Na dvě zříceniny a vodní hrad

(předchozí článek Tiské stěny)

V pátek, po týdnu toulání mezi skalami (ale nejen mezi nimi), si cestou domů děláme dvě zastávky na zříceninách Blansko a Hazmburk a jednu u vodního hradu Budyně nad Ohří.

Zhruba po patnácti kilometrech od Jílového zastavujeme pod zříceninou hradu Blansko, v minulosti zvaného Blankenstein. Nachází se na stejnojmenném kopci nedaleko obce Mírkov v nadmořské výšce 545 metrů. Stojí na čedičovém suku vybíhajícím více než dvě stě metrů nad okolní krajinu, takže poskytuje krásný výhled.

3 x foto I. V.

První zmínky o hradu pocházejí z roku 1401. Patřil hlavně Vartemberkům a potom pánům z Bünau. V průběhu 2. poloviny 16. století se sídlem vrchnosti stal nový zámek v Krásném Březně, hrad byl sice udržován a nějakou dobu v něm byli drženi vězňové. Po třicetileté válce se Günter z Bünau nechtěl podvolit protireformačnímu tlaku a majetek prodal Thunům. Hrad se pak postupně rozpadal.
Nové výzkumy dokládají, že hradní areál byl dvojdílný a vlastním jádrem byl trojprostorový palác. Dnes se zde nachází vyhlídková plošina.
Vracíme se k autu, projíždíme Neštěmicemi, Ústím na Labem a Lovosicemi a zastavujeme na improvizovaném parkovišti pod hradem Hazmburk.

Hazmburk patří k nepřehlédnutelným dominantám krajiny dolního Poohří a spatřit jej můžete na vzdálenost až několika desítek kilometrů, neboť se tyčí na vrcholu strmého čedičového masivu.

Vrch dosahující výšky 418 m byl podle archeologických nálezů obydlen již v 5 tisíciletí př. n. l. lidem kultury s vypíchanou keramikou. Stavbu, která se dochovala do současnosti, založil kolem poloviny 13. století rod Lichtenburků. Počátkem 14. století ztratili o své zdejší majetky zájem a spolu s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Král roku 1335 prodal hrad Zbyňku Zajíci z Valdeka, který původní název hradu Klapý změnil podle svého jména na Hasenburg (der Hase = zajíc). Nově získaný hrad nechal rozšířit o hradbu a brány, Černou věž a další budovy. Hazmburk tak zabral celou nezalesněnou plochu vrchu a získal konečný půdorys.

V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity nepříjemnou a nepřekonatelnou překážkou. Pokoušeli se jej dobýt třikrát, a to v roce 1424, kdy po neúspěchu vypálili nedaleké Libochovice, a dále v letech 1429 a 1431, avšak neúspěšně. Ve 2. polovině 15. století byl majitelem hradu Zbyňkův bratranec Jan, přední člen Zelenohorské jednoty, který stál na straně uherského krále Matyáše Korvína. Ten ho za odměnu učinil českým kancléřem. Jeho vnuk si jako sídlo vybral pohodlnější Budyni, a tak neobydlený Hazmburk i s podhradím začal pustnout. Ještě několikrát změnil majitele, ale už od roku 1586 byl označován jako pustý.

Cesta ke hradu stoupá po severním svahu kopce kolem zbytků první brány k další bráně ve východní části. Dolnímu hradu dominuje oválná 25 m vysoká Černá věž, postavená z místního tmavého čediče. Její průměr je devět metrů, přičemž zdi jsou silné dva metry. Věž byla důležitým obranným prvkem a přístup do ní byl možný jen v poschodí po visuté dřevěné pavlači z paláce, který se nedochoval. Svého času věž sloužila i jako vězení.

Přístupová cesta potom vede k vlastnímu hradnímu jádru s hranolovou Bílou věží. Své jméno dostala podle světlého pískovce, použitého k vybudování její horní části. Základy věže jsou ovšem zhotoveny z čediče, střední část z tesaného pískovce a teprve vrchol z dobře opracovaných pískovcových kvádrů. Věž dosahuje výšky 26 m a určitě stojí za to vystoupat až na její vrchol, odkud se nabízí nádherný výhled.

Po prohlídce zříceniny se vracíme k autu a sotva kousek popojedeme, zastavujeme a naposled se ohlížíme na siluetu Hazmburku.

Další cestování trvá jen pár minut. Parkujeme v Budyni nad Ohří s úmyslem navštívit zdejší bývalý vodní hrad. Než začne jeho prohlídka, jdeme se projít po náměstí, jehož dominantou je kostel sv. Václava.

Kostel sv. Václava v Budyni nad Ohří (foto I. V.)

Na místě hradu stál dřevěný dvorec chráněný vodním příkopem a bažinami u břehu řeky Ohře. Počátkem 13. století jej král Přemysl Otakar I. přestavěl na kamenný raně gotický vodní hrad. V roce 1336 jej Jan Lucemburský prodal Zajícům z Hazmburka, za nichž se prostý hrad proměnil v reprezentativní renesanční zámek. Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka zde měl rozsáhlou knihovnu a hluboce se zajímal o vědu a umění. Na zámku tehdy pobýval například polský heraldik Bartoloměj Paprocký z Hlohol a sestavil tu Diadochus o posloupnosti českých panovníků a rodů. Dalším významným hostem byl dánský astronom Tycho Brahe. Štědrý majitel panství však dopadl neslavně – nákladným životem, podporou věd a umění, ale i zásluhou mnoha podvodníků se zadlužil a o majetek postupně přišel. V roce 1614 zámek koupil jeho největší věřitel Adam ze Šternberka. Za třicetileté a sedmileté války zámek zchátral a sloužil už jen jako sídlo hejtmana a úředníků. Roku 1823 bylo zbořeno jižní a východní křídlo spolu s velkou věží. Posledním šlechtickým majitelem hradu byla rodina Herbersteinů. Ti nechali provést v letech 1900–1913 celkovou rekonstrukci hradu. Roku 1946 byl hrad zestátněn. Současné podoby nabyl při další rekonstrukci v letech 1975–1988; obnova okolních hradeb byla zahájena v 90. letech 20. století. Po roce 1989 rodina Herbersteinů uplatnila restituční nárok, ale soud v roce 1994 hrad definitivně přiznal do vlastnictví města.
 

Ve 20. letech 20. století založil zdejší řídící Antonín Janda muzeum. Základ sbírek tvořily trofeje z poznávacích cest bývalých majitelů hradu, dary mnoha cestovatelů a od soukromých sběratelů různé předměty související s historií města od pravěku do roku 1848. Před rekonstrukcí v roce 1975 bylo muzeum uzavřeno, přestěhováno do depozitu a v roce 1997 s poněkud pozměněnou expozicí znovu otevřeno. Vedle původních vystavovaných předmětů je zde ojedinělá alchymistická dílna a laboratoř se zařízením, které bylo v alchymii používáno.
Z exponátů v poměrně chudě zařízených interiérech budí největší pozornost takzvaný Budyňský drak, jedná se o vycpaninu krokodýla, jehož živého přivezl na počátku 16. století Jan Zajíc z Hazmburka ze své cesty po Egyptě a Svaté zemi.

Prohlídka hradu je zakončena ve Zlatém sále s krásnými nástěnnými malbami ze 16. století, které přibližují život na vodním hradě Budyně.

Po znovuotevření Jandova muzea v roce 1997 byla expozice rozšířena mj. o ukázku alchymistické dílny a laboratoře v autentických prostorách, kde se alchymistické pokusy v 16. stol. prováděly. Pícky, kahany, tyglíky, díže a tajemné recepty působí dojmem, jako by si alchymisté jen na chvíli odskočili.