pátek 22. dubna 2016

Po naučné stezce Svatá hora

Naučnou stezku Svatá hora připravil státní podnik Lesy ČR, Lesní správa Náměšť nad Oslavou. Trasa začíná v Ořechově, měří 16,9 km a má 15 zastávek. My jsme se z několika důvodů rozhodli poněkud ji modifikovat. 

Za výchozí bod jsme si zvolili ves Kadolec, naučnou stezku budeme absolvovat v protisměru a podle časové náročnosti se možná rozhodneme malou část vynechat. Auto necháváme na návsi u kaple Nanebevzetí Panny Marie, za posledními domky procházíme po cestě mezi dvěma rybníky a vstupujme do lesa. Mírně stoupáme a přicházíme k naučné tabuli č. 3 s názvem Smírčí kámen. Chvilku ho musíme hledat, neboť se skrývá v hustém smrkovém porostu. Smírčí kameny byly v minulosti osazovány na místa, ke kterým se váže nějaká tragická událost. O tomto kamenu koluje mezi místními lidmi pověst podobná té o krvavé svatbě u Přibyslavic za Velkou Bíteší, kde se místo tohoto činu již po celá staletí nazývá Devět křížů. Zde se svatební průvod ubíral z Kadolce lesem na obřad do kostela v Ronově. Nevěsta ale nedodržela svůj původní zásnubní slib a zhrzený nápadník zabil ji, svatebčany, svého pomocníka a nakonec sám sebe. Přesný počet obětí není znám. Na jedné straně kamene jsou dva kříže, na druhé čtyři, někteří ale mluví celkem o sedmi křížích a v minulosti jich prý bylo k rozeznání dokonce devět.

















Zastavení č. 2 je pod skálou Šenkýřka (654 m), která je vlastně obnaženým podložím vystupujícím z hlinito-písčité půdy. Stoupáme nahoru i když víme, že nás nečeká žádný výhled, ale jen skály, smrky a překvapivě i břízy.
Vracíme se zpátky dolů, opouštíme les a polní cestou přicházíme do Ořechova. Obec, která se původně psala Orziechowe a později Orzechau, leží na železniční trati č. 250 spojující Prahu s Brnem, ovšem rychlíky tu nezastavují. Ve znaku má na červeno-žlutém štítu v horní červené polovině na středovou osu padací bránu zlaté barvy se stříbrnými nýty, v dolní žluté polovině štítu na pokos položené zkřížené ostrve černé barvy.
Patnácté zastavení se jmenuje Studánka pod Kuní horoupřičemž na mapách  a to nejen na internetové, ale i na naučné tabuli – je Koní hora. To je teda konina!
Také čtrnáctá zastávka je u pramene, nazývá se Studánka Stříbrnice a svůj název dostala podle cesty, která vedla ze stříbrných dolů ve Svaté hoře do bývalé vesnice Rohy. Ta se rozkládala v lesích kolem dnešní myslivny Na Rohách, kde se nachází 12. zastavení. 
V letech 1530 až 1590 byla vesnice vysídlena. Jak píší P. L. Zavadil a J. Tiray ve Vlastivědě Moravské (1930), „... osadníci vesnici pustili pánům Osovským, kteří jim u Březí vystavěli Nové Rohy, od konce 17. století Ondrušky zvané a také jim zde vykázali k obhospodařování polnosti. Po třicetileté válce už stál z celé vesnice jen jeden poplužní dvůr, který byl zrušen v roce 1800.
Míříme k zastavení č. 8 u silničky spojující obce Skřinářov a Heřmanov. Přecházíme louku a na okraji lesa zůstáváme stát  skoro bych měl chuť napsat s otevřenou pusou. Od údaje v mapě zaniklý hrádek Rohy jsme si toho moc neslibovali, ale genius loci je zde opravdu silný.
Před sebou máme výrazný a zachovalý půdorysný reliéf hrádku či spíše menší tvrze s ochranným vodním příkopem. Přes velmi sporadické a staletími zastřené informace je pravděpodobné, že jeho vznik souvisí s kolonizací Vysočiny po roce 1200 a že jeho nejpravděpodobnějšími zakladateli byli Němečtí rytíři. Zánik hrádku je nejčastěji spojován s husitskými válkami, ale je možné, že byl opuštěn již dříve.
Z časových důvodů vypouštíme smyčku naučné stezky, na níž jsou zastávky číslo 9, 10 a 11, a pokračujeme po silnici k zastávce č. 7, která se jmenuje Heřmanovské kouleJedná se o pozoruhodné mineralogické naleziště zvláštních nepravidelných koulí velikosti od tří do deseti centimetrů, které jsou tvořené různými minerály. Po rozloupnutí se objeví jádro složené z větších šupin zelenohnědé slídy (flogopitu) obklopené světle šedým vláknitým antofylitem. Mezi těmito zónami bývá často šedozelená hmota tvořená chloritem a montmorilonitem. Povrch koulí tvoří opět flogopit. Podle mineralogů vznikly „heřmanovské koule“ při pronikání pegmatitové žíly do hadcového tělesa, tj. vzájemnou reakcí hornin velmi kontrastní povahy. Ukázky „heřmanovských koulí“ lze vidět v Městském muzeu ve Velké Bíteši a ve sbírkách Národního muzea v Praze.  
Šesté zastavení je na kopci Vokouňák, který dostal jméno po pytlákovi Vokounovi z Tišnovska, jenž zde byl v listopadu 1821 smrtelně zraněn při přestřelce s myslivci.
Páté zastavení je na Svaté hoře u Heřmanova (680 m), jak zní její oficiální název. Pro věřící z širokého okolí jde o známé křesťanské poutní místo spjaté se životem svaté Zdislavy, která se narodila kolem roku 1220 v nedalekém Křižanově moravskému šlechtici Přibylovi a jeho manželce Sibyle, původem ze Sicílie. Podle legendy sem měla mladičká Zdislava přijít z křižanovského hradu, zřídit si zde v dutém stromě poustevničku a svou modlitbou měla zachránit uhlířovu dcerku před rozzuřeným medvědem. V dospělosti se provdala za Havla z Markvartic a odstěhovala se s ním na jeho hrad Lemberk. Vynikala svou zbožností a láskou k chudým a nemocným do té míry, že se pro ně doslova udřela. Zemřela ve věku kolem třiceti let 1. ledna 1252 a zanechala po sobě čtyři siroty Markétu, Havla, Jaroslava a Zdislava. 21. května 1995 byla Zdislava v Olomouci svatořečena prvním slovanským papežem Janem Pavlem II.
Na vrcholu je postavený altánek se sochou svaté Zdislavy a informačními tabulemi. Každoročně se sem v předvečer svátku sv. Zdislavy (30. května) vydávají poutníci a je zde sloužena poutní mše svatá.
Sestupujeme neznačenou cestou na okraj lesa, pokračujeme přes louku a po hrázi malého rybníka přicházíme znovu do Kadolce, kde máme zaparkované auto.

Žádné komentáře:

Okomentovat