Jak se ze mě stal geokačer

Předpokládám, že v dnešní době už jen málokdo neví, kdo jsou geokačeři. Přesto podám stručné vysvětlení.

V první řadě musím předeslat, že toto podivné označení vzniklo z anglických pojmů geocaching a geocacher, jehož počeštěním vznikl výraz geokačer. Takže logicky následuje otázka: A co že je to ten geocaching? Čte se džiokešing, ale v Česku se vžila výslovnost geokešing, a je to turistická, navigační a trochu i internetová hra – všechno  najednou. Jak říká jeden reklamní slogan: „Hra pro mozek, nohy a vaši GPS“.

Je to hra, která prostřednictvím internetu spojuje tisíce lidí po celém světě. Funguje díky přesnosti dnešních GPS systémů a možnosti výměny informací mezi účastníky hry.

Spočívá v tom, že takzvaný owner neboli zakladatel ukryje na neznámé místo schránku, které se v angličtině říká cache (čti keš, proto také český název keš nebo keška), na internetu zveřejní její souřadnice s doplňujícími informacemi a ostatní tuto schránku pomocí své „dží-pí-esky“ hledají. Při nalezení se zapíšou do sešitku (tzv. logbook) umístěného ve schránce, případně si vyberou něco z obsahu a výměnou do keše vloží něco svého. Po návratu svůj nález, případně i neúspěch svěří speciální internetové schránce www.geocaching.com.

Na začátku geocachingu bylo rozhodnutí vlády USA vypnout chybu uměle zaváděnou do systému GPS. Do té doby to pro civilní použití byla jen drahá hračka s přesností zhruba padesát metrů. Od 2. května 2000 se přesnost GPS rázem zvýšila na metry a v internetových diskuzích se hned začalo řešit, jak této přesnosti využít. Jistý Dave Ulmer následující den umístil do lesa v Oregonu schránku a zveřejnil její souřadnice. Kdo ji našel, mohl si z ní něco vzít a zanechat něco svého – knihy, CD, software. Během několika dnů se v USA objevily další podobné schránky a do měsíce byl na internetu web, kam se daly psát dojmy a zážitky z hledání. V lednu 2014 dosáhl počet keší celosvětově 2,3 milionu a počet geocacherů šest milionů. V České republice jich bylo na počátku roku 2015 přes 40 tisíc a aktivních geocacherů kolem dvaceti tisíc.

Proč to vlastně dělají? Co mají z toho, že někde najdou skrytou krabici se sešitkem, do něhož se zapíší? Navíc většinou až poté, co vylezou na kopec, proderou se trním nebo kopřivami, zamotají do pavučin, případně zmoknou. Je to radost z pokoření určité výzvy. Víte, že na určitém místě na vás čeká „poklad“ a vy ho chcete najít. Vaše vycházky dostanou vyšší smysl, mají konkrétní cíl. Jako geokačer se dostanete na zajímavá místa, o jejichž existenci jste třeba ani nevěděli. Keše jsou – nebo alespoň by měly být – ukryty tam, kde to má nějaký smysl, kde můžete něco zajímavého vidět. Zakladatel skrýše vám chce něco ukázat, samotná keš je už spíše jen bonus. 

Geocaching má i výchovný efekt. Mnozí rodiče určitě vědí, jak je někdy těžké vytáhnout svoje ratolesti na výlet. Hrady, zámky, rozhledny a muzea v okolí se časem vyčerpají nebo omrzí. I lezení na kopec přestává být zábavou – ale jen do doby, než dítě zjistí, že na něm může najít poklad. Bývá totiž zvykem umísťovat do keše také nějaké dárky pro objevitele. Pravidla jsou jednoduchá: Najde-li geokačer poklad, může si z jeho obsahu něco odnést, avšak pouze pokud tam také sám protihodnotou něco vhodného vloží pro další účastníky hry. Užitná hodnota věcí vkládaných by měla zhruba odpovídat hodnotě věcí, které si chceme odnést. Většinou jde o drobnosti, jako jsou nejrůznější figurky, autíčka, odznaky, ale někdy i hodnotnější věci. Úroveň „pokladů“ v českých keších bohužel není moc dobrá, většinou jde o drobné nesmysly, takže hodně geokačerů je vůbec nemění. Výměnné obchody jsou ale velmi atraktivní pro děti. Není dovoleno vkládat jídlo a další věci, které se mohou zkazit či lákat zvěř a hmyz. Zakázány jsou také nebezpečné předměty jako nože, náboje, zapalovače, zápalky, věci organického původu (fauna a flora z okolí keše) a spreje (prevence proti ohrožení dětí v případě náhodného nalezení keše).

Keše bývají vodovzdorné, většinou plastové schránky, u nichž se rozlišují čtyři velikosti: micro (často krabička od filmu nebo tuba od rozpustných tablet, do níž se vejde jen stočený deníček a tužka, případně mince či odznáček), small (malá schránka o objemu 0,5 až 1 litr, v níž předmětem na výměnu může bát např. figurka z kindervajíčka či turistická známka), větší regular a opravdu velká schránka large (například kbelík). Vedle tradičních keší, kterou podle souřadnic najdete, zapíšete se a vrátíte ji zpět, jsou ještě multicache, jejichž souřadnice nevedou přímo ke skrýši, ale na místo, kde se dozvíte další informace, a mystery cache, jejichž souřadnice neznáte a musíte na ně přijít vyluštěním hádanky, rébusu, matematické nebo jiné hříčky.

Obtížnost terénu, stejně jako obtížnost uschování keše, se vyjadřuje pětibodovou stupnicí, ovšem je třeba mít na paměti, že to, co se zdá někomu lehké, může být pro druhého celkem obtížné. Obtížnost vyjadřuje, jak snadné, respektive nesnadné, je objevit keš v jejím úkrytu. Jedničku mají skrýše snadno identifikovatelné díky popisu či nápovědě (tzv. hint), vhodné pro úplné začátečníky, např. úkryt v kořenech stromu, který je jediný v širokém okolí. Dvojku mají tradiční keše se standardním ukrytím (např. stromy a pařezy v lese mimo cesty), trojka již vyžaduje kvalitní domácí přípravu a přemýšlení, čtyřkou jsou označeny časově náročné keše a složité šifry, a pětku tvoří nejtěžší mysterykeše značně náročné nejen na čas, ale i na intelekt geokačera, takže zdaleka ne každému se ji podaří objevit.

A jak s geocachingem začít? Zdarma se zaregistrujete na výše zmíněném geocachingovém serveru, kde najdete veškeré podrobnosti, a pak začnete pátrat, kde je nejbližší keška. Není třeba u hradu, kam jedete na výlet? Na internetu si vyhledáte informace o keších, které chcete najít, jako jejich velikost, souřadnice a popis, který může obsahovat zajímavosti o dané lokalitě.

Ale nemyslete si, že když máte dané souřadnice a bůhvíjak drahou „dží-pí-esku“, je najít kešku již hračka. Často bývá ukryta v lese nebo na místech, kde není dobrý signál, případně ji její majitel silně zamaskoval, aby na ni nenarazil žádný mudla. To je oficiální termín, který asi není potřeba vysvětlovat lidem, kteří četli některý díl Harryho Pottera. Význam je stejný jako v kouzelnickém světě, kde se tak označovali lidé, kteří nic netuší. V geocachingu to jsou všichni kolemjdoucí, kteří nemají v ruce GPS.

Keš je třeba před nimi chránit a při vyzvedávání pokladu být opatrní, abyste nevzbudili jejich pozornost. Důvodem této opatrnosti je ochrana schránek proti poškození, přemístění nebo odcizení. Když se mudla dívá, nechte raději keš neodhalenou a vraťte se k ní jindy.

Výlet ke keším končí znovu u internetu, a to ať už jste byli toho dne úspěšní, nebo ne. Na webu znovu otevřete stránku s danou keší a zaznamenáte svůj nález, nebo neúspěch. Můžete se také svěřit se svými zážitky a dojmy z hledání, zmínit, co jste si vzali a co vložili. Uvidíte, kolik skrýší jste už našli a budete chtít toto číslo zaokrouhlit na desítky, potom na stovky… Později se k tomu přidá boj o tzv. FTF neboli první nalezení nové keše, potom začnete sami zakládat vlastní schránky – a už v tom lítáte…

Je toho ještě mnohem, mnohem víc, o čem by se dalo psát (třeba co je geocoin nebo travel bug neboli cestující brouk). Bez váhání jsem ochoten věřit tvrzení geokačerů: Geocaching je velmi návyková hra, které můžete propadnout a zcela změnit svůj způsob trávení volného času.