Ke Gorile a na Oldřichovský Špičák

(předchozí článek Frýdlant v Čechách)
Odjíždím vlakem z Frýdlantu a po přestupu v Raspenavě a projetí 529 metrů dlouhého tunelu pod Oldřichovským sedlem vystupuji na zastávce Oldřichov v Hájích.

Ulrichsdorf neboli Oldřichova Ves je poprvé vzpomínán v roce 1381 a patrně byl pojmenován po tehdejším majiteli panství Oldřichu z Biberštejna. Ještě v roce 1945 měl na 1500 obyvatel a 316 domů, německé obyvatelstvo pak bylo vysídleno a koncem padesátých let minulého století bylo 44 opuštěných stavení zbouráno.
Mám v plánu vyrazit na Špičák, ale ještě předtím chci zajít na místní hřbitov, který je na opačné straně vsi, a podívat se na hrob Josefa Matouschka, autora slavné turistické mapy Jizerských hor, vydané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory v roce 1927. 

Josef Matouschek se narodil 4. října 1867 ve Svárově u Tanvaldu, v dnes již neexistujícím domku. Jeho rodiče pocházeli z českého prostředí a česky – Matoušek – se psalo i jejich příjmení. Otec, původně učitel, v době narození svých potomků už pracoval jako účetní v Liebiegově svárovské přádelně. Když bylo Josefovi 15 let, otec předčasně zemřel, ale baron Heinrich Liebieg Josefa i jeho bratra Františka podpořil na studiích. Josef absolvoval libereckou obchodní akademii, František vystudoval pražskou Německou univerzitu, stal se profesorem a uznávaným přírodovědcem. Obě školy byly německé a zde můžeme zřejmě hledat přerod „českých“ Matoušků na „německé“ Matouschky.

Po maturitě Liebieg zaměstnal Josefa Matouschka jako svého tajemníka, čímž byl vtažen do zajímavého prostředí baronových mnohostranných zájmů. Příslušníky rozvětvené rodiny Liebiegů nacházíme pravidelně i mezi podporovateli Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Nelze se proto divit, že se Josef již jako devatenáctiletý stal jeho členem a o čtyři roky později byl zvolen do libereckého hlavního výboru. Ocitl se mezi opravdovými znalci svého domova, rád se zúčastňoval spolkových výletů a poznával tak dopodrobna svůj kraj. Jedním z hlavních cílů horského spolku bylo zpřístupňování památek a přírody všem dalším zájemcům. Tehdy se turisté nesměli pohybovat kdekoliv je napadlo, přístup na mnoho cest, zejména v lesních porostech, byl zakázán. O to důležitější bylo přístupné cesty vyznačit a zakreslit je do turistických map. K tomu bylo nezbytné vyjednat souhlas vrchnostenské lesní správy.
Josef Matouschek se pustil spolu s několika dalšími členy horského spolku do vytváření systematické sítě značených cest. Za jakousi výkladní skříň horského spolku bylo možné považovat ročenky. Začaly vycházet v roce 1891 a hned od druhého ročníku do nich pravidelně autorsky přispíval i Josef Matouschek. Jeho příspěvky s turistickou tematikou lze najít i v Libereckých novinách (Reichenberger Zeitung) či v různých časopisech. Po roce 1906 došlo u Ma­touschka k omezení příspěvků, příčinou mohl to být nedostatek času nebo i náročná práce na podkladech připravovaných map. 

Tím se dostáváme k tomu, co Josefa Matou­schka proslavilo nejvíce a čemu vděčí za to, že se o něm v turistických kruzích ví dosud – k mapám. Nejstarší z map vydaných horským spolkem vyšla v roce 1900, nesla název Touristenkarte für das Jeschken- und Isergebirge a byla v měřítku 1 : 80 000. Jednalo se o vůbec první turistickou mapu pokrývající Ještědské a Jizerské hory, tedy hlavní zájmové území horského spolku. Na zákresu mnoha aktualizací se významně podílel právě Matou­schek. Cena spolkové mapy byla zejména pro členy velice příznivá a o její oblibě svědčí nepochybně to, že vyšla ještě před vypuknutím první světové války ve třech dalších vydáních. 
Avšak hlavní dílo, jež Matouschka nadlouho proslavilo, muselo na své vydání ještě jeden a půl desetiletí počkat. Přenesme se proto do roku 1927, kdy německý horský spolek vydává Spezial-Karte vom Jeschken- u. Isergebirge v měřítku 1 : 50 000. Úspěch mapy byl obrovský a náklad 10 000 výtisků byl během několika let rozebrán. To zřejmě Matouschka povzbudilo k to­mu, aby se v následujících letech pustil do práce i na mapování sousedních oblastí.
Tak vznikla a v roce 1929 byla vydána Speciální mapa Kummerského pohoří (1 : 33 300), v roce 1932 Speciální mapa Dubské pahorkatiny (1 : 40 000) a v roce 1935 Mapa značených cest Ještědských a Jizerských hor (1 : 75 000). Ve druhé polovině třicátých let minulého století dokončil Matouschek práci na Nové speciální mapě Ještědských a Jizerských hor, která se však na trh kvůli politickým změnám již nedostala. Dnes jsou známé pouze jeden či dva výtisky – patrně načerno vytištěné – východní poloviny této mapy.

Díky své podrobnosti se Matouschkova mapa z roku 1927 stala nepostradatelnou pomůckou všech turistů. Byla jí vlastně až do doby, než u nás po roce 1990 začaly vycházet mapy nových generací. Přesto je dodnes vyhledávána a vysoce ceněna. O neutuchajícím zájmu o ni svědčí, že Jizersko-ještědský horský spolek vydal koncem roku 2012 obnovený tisk této mapy již potřetí.

Josef Matouschek žil s chotí Marií rozenou Gollovou v Liberci, kde také 12. července 1945 zemřel, urna s jeho popelem je uložena na hřbitově v Oldřichově v Hájích. Jméno v české podobě a data narození a úmrtí nechala na náhrobní desku vyrýt jeho žena, dvojjazyčný dodatek přibyl při renovaci náhrobku v roce 2015. Jeho autorem je Miloslav Nevrlý, o překlad do německého jazyka se postaral Siegfried Weiss. Dodejme ještě, že Marie byla po válce odsunuta a potomky po sobě Matouschkovi nezanechali. Díky iniciativě několika členů Jizersko-ještědského horského spolku a za významné pomocí obce a přátel byl hrob v letech 2002–2003 vyčištěn od náletů a restaurován. Od té doby však opět zůstal bez péče, zato se mu nevyhnuli vandalové a „otrhali“ veškeré částí z barevných kovů, které náhrobek zdobily. V roce 2015 Matouschkovu hrobku obnovil spolek Patron za finančního přispění obchodního centra Nisa Liberec.

*  *  * 

Vracím se k železniční zastávce a po modré značce šlapu do Oldřichovského sedla. Je zde restaurace známá U Kozy, v této roční době otevřená bohužel jen od pátku do neděle. Nezbývá tedy, než se občerstvit z vlastních zásob na lavičce před novou útulnou, kterou zde postavily Lesy ČR. 

Stoupám po zelené značce, kterou kopíruje nová naučná stezka Oldřichovské bučiny. Má kvalitně upravenou cestu s novými dřevěnými schody a zábradlím a veřejnosti byla předána v loňském roce díky financím z EU a pracovníkům Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor. Shodou okolností je o ní článek v posledním čísle časopisu Turista, které vyšlo minulý čtvrtek. Protože je stezka určena i k výuce dětí a mládeže, byli ke spolupráci přizváni studenti pedagogické fakulty liberecké Technické univerzity. Na stezce je 18 zastavení, jejichž netradiční provedení vzbuzuje pozornost a možná i emoce. Je tu například krasohled či lupa ke sledování cestiček vytvořených kůrovcem, na dřevěném lehátku je možno vnímat zvuky přírody, můžete nahlédnout do dutiny v kmeni stromu s dřevěnými ptačími obyvateli a nebo u pestrobarevného kola štěstí si náhodně vytočit libovolnou barvu a pak ji hledat ve svém okolí. U zastavení s plechovými maskami medvěda, vlka a rysa se dozvíte, kdy byli v našich lesích vyhubeni a jak je to s jejich návratem.
Zastavuji se před skálou, která díky svému charakteristickému profilu dostala jméno Gorila: 

Dál se cesta proplétá mezi žulovými skalami i jednotlivými balvany...
... a záhy mě mírnější stoupání přivádí k Lysé skále a k osamělému balvanu zvanému Koblížek.

Samozřejmě, že nevynechám krátkou odbočku vpravo po vytesaných schůdcích na Skalní hrad, jeden z výrazných vrcholů v západní části Jizerských hor. Na tomto místě stával strážní hrádek při cestě z Liberce na Frýdlansko, archeologické nálezy ukazují až do středověku. Ve skále je ještě dnes možno nalézt několik otvorů, které sloužily pro uchycení trámu dřevěné konstrukce. 

Vrchol není a nikdy nebyl zabezpečen zábradlím. Na vrcholovém plató je lavička a zbytky železného uchycení, pravděpodobně stožáru. Krátce se pokochám rozhledem do západní části Jizerských hor, Frýdlantu a do Polska a vracím se na zelenou značku. 

Procházím Skalní bránou...

... a pokračuji na rozcestí Pod Špičákem, kde přecházím na žlutou značku. Ta mě prudkým stoupáním přivádí na Špičák (724 m), nejvyšší vrchol Oldřichovského hřebene. Po sestupu fotím Hřib stojící vpravo od stezky...

... a znovu přicházím na rozcestí Hřebenový buk, odkud se za stálého klesání dostávám do Zátiší.

U bývalé hájovny, kterou teď vlastní Lesy ČR, je podél cesty umístěna geologická stezka tvořená dvanácti kameny z hornin pocházejících z Jizerských hor. Kameny jsou na vrchní straně vybroušeny a vyleštěny, aby byla vidět jejich struktura. U každého kamene je tabulka s podrobnějšími informacemi.

Za hájovnou je rybník, momentálně vypuštěný a odbahňovaný, od něhož vede zpevněná cesta, která se brzy měnící v asfaltku a ta mě přivádí do Frýdlantu.

(následující článek Frýdlantské cimbuří a Polední kameny)