středa 9. září 2015

Na nejvyšší vrchol Děčínské vrchoviny

(předchozí článek Skály v údolí říčky Biela)
Po včerejším výletu autem je dnes na programu opět pěší turistika.


Vyrážíme přímo z místa ubytování po neznačené lesní cestě směrem k silnici spojující Jílové se Sněžníkem. Hledání kešky nás přivádí na místo, které je jen pár metrů od cesty, ale patrně bychom jej přešli bez povšimnutí. Po levé straně stojí mezi stromy takzvaný Zifferstein. Je to starý hraniční kámen, něco přes metr vysoký hrubě otesaný pískovcový kvádr, na němž je vytesán text:
„1692 ist zur Erneurung der Granze dieser Rainstein im Beisein des Herrn ... Burggraf zu Eula, Jonas Huibel, Johannes Jaeckel, Richter, Christof Nickel, Hans Fritsche, Friedrich Hursch ... aufgestellt und die Inschrifft dieses Rainstein eingesetz worden.“ Kámen byl v roce 1692 vztyčen k obnově hranic, a to za přítomnosti jmenovaných pánů, a také na ukončení stodevadesátiletého sporu mezi sedláky a vrchností, kteří se přeli o hranice lesa.
Křižujeme zelenou turistickou značku, přicházíme na silnici, ale záhy ji zase opouštíme a lesní cestou mírně klesáme k jihu.
Na jihozápadním svahu Holého vrchu (528 m), nejzápadnějšího čedičového bodu Českosaského Švýcarska, se rozprostírá kamenné moře zvané Suťovisko. Má plochu 6,8 ha a obklopuje vrchol kopce z více než tří čtvrtin. Větší část suti je plně osluněná a jen místy rostou jednotlivé stromy nebo malé skupinky, většinou břízy a jeřáby.
Výhled stojí za to...
Od Suťoviska se vracíme k silnici a kousek za zatáčkou odbočujeme vlevo do stráně. Kdesi nahoře se má ukrývat keška nazvaná Ďáblova past. Vypráví se, že v dobách, když se dřevo těžilo ještě s pomocí koní, odešla parta dřevorubců na svačinu a na místě těžby ponechala jednoho jako hlídače. Po návratu jej však na místě nenašli a po hodinovém hledání zaslechli odněkud z temné propasti slabé sténání, které po výkřiku náhle ustalo. Dřevorubci se zalekli a v panice utekli. Začalo vyšetřování, ale ani po roce se nic neobjasnilo. Dřevorubce se už nikdy nepodařilo najít. 
My jsme kešku po delším hledání našli, ale z občasných průhledů do hloubky mezi všelijak vzpříčenými kameny šel strach.
Nepřehledným terénem se postupně dostáváme na pěšinku prošlapanou mezi borůvčím, která nás přivádí na silnici do osady Sněžník. Míjíme kostelík zasvěcený Panně Marii, který zde v letech 19091910 nechala postavit hraběnka Ernestina Thunová jako dík za záchranu své dcery Anny při nehodě vozu.
Pokračujeme po silnici až na červenou značku, po níž stoupáme k Děčínskému Sněžníku. Nejdeme k němu však přímo, ale využíváme doleva odbočující naučné stezky...
... a zastavujeme se na Drážďanské vyhlídce. Před námi se otevírá působivý pohled na hluboké lesy rozprostírající se pod Sněžníkem a na stolové hory Saského Švýcarska v čele s mohutným Königsteinem.
Bez dalšího výrazného stoupání přicházíme na vrchol Děčínského Sněžníku. Nachází se v nadmořské výšce 723 metrů a řadí se mezi nejrozlehlejší v Evropě  jde totiž o stolovou horu s plošinou o rozměrech asi 1,5 x 0,5 km. Od roku 1864 zde stojí kamenná rozhledna, jedna z nejstarších u nás. 
Původní účel této stavby byl ale jiný, šlo o věž sloužící pro přesná geografická měření. Odborná komise, složená ze zástupců Rakouska, Saska a Pruska, se totiž obrátila na hraběte Františka Thuna, majitele děčínského panství, aby tu povolil vznik jednoho ze základních bodů trigonometrické sítě. Hrabě se rozhodl vyhovět žádosti velkorysým způsobem a místo jednoduché konstrukce nechal vybudovat krásnou kamennou věž. Ta ovšem lákala i výletníky, a tak hrabě najal strážce, který návštěvníkům umožňoval vstup nahoru a podával výklad o výhledu. Už o rok později vznikla u její paty chata, v níž bylo možno se občerstvit. Ve 2. polovině minulého století se však o rozhlednu nikdo nestaral a hrozilo, že úplně zchátrá tak, jako vandaly několikrát zpustošená chata, která byla nuceně zbourána. Teprve v roce 1992 se podařilo dát dohromady potřebné dva miliony korun a věž zachránit doslova na poslední chvíli. Bylo přitom použito zajímavého technického řešení, spočívajícího v umístění ocelových obvodových spon dovnitř zdí, aniž by se tím jakkoliv narušil vzhled této historické technické památky. O sedm let později vyrostla v její blízkosti i nová chata.
Z vrcholu rozhledny obdivujeme nádherný výhled na moře lesů, České středohoří, Děčín, Labské pískovce, někdy i na Jizerské hory a Krkonoše, také ovšem na sever až k Drážďanům.

Vracíme klíče od rozhledny a před další cestou se ještě zastavujeme před chatou u mosazného plechu, v němž je hlubokými čarami vyryto celé východní panorama i se jmény a směrovými šipkami.
Ze Sněžníku pokračujeme stezkou s červenou a zelenou značkou směrem na rozcestí Koňská hlava. Znovu se setkáváme s německou manželskou dvojicí, která nám ukazuje svůj bedekr s malou schematickou mapkou a chce vědět, zda jde správně do obce Sněžník. To je přesně na opačnou stranu, říkám a vytahuji svoji podrobnou turistickou mapu. Ukazuji jim, kde se nacházíme a kam jdeme, a radím, aby šli s námi, že to sice bude o malinko delší, ale jinudy  přece se nebudou vracet stejnou cestou! Jdou tedy s námi až k lesní silničce, po které vede cyklostezka. Posíláme je po ní s tím, že sami se ještě chceme podívat kousek po červené a pak půjdeme za nimi.
Asi po kilometru odbočujeme doleva na neznačenou lesní cestu, která klesá do údolí Bělského potoka. Až k němu však nesestupujeme, naším cílem jsou skály po levé straně: Malá věž, Velká věž a Bělská jehla. Od nich se vracíme na červenou značku a pak mírně stoupáme asfaltkou, po které jsme poslali německou dvojici.
Po čtyřech kilometrech se dostáváme na odbočku k Jeskyni pod Sněžníkem, o níž víme, že je nepřístupná, ale chceme se k ní podívat. Jedná se o přírodní jeskyni objevenou při těžbě fluoritu, která zde probíhala v letech 1955 až 1995. Minerál fluorit (chemicky jde o fluorid vápenatý CaF2) se používá jako tavidlo v hutním průmyslu. Český název kazivec, jehož autorem je Josef Svatopluk Presl, vyjadřuje jeho vlastnost kazit vyzdívky tavicích pecí. Dále se používá v chemickém, sklářském, chladírenském a uranovém průmyslu.
Průzkumné práce byly zahájeny počátkem 50. let 20. století, první etapa těžebních prací začala v roce 1955. Po několikaleté přestávce byla těžba obnovena v roce 1968 a v době největšího rozkvětu se tu dobývalo deset až dvanáct tisíc tun tudy ročně. Jako v posledním fluoritovém dole v České republice se zde těžba zastavila v roce 1995. Vchody všech štol byly postupně zavaleny a provozní budovy zbořeny a odstraněny. Z celkové délky 21 040 metrů chodeb zůstal zachován pouze 1 025 metrů dlouhý úsek vyhlášený v roce 1999 za přírodní památku. Předmětem ochrany jsou rovněž pseudokrasové jeskyně objevené během těžby fluoritu. 
Vracíme se na cyklostezku, z níž je v jednom úseku krásný výhled,...
... kousek jdeme po silnici, kousek po zelené značce a kolem Ziffersteinu se vracíme do chaty.





Následující článek Tiské stěny

Žádné komentáře:

Okomentovat