Jarda Vála: Víkend v Mníšku pod Brdy a na Dobříši

Stejně jako loni touto dobou (což na tomto blogu naleznete zde) vydávám se v pátek do Mníšku pod Brdy, abych pomohl s organizací dálkového pochodu a ultramaratonu Brdská stezka.

Práce a starostí se zajištěním zítřejšího startu a celého průběhu Brdské stezky je dost a dost, zvláště když pořadatelů je poskrovnu, takže každá pomocná ruka přijde vhod. I sobotní ráno je značně hektické, start pochodu je už v šest hodin, ultramaratonci vyrážejí v osm. Je potřeba několika lidí u propozic, u občerstvení a v úschovně bagáže, musí se postavit nafukovací brána atd. atd.

V jídelně základní školy je chvílemi docela rušno,

blíží se osmá hodina, hlavní pořadatel Pepa Krejsa se ujímá mikrofonu a vítá účastníky...

... a ti se postupně odebírají na start.

Je odstartováno a my odjíždíme k lesní restauraci U Dernerů zajišťovat kontrolu pěších turistů .

Ještě předtím se zastavujeme na první kontrole ultramaratonců, kde se pořadatelé připravují na první závodníky:

Sotva na našem stanovišti vystoupíme z auta, se značným náskokem se přežene vedoucí závodník, ani si nestačím připravit fotoaparát:

Na kontrole jsme až do 15 hodin, za tu dobu se v restauraci a její předzahrádce střídají nejen desítky a desítky účastníků pochodu, kterým dáváme do propozic razítka, ale zastavují se zde i neorganizovaní turisté, jednotlivci, dvojice, skupinky nebo celé rodiny, a také množství cyklistů.
Pěšky se vracíme do Mníšku pod Brdy, ale pracovní povinnosti nám ještě zdaleka nekončí. Prostor startu a cíle je třeba dát do původního stavu, v jídelně zamést a vytřít podlahu, rozestavět stoly a židle, do několika aut naložit materiál a převézt jej do Dobříše, kde budeme nocovat. Jak pořadatelé spočítali, měla Brdská stezka 568 účastníků.

* * *

Nejen v pracovních dnech, ale i o víkendech jsem ranní ptáče, a tak zatímco ostatní ještě dospávají, vyrážím v neděli ráno na toulku městem.
Dobříš je se svými necelými devíti tisíci obyvateli po Příbrami druhým největším městem na okrese. V historii města je významný rok 1865, kdy zde vznikla první rukavičkářská živnost, kterou sem přinesl Šalamoun Abeles. S postupem času se šití rukavic stalo nejvýznamnějším odvětvím místního průmyslu, počátkem 20. století byly postaveny Rukavičkářské závody Dobříš. Nejvýznamnější pamětihodností je zde zámek. V dobách socialismu v něm sídlil Svaz československých spisovatelů, kterým sloužil jako pracoviště i místo pro odpočinek. Někteří, jako Jan Drda či Bohumil Říha, zde zemřeli. V roce 1998 byl zámek i s přilehlými lesy vrácen v restituci rodu Colloredo-Mansfeld.
Zámek ovšem není mým dnešním cílem, to bych musel zcela změnit plánovaný program. Jdu se tedy jen projít směrem do centra. Poprvé se zastavuji před sochou sv. Jana Nepomuckého, zhotovenou v roce 1864 v dílně Františka Ignáce Platzera.

Původně byla umístěna na Malostranském mostě, který stával v místě dnešní křižovatky, a dnes již neexistuje. Před sochou je informační tabule, z níž se dozvídám podrobnosti o budově naproti přes ulici.

Dům je zajímavý svou pozdně barokní kompozicí. Jeho historie sahá hluboko do minulosti, má zřejmě románský sklep, který byl pravděpodobné součástí starodávného šenku nacházejícího se v blízkosti brodu.

Dubové dveře pobité hřeby odkoupil v roce 2003 nynější majitel domu od technických služeb města, kam byly z dobříšského zámku odvezeny k rozřezání a následnému spálení. Za kliku těchto dveří, původně od zámecké restaurace, brala v minulosti celá řada významných osobností, jako Marie Terezie, příslušníci mnohých českých a německých šlechtických rodů, prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Emil Hácha, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda, Gustáv Husák, říšský protektor Reinhard Heydrich, herci Adina Mandlová, Hugo Haas, Vlasta Burian a mnoho dalších, po roce 1989 také prezidenti Václav Havel a Václav Klaus.

Přicházím na Mírové náměstí, jehož podoba pochází z posledních let 19. století, kdy byl potok protékající jeho středem sveden do potrubí pod zem. V průběhu let vystřídalo náměstí několik názvů, v roce 1903 bylo pojmenováno podle politika a čestného občana Dobříše F. L. Riegera, změna na Stalingradské náměstí přišla v roce 1955 u příležitosti 10. výročí vítězství nad fašismem, Mírové se mu říká od roku 1965.
Po pravé ruce mám sokolovnu, jejíž základní kámen byl položen 6. 7. 1919. Stavba postupovala rychle, neboť přes den na ní pracovali zaměstnanci stavitele, po páté hodině odpoledne nastoupili dobrovolníci.

Naproti sokolovně stojí socha sv. Šebestiána, římského vojáka a křesťanského mučedníka. Legenda praví, že roku 680 zuřila v Římě morová epidemie, která ustala, když byl v chrámu San Pietro in Vincoli zřízen oltář ke cti sv. Šebestiána. Od těch dob je Šebestián uctíván jako patron ochraňující lid proti morové nákaze. V Dobříši byla socha postavena na paměť morové nákazy, která městečko sužovala v letech 1713 a 1714 a při níž zemřelo 150 osob.

Za minulého režimu muselo mnoho starých domů na náměstí i jeho okolí ustoupit výstavbě nových socialistických budov. Zbourán byl například hotel Na Knížecí, stojící vedle sokolovny, novému obchodnímu domu Černá labuť, postavenému v roce 1987, musely ustoupit další dva domy a zamýšlené, ale nerealizované stavbě kulturního domu pak téměř celá střední část východní strany náměstí.

Roku 1661 byla na rynku postavena dřevěná patrová radnice s pavlačí kolem celého prvního patra. První dvouciferníkové hodiny byly do věžičky budovy vsazeny roku 1666. Ty, které jsou tam umístěny dnes, byly instalovány v roce 1893 a v chodu jsou tedy již přes 120 let. Na přelomu 18. a 19. stol. budova značně chátrala, a tak bylo rozhodnuto ji zbořit a na jejím místě vystavět radnici novou, nyní již zděnou. Stavba byla dokončena roku 1821, a to v podobě, v jaké ji známe dnes.

Dvě významné stavby stojí na opačném konci náměstí. K nejhodnotnějším v celém městě patří Neumannův statek, jehož široká parcela a strategické umístění při ústí původní hlavní silnice do Příbrami ukazují na zámožnost a významné postavení majitelů. Budovu, více než dvě stě let starou, rodina Neumannových pronajímala, během let se s nájemníky střídaly i provozované živnosti.

V roce 1980 městské zastupitelstvo rozhodlo, že dům koupí a zřídí v něm základní uměleckou školu. Přesto, že dům je památkově chráněn, byl přestavbami zcela znehodnocen. Generální rekonstrukce v letech 1984–1986 zničila dispozici i barokní vybavení, dřevěné barokní schodiště a trámové stropy byly odstraněny, klenby byly zbořeny. Zachovány zůstaly pouze obvodové zdi nesoucí pozdně barokní štukovou výzdobu, a brána, ze které ovšem zmizela původní výzdoba.
Synagoga se začala stavět v roce 1903 a v srpnu následujícího roku došlo k jejímu slavnostnímu vysvěcení. Svému účelu sloužila jen do roku 1938. Poté začaly první ničivé protižidovské zásahy, fašisté vybili všechna okna, vnitřní zařízení bylo zničeno nebo rozkradeno, dřevěné předměty prodány jako palivo. V 50. letech došlo k přestavbě synagogy na kulturní dům a v roce 1959 zásadní zásah – navzdory protestům místních obyvatel byla zbourána věž. Již šest měsíců před její demolicí vydal Úřad památkové péče zákaz věž odstranit. Oficiální dopis se ale ihned po svém vydání záhadně ztratil a objevil se až po demolici. Věž synagogy patřila k dominantám města, byla viditelná z mnoha míst a její stržení pozměnilo panorama Dobříše.

Podobný osud jako věž potkal i desky desatera přikázání vyrobené ze švédské černé žuly, které se nacházely na čelní stěně synagogy. Měly být zazděny u vchodu do kulturního domu, ale kvůli jejich váze je nebylo možné bezpečně dopravit do přízemí. A tak zůstaly zazděné v prvním patře budovy na konci točitých schodů, které původně vedly do věže. V roce 2008 došlo k částečné rekonstrukci fasády, desky desatera přikázání byly vyjmuty a znovu umístěny na průčelí budovy.

* * *

Vracím se za ostatními a několika auty odjíždíme pod Studený vrch. Stejně jako loni stoupáme na rozhlednu,