aneb Jak přežít třicet let s jedním chlapem (a s jednou tchýní)
Poté, co své povídky „ze života“ publikovala Hana Hrabáková časopisecky, oslovuje čtenáře jejich knižním souborem. Podtitul jasně napovídá, kolem čeho se její humorné texty tematicky točí. A nutno dodat, že mužské čtenáře většina povídek příliš nepotěší... Ale co naplat? Takový je život a Hana Hrabáková ví, o čem píše. Vlastně jen literárně vypointovala to, co čtenářky také zažívají a co jim život s jejich protějšky někdy naservíruje.
Autorka se svou knihou nesnaží předem se odstřihnout od mužského části čtenářstva, přesto bych řekl, že povídky jsou určené spíše pro autorčiny kamarádky. Četl jsem lepší. Podobné zážitky mám také, ale nenapadlo by mě napsat z nich knihu povídek. Občas jsem se sice pousmál, například při vzpomínce na dovolené za socíku – ale to je asi tak všechno. Od vydání první knížky přišla autorka s dalšími třemi díly. Ty už rozhodně ale číst nebudu...
Autorka se svou knihou nesnaží předem se odstřihnout od mužského části čtenářstva, přesto bych řekl, že povídky jsou určené spíše pro autorčiny kamarádky. Četl jsem lepší. Podobné zážitky mám také, ale nenapadlo by mě napsat z nich knihu povídek. Občas jsem se sice pousmál, například při vzpomínce na dovolené za socíku – ale to je asi tak všechno. Od vydání první knížky přišla autorka s dalšími třemi díly. Ty už rozhodně ale číst nebudu...
* * *
Hana Hrabáková (*1962) se narodila v Berouně, vystudovala gymnázium a pedagogickou nástavbu. Prošla několika zaměstnáními, zprvu pracovala jako učitelka v mateřské škole, pět let pak učila ve Zvláštní a pomocné škole v Králově Dvoře, dále působila jako sociální pracovnice v Českém červeném kříži, kde se podílela na vzniku Azylového domu Berounka, několik let pracovala jako zástupkyně ředitelky Klubíčka, spoluzakládala a vedla stacionář pro postižené klienty. Dvacet let pořádala ozdravné zájezdy u moře pro děti z berounské kotliny, nakonec se vrátila do školství a působí jako ředitelka mateřské školy.
Žádné komentáře:
Okomentovat