáhlá rekonstrukce drážďanské galerie, na níž byli mezi přizvanými odborníky dva významní Švýcaři – rytec Anton Graff a malíř Adrian Zingg. Oba byli velkými milovníky přírody, zejména jejích neobvyklých forem, a tak si nechali poradit, že na nedaleké sasko-české hranici najdou, co hledají. A také, že ano! Brzy začali využívat každé volné chvilky, aby probádali další a další zákoutí této krajinářské rarity, až jednoho dne řekli: „Do rodného Švýcarska se už nevrátíme, protože to pravé Švýcarsko jsme našli tady!“ V roce 1785 se objevily první oficiální zmínky o Saském Švýcarsku a později i o Českém Švýcarsku. Dne 1. 10. 1990 byl na ploše 9 300 ha vyhlášen Nationalpark Sächsische Schweiz a 1. 1. 2000 Národní park České Švýcarsko. Používají se ovšem také pojmenování Labské pískovce a Elbsandsteingebirge (doslova Labské pískovcové pohoří). Je to opravdový ráj divokých pískovcových skal, protkaných hlubokými roklemi uprostřed rozlehlých lesů – a to vše doplněno neobvyklými stolovými horami, zkrátka atraktivní krajina, v níž se s oblibou toulají turisté a návštěvníci (kteréžto dvě kategorie já striktně rozlišuji), ale také umělci, především malíři a fotografové (a tím nemyslím kdekterého majitele mobilu či levného kompaktu, ale opravdové Fotografy). Množství krásných fotografií (ale i textů) naleznete na http://www.region-ceskesvycarsko.cz/. To jen tak na úvod.

V neděli ráno necháváme auto na parkovišti na okraji Hřenska a chystáme se na cestu k Pravčické bráně. Červená značka nás vede zpočátku po silnici a teprve v místě zvaném Tři prameny odbočuje vlevo do lesa. Asi po půl kilometru odbočujeme k Jeskyni Českých bratří, která vznikla hlubokým zvětráváním horniny podle vrstevnicových spár a v pobělohorské době byla patrně útočištěm exulantů.

Vracíme se a několika serpentinami stoupáme k restauraci Sokolí hnízdo postavené přímo pod obloukem Pravčické brány. Na místě původní chatrče poskytující jednoduché občerstvení nechal majitel panství kníže Edmund Clary-Aldringen v roce 1881 vystavět malebný, zčásti dřevěný výletní zámeček s restaurací a hotelem, doslova nalepený na pískovcovou skalní stěnu. Původně byl určený jen pro vybrané hosty, ale už dávno sem proudí zástupy běžných turistů.

Pravčická brána je největší přirozená skalní brána v Evropě a druhý největší útvar svého druhu na světě, proto také byla roku 1963 vyhlášena národní přírodní památkou. Je výsledkem milióny let trvajícího zvětrávání méně odolné části skalního masívu, tvořeného kvádrovými pískovci turonského stáří. V dávné minulosti zde nejspíš stála skála s menším otvorem, ze kterého se díky zvětrávání vytvořil pískovcový oblouk, pod kterým je dnes prostor vysoký 16 metrů. Dno Pravčické brány leží ve výšce 415 m n. m., rozpětí oblouku u dna činí 26,5 m, šířka otvoru je téměř osm metrů. Vrcholová plošina je 21 metrů nad jejím dnem a vstup na ni byl v roce 1980 uzavřen, neboť velká návštěvnost ohrožovala její další existenci.

Němci odedávna nazývají Pravčickou bránu Prebischtor, a to podle svérázného Prebische, legendárního poustevníka, který prý v minulosti obýval některou z okolních skalních slují. Poustevník je postavou romantickou, historicky nijak nedoloženou, zato je doloženo, že pod Pravčickou bránou čerpal své inspirace slavný dánský spisovatel a jeden z nejlepších světových pohádkářů Hans Christian Andersen (1805–1875).  A to hned dvakrát, roku 1831 a pak ještě o dvacet let později. V té době si ještě mohl najmout na výlet pod Pravčickou bránu mezky nebo skupinu nosičů, dnes už sem musí každý návštěvník šlapat pěšky a ještě zaplatit vstupné.

My šlapeme rádi, a proto nevynecháme ani jednu z okolních skalních vyhlídek, vychutnáváme si pohledy nejen na bránu, ale i na další skály, zejména na Pravčický kužel, a neúnavně fotíme, přestože postavení Slunce není nejvýhodnější.

Pokračujeme po červené na Mezní Louku, významnou křižovatku turistických i cyklistických stezek. Původně zde stála lesovna, roku 1838 byl postaven penzion a v roce 1892 lázně, změněné na hotel. Od rozcestníku pokračujeme po modré značce do soutěsek na říčce Kamenci. 

Procházejí se po úzkých lávkách pod skalními převisy a několika tunely, dva úseky lze absolvovat pouze na lodičkách. 

Divoká soutěska je splavná v délce 490 metrů, pak přecházíme po levém břehu Kamenice k Meznímu můstku do Tiché soutěsky, která je splavná v délce 990 metrů. V minulosti tvořily tyto soutěsky obtížnou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Vysoká Lípa a Mezná zdolávat cestou do kostela v Růžové. Kamenice však byla i zdrojem příjmů – plavilo se tu dříví a při zimních tazích pstruhů a lososů nastávaly rybářům zlaté časy. 

Vpravo přechod pro lososy

V roce 1877 uzavřelo pět dobrodruhů v hřenské hospodě U zeleného stromu sázku a na třech vorech vyplulo od Dolského mlýna do míst, kterým se tehdy říkalo „konec světa“. Čtyři metry dlouhá plavidla dopravila posádku bez úhony až do Hřenska a tím položen základní kámen pro využití soutěsek jako turistické atrakce. 

Umělý vodopád se spouští zatáhnutím za lanko

Kníže Edmund Clary-Aldringen povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na dvě stě dělníků upravovalo soutěsky, pomáhal i Horský spolek pro České Švýcarsko. 

Dne 4. května 1890 byla slavnostně otevřena Tichá neboli Edmundova soutěska, provoz obstarávalo pět lodiček, převozníci v námořnických stejnokrojích poháněli a kormidlovali plavidla bidlem, což zůstalo dodnes. Divoká soutěska se svého otevření a první plavby dočkala o osm let později v roce 1898.

Z dolního přístaviště pokračujeme po pravém břehu do Hřenska ležícího na soutoku Labe a Kamenice. S výškou 115 metrů nad mořem je nejníže položenou obcí v České republice. 

Značná část se rozkládá v údolí říčky Kamenice, které je z obou stran obklopeno vysokou hradbou skalních stěn. První zmínka o Hřensku pochází z 15. století, kdy zde stála krčma sloužící vorařům, od 16. století se tu začali usazovat další obyvatelé. Obživu jim zajišťovala těžba a plavení dřeva, vznikaly zde sklady zboží a rozrůstaly se krčmy. Za panování hrabat Clary-Aldringenů došlo k prudkému rozvoji turistiky, byl zde založen jeden z prvních Horských spolků v Česku.

V pondělí odjíždíme do Schmilky, první obce za hranicemi, auto necháváme na parkovišti a odcházíme na túru. Stoupáme úzkou uličkou k lesu, kde značka odbočuje vpravo a cesta se pomalu mění ve schodiště. Neodpustíme si krátkou odbočku na Kipphornaussicht – a dobře děláme. 

Výhled je odtud úžasný, především na stolové hory Kaiserkrone a Zirkelstein na protějším břehu Labe, které máme jako na dlani.

Vracíme se na zelenou značku a pokračujeme na Grosser Winterberg, který je svými 556 m n. m. nejvyšší horou pravobřežní části Saského Švýcarska. Na vrcholku pokrytém bukovým lesem byla v roce 1840 postavena rozhledna a restaurace. Po krátkém posezení na terase vytrvale klesáme po modré značce na samotu Zeughaus. Dřívější lovecká zbrojnice saského kurfiřta, dnes výletní restaurace, je oblíbeným východiskem vycházek do okolí. 

Přecházíme na červenou značku, která záhy opouští úzkou asfaltku vedoucí údolím Grosser Zschand a stoupáme, nejprve lesními cestičkami a potom stoupačkami v úzkých skalních puklinách, stejně jako po několika kovových žebřících, z nichž nejdelší měří sedm metrů. 

Dostáváme se na vrcholek nápadného skalního suku, vyčnívajícího dobrých sto metrů nad členitou krajinu, na němž stával  hrad Winterstein, česky Zimní kopec. Byl postaven někdy ve 13. nebo 14. století a měl za úkol střežit starou cestu ze Žandova do Žitavy (držím se českých názvů, neboť hrad byl tehdy také český). Jeho posledními majiteli bylo lužické šestiměstí, které ovšem hrad koupilo jenom proto, aby jej mohlo zbořit. Argumentem byla obava, aby se nestal sídlem lapků, kteří by ohrožovali bezpečnost kupecké stezky. A tak dnes můžeme jen z ubohých pozůstatků a základů vytesaných ve skále odhadovat jak rozlehlý hrad to byl. 

Naštěstí je zde tabule s náčrtkem:

Výhledy odtud jsou skutečně fascinující:

Až když se dostatečně pokocháme úžasným výhledem do všech světových stran, sestupujeme dolů a pokračujeme v cestě pod Kleiner Winterberg. Přecházíme na zelenou značku, která nás přivádí ke skalnímu bloku, na němž od 2. poloviny 13. století stával strážný hrad Frienstein, který později sloužil jako úkryt a výtečná rozhledna loupežníkům. Vlevo vede podél skal odbočka k hojně navštěvované jeskyni Idagrotte, která byla součástí skalního hrádku. Překonáváme krásný úzký traverz s kovovými úchyty ve skále... 

....a přicházíme přímo do jeskyně. Jedná se o přirozenou dvoudílnou dutinu s dvojicí pilířovitých sloupů v čele, jejíž přední část je částečně zavalena zřícenými balvany. 

Vracíme se zpátky a sestupujeme dolů k malé studánce, jejíž voda však není pitná. Oznamuje to nejen piktogram v podobě přeškrtnutého kelímku, ale i podivně nažloutlá barva vody.

Ze zelené značky přecházíme na modrou, kde nás doslova uchvátila skalnaté plošina s velkými plochami kvetoucího a tudíž vonícího vřesu a s nádherným výhledem na skály.

V místě, kde modrou značku křižuje žlutá, odbočujeme doleva. Příkré kovové schody střídají žebříky a schody v pískovci. Podle bedekru jich je 903 a překonávají výškový rozdíl 190 metrů, čímž se řadí mezi nejdelší v Saském Švýcarsku. Cesta se nazývá Heilige Stiege neboli Svaté schody a dříve se tudy chodilo ze Schmilky do kostela v Lichtenhainu, odtud pravděpodobně onen název.

Podle směrovek by měla túra trvat 6 hod. a 20 minut, skutečnost je ovšem jiná. Tady nemůžete, ba přímo nesmíte spěchat!

V úterý odjíždíme do Bad Schandau. Lázeňské městečko, česky po léta zvané Lázně Žandov, vyrostlo na místě léčivého pramene, který zde objevili v 18. století. Svými léčebnými kúrami se tu proslavil pastor Sebastian Kneipp (1821–1897), který je jakousi obdobou českého jesenického lékaře a léčitele Vincenze Priessnitze (1799–1851).

Cestou z parkoviště do centra samozřejmě nemineme turistické informační centrum. Vlastně ono to není klasické „íčko“, ale Dům národního parku Saské Švýcarsko, podobný jako je v Krásné Lípě, který je samozřejmě zaměřen na České Švýcarsko. Zhlédnutí multimediální prezentace a interaktivní expozice v německém i českém jazyce s množstvím informací o historii, floře a fauně Labských pískovců by vystačilo na několik hodin, my se zde zastavujeme jen pro pár pohlednic a také kupujeme jízdenky na lesní tramvaj.

Na východním konci náměstí se tyčí St. Johanniskirche neboli kostel sv. Jana, který má dodnes vzhled z doby svého dokončení v roce 1705. Podle bedekru je v interiéru neobyčejná renesanční kazatelna vytesaná z jednoho kusu pískovce, oltář z roku 1572 z pískovce, mramoru a drahých kamenů přemístěný z drážďanského Kreuzkirche, a především hned vedle hlavního oltáře povodňové značky. Jenže po letošní povodni je kostel opět uzavřen...

Míříme do parku ke stanici lesní tramvaje. Nazývá se Kirnitzschtalbahn, jezdí od roku 1898 a třetina její energetické spotřeby je dnes zajištěna vlastní fotovoltaickou elektrárnou na střeše depa. 

Tramvaj jezdí v pravidelných intervalech, její trasa vede spolu s úzkou klikatou silničkou údolím říčky Kirnitzsch, česky Křinice, má devět zastávek a končí u výletních hospůdek ve stanici Lichtenhainer Wasserfall. 

Také my jedeme až na konečnou, protože jednak chceme odtud začít dnešní túru, jednak jsme zvědaví na zdejší vodopád. Nachází se ve skalách hned za restaurací a poprvé je zmiňován kronikářem W. L. Götzungerem v roce 1812. Roku 1830 byl „vylepšen“ přehrazením potoka Lichtenhainer Dorfbach ve výšce osmnácti metrů hrází, z níž se za použití tažného lana řítí dolů mohutný proud vody. Jakmile uslyšíte z reproduktorů hudbu – v našem případě to byla Enya – připravte si fotoaparáty!

Z tmavých mraků začíná pršet, ale zatím nám to nevadí, protože máme v úmyslu zajít na kafíčko. A věřte nebo ne, než jsme ho vypili, déšť přestal! 

Po starém kamenném můstku přecházíme Křinici a stoupáme turistickým chodníkem do lesa. Zhruba po kilometru přicházíme na Kuhstall, česky by se dalo říct Kravská stáj. Je to dvanáct metrů vysoká, sedmnáct metrů široká a 24 metrů dlouhá skalní brána, v níž místní sedláci již za třicetileté války úspěšně ukrývali svůj dobytek.

Na vrcholovou plošinu, z níž je krásný výhled do okolí, lze vystoupat dvěma způsoby, my volíme ten exotičtější: kovovým schodištěm Himmelsleiter skrytým v úzké skalní rozsedlině. Nahoře posedíme na padlém kmeni, poobědváme z vlastních zásob a po schodech na opačné straně sestupujeme dolů. Absolvujeme krátkou odbočku vlevo k jeskyni Schneiderloch a po návratu pokračujeme k turistické chatě Berggaststätte Kuhstall. Po mnoha schodech sestupujeme mezi skalami dolů na lesní cestu, ale netrvá dlouho a zase nás čeká namáhavý výstup. Přicházíme na modrou značku, jejíž krátký úsek jsme absolvovali včera, než jsme odbočili na Svaté schody. Dnes po ní pokračujeme dál po hřebeni Schrammsteine, což se dá přeložit jako Šrámové kameny.

Název vznikl podle jejich vzhledu způsobeného zvětráváním a následným členěním. Absolvujeme četné výstupy a sestupy po schodech a kovových žebřících a nakonec se podél zábradlí dostáváme po úzkém hřebínku až na jeho nejzazší část, na vyhlídku Schrammsteinaussicht. 

Jedna z nejznámějších vyhlídek v celé oblasti Saského Švýcarska se nachází se ve výšce 417 m n. m. a umožňuje úchvatné výhledy na bizarní skalní věže Hoher Torstein, zbytky středověkého hradu Falkenstein, pevnost Königstein a na okolní skály, stolové hory, lesy a pole. Opravdu už nevím, jaká slova použít, abych se neopakoval. Tak to nechám na fotkách:

Vracíme se k rozcestníku a čeká nás ještě poměrně dlouhá cesta dolů do údolí Zahnsgrund, nahoru do Ostrau, dolů do údolí Křinice a znovu nahoru na vyhlídku. Od ní pokračujeme po žluté značce už po rovině přes zahrádkářskou kolonii, kde snad nikdo nepěstuje zeleninu nýbrž jenom květiny, do lesa a pomalu klesáme na Schlossberg neboli Zámecký vrch. Jsou zde pozůstatky raně středověkého hrádku, který sloužil jako hlídka na ochranu obchodní cesty po Labi a cesty do Lužice, nyní zde stojí romantická rozhledna.

A to, co jsme shora viděli, nám doslova vzalo dech:

Při odjezdu z Bad Schandau zastavuji v městské části Postelwitz a fotím úchvatné hrázděné domy Siebenbrüderhäuser, Domy sedmi bratrů. Jejich vznik se spojuje s pověstí o rybáři, který nechal pro každého syna postavit jeden dům. Jeho vlastní dům byl ale svými rozměry nejvyšší.

Ve středu jsme si naplánovali Königstein a Lilienstein. Ač názvy vypadají podobně, v prvním případě jde o pevnost, ve druhém o stolovou horu. Na západním okraji Bad Schandou přejíždíme po mostě přes Labe a už po pár kilometrech se před námi se tyčí Königstein, česky Královský kámen, typická tabulová hora, na níž byl už někdy kolem roku 1200 postaven český pohraniční strážní hrad, který ochraňoval zejména významnou labskou vodní cestu. Pod hradem se rozkládá stejnojmenné městečko, které má dnes asi tři a půl tisíce obyvatel. Narodila se zde řada geniálních hudebníků, a to i světově proslulých, jako slavný dirigent a hudební skladatel Georg Schumann (1866–1945), kolem jehož rodného domu procházíme. Dominantou městečka je Marienkirche, mariánský kostel z roku 1724, jehož sloh byl ovlivněn Georgem Bährem (1666–1738), tvůrcem slavného drážďanského dómu Frauenkirche. Svéráznou raritou je zdejší Povodňový sloup v Pirnaer Strasse, na němž jsou zaznamenány výšky hladiny Labe při povodních v rozmezí let 1655 až 2002.

Pevnost a náš dnešní cíl se vypíná 247 metrů nad Labem a zabírá plochu 13 fotbalových hřišť. Nejstarší dochovaný dokument o Königsteinu pochází z roku 1241 a je podepsán samotným českým králem Václavem I. V držení českých králů byl s výjimkou krátké přestávky v roce 1289 až do roku 1459. Opakovaně zde například pobýval Karel IV. Za saského kurfiřta Kristiána I. byl hrad přestavěn na dokonalou pevnost, část dodnes zvaná Kaserne čili Kasárna pochází z roku 1589 a je nejstarší stavbou svého druhu v celém Německu. A nadále nedobytnou, neboť ani za třicetileté války nebyla nijak vážněji poškozena. 

V krizových dobách sloužil Königstein jako bezpečné útočiště celému saskému dvoru a spolehlivý úkryt nejen cenných uměleckých sbírek, ale dokonce státního pokladu – a podzemní kasematy byly státním vězením, v něž „seděl“ například ruský revolucionář a ideolog anarchismu Michail Alexandrovič Bakunin (1814–1876). O Königsteinu se vždy tvrdilo, že se z něj nedá uprchnout, a přece se to jednomu vězni podařilo! A nebyl to jen tak někdo, nýbrž sám generál francouzské armády Henri Honoré Giraud (1879–1949), zajatý roku 1940 v bitvě s německou armádou, jeden z hlavních vojenských představitelů francouzského protifašistického odboje a svého času i de Gaullův konkurent na post poválečného prvního muže v zemi. Dne 17. dubna 1942 sešplhal za dramatických okolností dolů po kolmé hradební zdi, a potom ještě po vysokém útesu mohutného skalního masívu, na němž je pevnost vystavěna. Kdo na těchto hradbách stál, nemůže než obdivovat generálovu odvahu, nehledě na to, už v té době mu bylo přes šedesát let!

Po výstupu lesní cestou si v pokladně kupujeme vstupenky a vstupujeme do pevnosti. Plánek, který jsme obdrželi v české mutaci, prozrazuje, že se skládá z padesáti staveb a stavbiček. Obavy, zda lze vše v klidu projít a všechny dojmy a informace absorbovat, jsou na místě, pokud nemáte dost času. Nás nic neomezuje, vlak ani autobus nehoníme, a tak si prohlídku pevnosti několik hodin jaksepatří užíváme.

Přicházíme k Brunnenhausu neboli Studničnímu domu postavenému v letech 1735–1737. Studna, kterou ukrývá, vyhloubili saští kopáči a střelmistři pod vedením zkušených důlních inženýrů v letech 1563–1569 přímo uprostřed hradního nádvoří. Celková hloubka 152,5 m ji činí druhou nejhlubší v Evropě. Voda byla dopravována nejprve pomocí žentourů, později šlapacím kolem, od roku 1871 parním strojem a od roku 1912 elektromotorem. V roce 1967 byla odstavena, ale od roku 1998 je čerpání vody opět funkční a my máme to štěstí, že se právě koná ukázka.

Levé okno je pravé, pravé je namalované :-)

Procházíme kolem několika menších stavení, jako Hauptwache, hlavní stráž s posádkovým vězením, Kommandantenpferdestall, velitelský hřebčín, Mannschftsbaracke, dřevěný barák mužstva pro ubytování vojáků, a pak Schatzhaus, klenotnice, vybudovaná v letech 1854–1855, která sloužila k uskladnění saského státního pokladu. Po hradbách jdeme nejprve na západ a zastavujeme se na Horn mit Seigerturm. Pozorovatelna byla vybudovaná v roce 1601, dole se nacházejí kasematy ve tvaru rohu vybudované počátkem 19. století.

Vracíme se s úmyslem obejít po hradbách celý Königstein. Míjíme několikeré kasárny a zastavujeme se v Altes Zeughaus, Staré zbrojnici z roku 1594 s expozicí starých zbraní.

Od jednotlivých Wachtürme, strážních věží, si vychutnáváme nádherné výhledy do všech světových stran, nejprve na tabulové hory Quirl a Pfaffenstein, do údolí pod námi na městečko Königstein s železniční tratí na levém břehu Labe, přívoz, stolovou horu Lilienstein, skály na úpatí Grosser Winterbergu, skály Bastei a nakonec i na město Pirna.

Další zastávka patří Friedrichsburgu, Bedřichovu hradu, vybudovanému v roce 1589 jako pozorovatelna a záložní věž. V přízemí bylo původně stanoviště střelců, horní podlaží bylo využíváno jako slavnostní sál. V roce 1731 došlo k přestavbě na barokní pavilon se zvedací tabulí „stolečku, prostři se“, v roce 1999 rekonstruovanou.

Navštěvujeme také Garnisonskirche, posádkový kostel. Původně zde stála románská hradní kaple, která byla v roce 1676 vysvěcena jako kaple sv. Jiří a první posádkový kostel v Sasku. Po rozsáhlé rekonstrukci byl v roce 2000 vysvěcen znovu.

Hungerturm neboli Hladomorna

Na závěr navštěvujeme Georgenburg čili Hrad Jiřího, část označovanou ve středověku jako Císařský hrad, která byla přestavěn v roce 1679, zprvu sloužila jako lovecký zámeček a později jako státní vězení. Před odchodem ještě fotím Georgenbatterie, baterii Jiřího, která byla vybudována v letech 1669–1679 pro střelce bránící vstupní frontu. Dnes je osazena pěti děly.

Sestupujeme do městečka a přívozem se dostáváme na druhý břeh Labe:

Chvilku posedíme na terase u kafíčka a pak vzhůru na Lilienstein neboli Liliový kámen. Nepřehlédnutelná, přes sto metrů vysoká tabulová hora vypínající se nad okolní krajinu je jednou z nejkrásnějších a nejvýznamnějších dominant celého Českosaského Švýcarska. Její strategická poloha zjevně fascinovala lidské pokolení odedávna, neboť archeologové zde během intenzivních vykopávek odhalili pozůstatky raně pravěkého osídlení. Ve středověku zde stál poměrně významný hrad, který později zanikl. Naposledy byl tento prostor vojensky využit v roce 1813, když se zde opevnilo dobyvačné francouzské vojsko.

Vrcholek Liliensteinu leží ve výšce 415 m n. m. a zdobí jej několik obelisků. Ten z roku 1708 připomíná návštěvu slavného saského kurfiřta Augusta II. Silného, další připomínají saské trigonometrické vyměřování.

Stejnou cestou se po nějaké době vracíme k přívozu a v Königsteinu k autu. 

V Janově odbočujeme k větrnému mlýnu. Byl postaven z pískovcových kvádrů v roce 1844 na pozemku sedláka Antona Richtera a na rozdíl od okolních mlýnů měl větrné kolo s tradičními čtyřmi lopatkami. Ročně se v něm semlelo na 40 metrických centů obilí, provoz byl ukončen ve 20. letech 20. století. Po odstranění mlecího zařízení vznikly v objektu dva byty, které byly využívány do odsunu německého obyvatelstva v roce 1946. Od té doby stavba chátrala, a když ji roku 1961 místní národní výbor v Růžové prodával do soukromých rukou, neměla už střechu ani popisné číslo a byla určena k demolici. Během dlouhotrvající opravě naštěstí nedošlo k nevhodným stavebním zásahům a noví vlastníci využívají bývalý větrný mlýn jako netradiční rekreační objekt.

Když se blížíme k Arnolticím, slunce se už chystá zapadat, a tak ještě narychlo odbočujeme k osadě Labská Stráň a pokračujeme po úzké asfaltce až k zákazu vjezdu před bývalým hostincem a dnes penzionem Belveder. Už v letech 1701–1711 dal skálu dnešního Belvederu upravit a zřídit na ní stupňovitou vyhlídkovou terasu místní aristokrat František Clary-Aldringen. Konaly se tu romantické a často výpravné koncerty i divadelní představení. Letním sídlem Clary-Aldringenů byl barokní lovecký zámeček s dvorem a pivovarem v nedalekém Bynovci, vystavěný na počátku 18. století. Když za dramatických okolností vyhořel a byl používán pouze k hospodářským účelům, ztratila šlechta o Belveder zájem a místo se stalo přístupné veřejnosti. Pro ni tu roku 1841 postavil A. Ditrich z Labské Stráně dřevěnou hospůdku, kterou v letech 1888–1889 nahradila nová, výstavní a tentokrát už kamenná restaurace s možností ubytování. Po roce 1948 nějakou dobu sloužila jako podnikové rekreační středisko, ale dnes je opět v soukromých rukách a dál nabízí svoji pohostinnou náruč turistům.

Vyhlídková terasa se nachází 130 metrů nad Labem a poskytuje krásný „širokoúhlý“ výhled na protější břeh. Jako fotograf ovšem dodávám, že je třeba přijet o trochu dříve, aby byl osvětlený zapadajícím sluncem...

Ve čtvrtek necháváme auto na malém parkovišti u lesa a pokračujeme pěšky do lázeňského městečka Kurort Rathen. Nejprve se jdeme podívat až k Labi a teprve potom stoupáme po celkem sedmi stech schodech na místo, kde se člověku – byť připravenému díky pohlednicím a kalendářům – zatají dech!

Bastei, fascinující skalní labyrint divoce se proplétajících roklí a strží, které jen tu a tam lidské ruce přemostili drobnými lávkami. Právě tady malíř Caspar David Friedrich (1774–1840), slavný představitel krajinomalby německého romantismu, rád studoval svoji dokonalou hru světla mezi skalami, údolími a řekou. Naturschutzgebiet Bastei je nejstarší přírodní rezervací Saského Švýcarska vyhlášenou v roce 1938 na ploše cca 800 ha a je také jejím nejnavštěvovanějším přírodním útvarem. Asi jako Pravčická brána na naší straně.

Impozantní 76 metrů dlouhý a tři metry široký Basteibrücke, kamenný most z roku 1851, je první evropskou stavbou vůbec, která vznikla výhradně kvůli turistům. Na jeho stavbu bylo použito cca 1 900 tun pískovce. Jeho projektantem a stavitelem byl saský královský architekt Frommherz Lobegott Marx. Most o sedmi obloucích se klene nad 40 metrů hlubokou skalní strží Mardertelle, česky Kuní jámou, a i přes nadměrný turistický ruch nám připravuje nezapomenutelnou podívanou. Míjíme několik pamětních desek upomínajících na zdejší osobnosti a za mostem odbočujeme vpravo na vyhlídku Ferdinandstein, odkud máme celý most jako na dlani. Při návratu si za mostem kupujeme vstupenky na skalní hrad Felsenburg z 1. poloviny 13. století, definitivně rozbořený a opuštěný už v roce 1469. 

Přitom je dodnes největším skalním hradem v celé střední Evropě. Leží ve výšce 285 m n. m. a veřejnosti byl zpřístupněn až v roce 1995. Prohlídková trasa vede po schodech a několik kovových lávkách a nakonec sestupuje do palácového jádra sestávajícího z několika světnic tesaných ve skále. Jedna z nich sloužila jako Kapelleraum, čili hradní kaple. Pozoruhodná je také vodní cisterna shromažďující dešťovou vodu ze střech okolních staveb a replika středověkého obranného praku.

Naskýtá se nám také pohled hluboko dolů, kde se nachází přírodní divadlo Felsenbühne Rathen s kapacitou asi dva tisíce diváků, kde jsou díky výtečné přírodní kulise prezentovány nejrůznější historické kusy, mimo jiné například dramatizace románů Karla Maye, který – jak znalci vědí – zdaleka nepsal jen o Vinnetouovi.

Ale pojďme už pryč z přeplněného mostu a skalního hradu! Sestupujeme na křižovatku, vlevo stoupá cesta k již zmíněnému skalnímu divadlu. Podle plakátu je dnes na programu pohádka Tři oříšky pro Popelku neboli Drei Buraken für Popelka. Ne, to je samozřejmě vtip, německý název je Drei Haselnüsse für Aschenbrödel.

My pokračujeme rovně proti proudu Grünbachu, Zeleného potoka, a brzy přicházíme k malému romantickému přehradnímu jezeru Amselsee. Kosí jezero, jak zní český překlad jeho názvu, je dlouhé 600 metrů a má šest metrů vysokou hráz. První plány na přehrazení potoka se objevily již v roce 1891, ale až roku 1934 byly díky starostovi obce Rathen zahájeny stavební práce, které byly záhy dokončeny. Jezero mělo chránit Rathen před povodněmi, bylo také využíváno jako požární nádrž a v zimě se tu těžil led. V 60. letech 20. století bylo zpřístupněno turistům, kteří tu dnes mají možnost půjčit si lodičku nebo šlapadlo a projet se po hladině, v níž se odrážejí okolní lesy a pískovcové skály.

Městečko Hohnstein se tulí už více než šest set let pod hradbami stejnojmenného hradu, který je ovšem ještě o více než dvě století starší. Jednotlivé, obvykle hrázděné domky ze 17. a 18. století jsou doslova přilepeny přímo na skály a mezi nimi se proplétají prudce stoupající či klesající uličky. 

Navštěvujeme zajímavý kostelík, který zde – jako jeden ze svých menších projektů – vystavěl už jednou (v Königsteinu) zmíněný Georg Bähr.

V interiéru kostela

Zachovalý gotický hrad, vystavěný na vysokém skalním ostrohu, býval už ve 13. století významnou hraniční pevností mezi Saskem a Čechami. Založili jej patrně páni z Michalovic, ale počátkem 14. století jej už vlastnili Berkové z Dubé. Zpočátku ochranný význam hradu se počátkem 15. století změnil na vojenský, neboť celá zdejší oblast se zmítala v nekonečných sasko-českých mocenských sporech. Hrad byl opakovaně obléhán, ale nebyl nikdy dobyt, ani za třicetileté války Švédy. 

V polovině 19. století byl postupně přebudován na nápravné zařízení a od roku 1866 sloužil naplno jako věznice. V roce 1924 byl upraven na obrovskou noclehárnu pro mládež, ale už v roce 1933, jakmile se dostal k moci Adolf Hitler, byl zde zřízen jeden z prvních koncentračních táborů. Postupně jím prošlo více než 5 600 zajatců, z nichž nejméně stovka jich zde zemřela. 

V roce 1948 zde byl obnoven Jugendherberge, mládežnická ubytovna pojmenovaná po Ernstu Thälmannovi (1866–1944), význačném komunistickém činiteli zavražděném v Buchenwaldu. V současné době je část hradu přístupná veřejnosti, je zde malé muzeum, geologická a přírodovědná expozice a vyhlídková věž postavená v roce 1951 na západním okraji hradní skály.

Po prohlídce hradu šlapeme po zeleně značené klikatící se cestě a necháváme se zlákat k „jedné z nejkrásnějších vyhlídek saského Švýcarska“, jak se píše v průvodcích. Nazývá se Brand a místní jí říkají „Balkón Saského Švýcarska“. Nabízí neobyčejný výhled z výšky 187 metrů nad úrovní říčky Polenz nejen na České středohoří, ale i na východní výběžek Krušných hor. Červená značka nás přivádí zpět k autu už v poměrně pozdním čase.

V pátek necháváme auto na parkovišti v obci Pfaffendorf a vydáváme se na malou okružní cestu. 

Výhled na pevnost Königstein

Po červeném puntíku částečně obcházíme mohutný masiv Quirl, česky Kvedlačka. Jeho nitro je protkáno tajemnými chodbami čtrnácti jeskyní, z nichž nejznámější a zároveň největší přirozená skalní dutina v celém Saském Švýcarsku se jmenuje Diebskeller čili Zlodějský sklep. Jeskyně je dlouhá 28 metrů, pět až osm metrů široká a její výška se pohybuje mezi dvěma a čtyřmi metry.

Vrcholová plošina Pfaffensteinu se tyčí do výšky 435 m n. m. a komu je to málo – a to skoro každému – může vylézt na 29 metrů vysokou kamennou rozhlednu, která nabízí krásný panoramatický výhled do širokého okolí.

Ještě předtím ovšem prolézáme mezi skalami na jižní výběžek plošiny, abychom se pokochali pohledem na proslulou Barbarine, osmdesát metrů vysokou pískovcovou věž, oficiální symbol Pfaffensteinu. Je to prý zkamenělá panna, kterou matka poslala na nedělní mši do kostela, jenomže „Barborka“ šla raději do skal na borůvky. Když ji tam matka přistihla, rozčílila se a na místě ji proklela. Věž trčí k obloze, široko daleko nejvyšší a nejšpičatější, což ovšem přitahuje blesky, které ji v posledních desetiletích výrazně narušily, takže z moci úřední přestala být oblíbeným cílem horolezců.

Pfaffenstein opouštíme cestou po kovových schodech a lávkách vklíněných do skal. Přicházíme k autu a popojíždíme jen pár kilometrů přes obec Gohrisch a na parkovišti za ní necháváme auto. Po krátkém stoupání stojíme na vrcholové plošině Papststeinu neboli Papežského kamene, kde se od roku 1862 nachází turistická chata s restaurací, v jejíž blízkosti byla postavena rozhledna, v současné době nepřístupná. 

Usedáme na terase restaurace s nádherným výhledem a objednáváme si. Dana presso, Adri weisbier a já Kafe mit Bombon, což je presso s kondenzovaným mlékem, lahůdka k pohledání.

Vracíme se na parkoviště a přes Bad Schandau jedeme do Sebnitz. Říká se mu Město hedvábných květin, protože patří mezi nejvýznamnější německá města s touto ojedinělou rukodílnou výrobou, která zde má tradici již od roku 1834. V turistickém informačním centru sídlícím v budově, kde je muzeum, manufaktura i prodejna, si kupujeme vstupenky a prohlížíme si sbírku tisíce železných raznic a forem nejrůznějšího kvítí a lístků, které slouží při ruční výrobě těchto květin dodnes. Po schodech stoupáme do patra, kde nás nejprve filmová expozice seznamuje (ovšemže německy) s historií a teprve potom se vydáváme napříč manufakturou. S tichým úžasem sledujeme téměř hodinářskou uměleckou práci několika pracovnic, které ke stonku hbitě přidávají jednotlivé okvětní lístky, otáčejí je či namotávají, přilepují a tvarují. 
V bohatě zdobené vzorkovně obdivujeme vzácná historická květinová díla a na závěr navštěvujeme zdejší „hedvábné květinářství“.

Jaro a Léto

Podzim a Zima

Hedvábné květinářství

Procházku po městě končíme v evangelicko-luteránském kostele sv. Petra a Pavla. Už ve 13. století tu stál malý kostel obklopený hřbitovem a mohutný příliv nových osídlenců na konci 15. století si vyžádal jeho zvětšení. Dnešní kostelní loď, v půdorysu takřka čtvercová, pochází z roku 1619, a až o tři sta let později, v roce 1928, byla přistavěna 54 metrů vysoká věž (do té doby měl kostel jen malou věžičku na střeše a nízkou zvonici). 

Zvláštností kostela je množství obrazů: oltář, kruchta, kazetový strop a ostění empora – galerie podél stěn kostela – jsou bohatě malované a dodávají kostelu teplou atmosféru. Na pětapadesáti tabulích empory jsou zobrazeny biblické příběhy ze Starého a Nového zákona, přičemž na některých jsou jako krajinná pozadí motivy ze Saského Švýcarska. Dřevěný kazetový strop je rozdělen do 130 polí, která jsou rovněž bohatě malovaná. Byla zhotovena v roce 1619, stylisticky patří do renesance a znázorňují erby saských knížectví, řemeslnická znamení a jména rodin ze Sebnitzu a okolí. 

V létě a v době adventu je v kostele k vidění kostelní stínohra. Takovéto stínohry patří k místní umělecké tradici a tuto se dvěma válci postavil roku 1910 Gustav Niemand. V roce 2003 byla zrekonstruována a má dnes elektrický pohon.