neděle 1. června 2014

Mezisraz spolužáků ze SPŠE

Proč mezisraz? Protože řádný sraz jsme měli před dvěma roky a nyní přišli kluci s nápadem uspořádat setkání spojené s návštěvou školy. Bylo by hříchem se nezúčastnit a nezavzpomínat...
Školou nás provází její ředitel Ing. Jaroslav Načeradský, sám její absolvent, který ve třídě E4 maturoval v roce 1969, tři roky před námi. Po promoci na ČVUT zde učil a nyní je už šestnáct let ředitelem. 
Začínáme ve vstupní hale, která jediná je vymalovaná v hnědých odstínech, zatímco chodby jsou v kombinaci bílé a starorůžové, což se pro školu, která je z naprosté většiny chlapecká, absolutně nehodí. Fontána s čurajícím chlapečkem je funkční – tedy podle slov ředitele, protože teď je samozřejmě mimo provoz.

V hale nám ředitel rekapituluje historii školy od jejích počátků, které sahají do roku 1870, kdy Řemeslnická beseda, která sdružovala řemesla a živnosti různých oborů, zřídila Průmyslovou školu pokračovací. V roce 1885 převzalo správu této školy město Kutná Hora a v roce 1894 byla městem založena Všeobecná řemeslnická škola. Významným byl školní rok 1902/1903, kdy škola přešla ze správy města do správy zemské, a tak vznikla Královská česká řemeslnická škola v Kutné Hoře. Po první světové válce a vzniku Československé republiky byla Řemeslnická škola zrušena a místo ní zřízena Odborná škola pro zpracování kovů a dřeva. Školní rok 1922/1923 byl dalším mezníkem v historii školy. Bylo zahájeno vyučování v prvním ročníku Mistrovské školy strojnické, změnil se i název školy a vznikla Zemská průmyslová škola v Kutné Hoře. Žáků a učňů přibývalo a brzy se ukázalo, že dosavadní budova a zařízení školy nestačí. Proto byla koncem 20. let podle projektu kutnohorského architekta Rudolfa Ryšána postavena nová školní budova, ve které se začalo vyučovat na sklonku roku 1929. Ve školním roce 1930/1931 byl otevřen první ročník Mistrovské školy pro elektroniku slabých proudů a pro mechaniku a ve školním roce 1937/1938 první ročník odborné školy pro mechaniky. Ve školním roce 1940/1941 byl otevřen první ročník Zemské vyšší průmyslové školy, německy Höhere Landesgewerbeschule. Tato škola byla čtyřletá a studium bylo zakončeno maturitou. Konec války přinesl řadu významných změn. Podle nového školského zákona byly všechny školy zestátněny, takže i Zemská průmyslová škola v Kutné Hoře přestala být zemskou a její název se změnil na Vyšší průmyslovou školu v Kutné  Hoře. Významným předělem v dějinách školy byl školní rok 1951/1952, kdy byla vedle čtyřleté průmyslové školy strojnické zřízena i čtyřletá průmyslová škola elektrotechnická. Postupně se vyučovaly obory Elektroenergetika, Vysokofrekvenční elektrotechnika, Sdělovací technika a Měřicí a řídící technika. Historickým rokem se stal školní rok 1966/1967, kdy se přestalo přijímat do prvního ročníku oboru Strojírenství. V roce 1969 došlo ke zrušení průmyslové školy strojnické a škola se mění na průmyslovou školu elektrotechnickou. Vyšší odborné studium bylo na škole zahájeno v září 1992. Dnešní název školy je Vyšší odborná škola, Střední průmyslová škola a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky.
Postupně procházíme některými učebnami a laboratořemi, zavítáme do televizního studia ve věži i do dílen v přízemí.
Vzpomínáme na první hodiny s třídním Jiráskem v učebně fyziky se stupňovitým uspořádáním připomínajícím vysokoškolskou posluchárnu... 
...a na krušné chvíle s Faustem v učebně chemie ve třetím patře. Když se slavilo 100. výročí školy, měli jsme třídu v suterénu, lezli jsme ven oknem a chodili jsme do sousední třídy za aranžérkami, které připravovaly oslavy a byly v našem věku.
Když jsme v roce 1968 do školy nastoupili, bylo nás šest tříd:
  • E1a – 36 studentů – třídní Miluše Malinovská
  • E1b – 36 studentů – třídní PhDr. Zdeněk Jelínek
  • V1a – 37 studentů – třídní Václav Jirásek
  • V1b – 35 studentů – třídní Jan Vedra zvaný Faust
  • M1a – 38 studentů – třídní Ing. Bohuslav Michl
  • M1b – 35 studentů – třídní Jarmila Boháčová
Jako třída V2a a V3a jsme měli za třídní Jarmilu Dolejší, jako V4a Lenku Bohatovou.
Třídní Lenka Bohatová a Pavel Dvořák, který už dva roky není mezi námi
Před hodinou vysokofrekvenční techniky ve 4. ročníku
Ředitelem školy byl od roku 1965 Ing. Ota Boháč a jeho zástupcem Maceška, což na mou duši není přezdívka, ale příjmení. Vyučoval nás politickou ekonomii, neuměl vyslovit hospodářský a říkal hospodářký. Mohli jsme se potrhat smíchy, když v zápalu líčení hrůz prohnilého kapitalismu řekl, že mnohý majitel fabriky ani neuměl pořádně česky a říkal dělníkovi: „Ty nis nedělat a eště brát můj penis!“
Když nastala takzvaná normalizace, byl novým ředitelem v říjnu 1970 jmenován Ing. Zdeněk Dejnožka, kterému jsme říkali Dejpac. Přišel z čáslavské průmyslovky, kde působil jako zástupce ředitele.
Stojí za to zalistovat v almanachu, který škola vydala v roce 1971, a přečíst si, jak neuvěřitelně stupidní a servilní kecy nový ředitel čtenářům předkládá:
„Právě končící školní rok, pro naši školu první v druhé stovce její existence, byl předznamenán řadou významných událostí a výročí, především 50. výročím založení KSČ. Stejně jako v celé společnosti, i ve škole byl vyplněn velkým úsilím a upřímnou snahou všech pracovníků školy o prohloubení marxisticko-leninské výchovy a formováním pozitivních politických postojů nejen žáků, ale i všech zaměstnanců. Zintenzivnila se výchova k socialistickému vlastenectví a internacionalismu. Hodně se podařilo, mnohé nás ještě čeká. Za úspěch lze považovat založení organizace Socialistického svazu mládeže, která hned od počátku velmi dobře pracovala, ustavení odbočky Svazu československo-sovětského přátelství, důstojný průběh a výchovně zaměřený program oslav významných výročí, upevnění družby se školami v SSSR a NDR,…“ A tak dále a tak podobně.

Kdo nás učil?
Eva Bálková vyučovala ruský jazyk neboli, jak jsme posměšně říkali, jazyk téměř mateřský.
Lenka Bohatová vyučovala rovněž ruštinu a vzpomínám si, jak na první hodinu přilítla do třídy jak fúrie a zvýšeným hlasem zvolala: Kto sivódňa děžurnyj? Nikdo z nás nevěděl, která bije, takže následovalo: Panimájetě, íli nět? Kto sivódňa děžurnyj?“ My nepanimáli, tak nám vysvětlila, že se ptá, kdo má dneska službu (protože nebyla dobře smazaná tabule). 
Jarmila Boháčová vyučovala češtinu a francouzštinu.
Jarmila Dolejší vyučovala matematiku.
Jana Hanušová vyučovala rovněž matematiku.
Věra Hromadová vyučovala český jazyk a tělocvik, říkali jsme jí Věruška, byla hezká a jen o pár let starší (na fotografii vpravo).
PhDr. Zdeněk Jelínek vyučoval dějepis. Podrobněji jsem o něm psal zde.
Václav Jirásek vyučoval fyziku a chemii.
Ing. Ladislav Kut vyučoval mechanické technologii a technologii, kovaný stalinista, proslulý byl Cremonovými konstrukcemi, které vykládal, ale sám jim nerozuměl. Dva jeho nezapomenutelné výroky při zkoušení u tabule jsou: Ty seš slaboučkej jak sedumkrát vyvařenej čaj!"  a Ty máš postřeh jak tři dni chcíplej vostříž!"
Ing. Miroslav Kratochvíl vyučoval elektroniku, vysokofrekvenční techniku a konstrukci. Když se chystal zkoušet a očima přejížděl nejdřív po třídnici a pak po lavicích, bylo takové ticho, že jsme slyšeli jen tlukot vlastního srdce, maximálně ještě tikot hodinek.
Marie Lipská vyučovala češtinu a francouzštinu. Jednou lamentovala „...jací z vás budou technici, když nebudete umět latinsky?“, čemuž jsme se srdečně smáli a říkali si, že nad schématy nebo nad vykuchaným televizorem se bez latiny jistě obejdeme. To je bezesporu pravda, nicméně je dobře vědět, že latina je základem románských jazyků a z poloviny i angličtiny. Pár lekcí latiny by určitě přišlo vhod Pšíčníkovi, který při nálezu taháku pobíhal po celé třídě a vítězoslavně vykřikoval: „To je corpus DELICTUS!“ Jedním z nejsilnějších zážitků bylo, když nás na chmelové brigádě na začátku druháku  přistihla v hospodě u piva. Obcházela stůl dokola a ječela na hostinského: Víte kolik jim je? Šestnáct, šestnáct, šestnáct, šestnáct, ukazovala jednotlivě na každého z nás. „Víckrát nenalejvat!
Miluše Malinovská vyučovala dějepis, za svobodna se jmenovala Bačkorová, proto si vysloužila přezdívku Bačkorka (na fotografii vpravo, vedle ní ruštinářka Eva Bálková).
Ing. Bohuslav Michl vyučoval deskriptivní geometrii a technické kreslení
Ing. Jaroslav Petran vyučoval mechanickou technologii.
Ing. Jiří Petrásek vyučoval měřící přístroje a měření.
Vratislav Poula vyučoval nejprve výrobní praxi, po dokončení vysoké školy (v roce 1948 byl vyloučen za účast na protestním pochodu studentů na Hrad) elektroniku. Protože nosil pracovní plášť skoro až na paty, říkali jsme mu Joe Azbest. Nebo taky Křížovej Pete, protože když při zkoušení někdo bez rozmyslu něco plácnul, říkal mu: „Nestřílej od boku jako Křížovej Pete.“
Ing. Václav Severa vyučoval elektrotechniku a spojovací techniku. Říkali jsme mu Kočárek, protože při výkladu se odkazoval na učebnici, jejímž autorem byl jakýsi Kočárek, a říkal například: „Kočárek, strana padesát sedm.“
Ing. Vladimír Sládek vyučoval automatizaci, měřící přístroje a měření.
Josef Stoupa zvaný Pepa Ras vyučoval elektrotechnologii, jeho oblíbené rčení bylo: „Mládenci, zvýšená gestikulace je známkou snížené inteligence“, přičemž sám se při výkladu bez rukou neobešel...
Helena Stambergová vyučovala německý jazyk, vymyslela přezdívku Šmudlovi. Říkali jsme jí Sára, protože při vysvětlování zkratek jmen na rozvrhu pravila: Sá, to jsem já!“
Jan Vedra zvaný celými generacemi studentů Faust vyučoval chemii a fyziku a šířil kolem sebe strach a paniku. Jezdil na chatu ve Smrčné, takže jsem ho občas vídal ve Světlé na nádraží. Kouřil čibuk, do něhož si cpal aromatickou Amforu, což byl jeho jediný sympatický rys.
Vladimír Wimmer vyučoval tělesnou výchovu, během našeho studia se oženil s Věruškou.
Ing. Oldřich Zahradníček vyučoval strojní zařízení a stroje, jeho oblíbeným tématem byly příčníky a příčení, které demonstroval vytahováním a stahováním tabule. Protože si šlapal na jazyk, už naši předchůdci mu říkali Pšíčník.
František Bandoch vyučoval výrobní praxi. Když na něj z rohu dílny padala špatně opřená lešenová trubka, řekl viníkovi: „Slone, tys mě chtěl zabít“, kterýžto výrok záhy doslova zlidověl a stal se jedním z našich nejoblíbenějších sloganů. Externě vyučoval také mechaniku a užití elektrické energie. Při výkladu si často vypomáhal slovíčkem pravda, takže jsme mu je (na úkor pozornosti) počítali, rekord byl čtyřiasedmdesátkrát za vyučovací hodinu, tedy 45 minut!
Jaroslav Hlaváček vyučoval výrobní praxi, každý jsme dostali šasi, hrst součástek a bastlili jsme superhet. To bylo dílo!
Josef Hubáček vedoucí dílen, vyučoval mechanickou technologii.
Jaroslav Rak vyučoval výrobní praxi.
Miroslav Trnka vyučoval výrobní praxi a absolvovali jsme u něho autoškolu. Stála čtyři stovky!
Stanislav Záleský vyučoval výrobní praxi, měl hezkou dceru, která chodila o ročník níž.
Na internátě působili vychovatelé Josef Landa, Jiřina Stoupová (manželka Pepy Rase) a Zbyněk Adámek.
Josef Novotný, vychovatel z „dolního“ internátu, externě vyučoval němčinu.
*  *  *
Sluší se podoktnout, že většina černobílých fotografií je dílem Jardy Žď., který měl i kameru, s níž pořídil několik nezapomenutelných záběrů.
Po prohlídce školy odcházíme houfně do restaurace U Kata. Celkem se nás u stolu schází 21 kusů.

3 komentáře:

  1. No paráda, byl jsem v KH taky na škole, ale na jiné a pár let po tobě. Jméno Bálek mě něco říká.
    M.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Jardo, prima počtení, shrnul jsi to dobře i se svými vtipnými poznámkami. Takže moc díky, rád jsem si zase na chvilku zavzpomínal. Karel K.

    OdpovědětVymazat