Výšlap na vrch Fiolník

Za poznáním malého kousku Posázaví – a také za pár keškami

Posázavským pacifikem se necháváme dovézt do Budčic a jdeme se podívat k tamějšímu mlýnu. Ačkoliv trať Posázavského pacifiku byla postavena v letech 1902–1903, zdejší železniční zastávka byla otevřena až 18. července 1937.
Mlýn byl postaven v letech 1892–1893 na pravém břehu Sázavy na místě hutě a slévárny, které byly zrušeny v roce 1874. V roce 1959 byl znárodněn. V roce 1969 byl mlynáři Jaroslavu Řezníkovi vrácen a roku 1990 mu byly vráceny i pozemky. Dochovalo se původní technické vybavení z roku 1893 a v roce 1992 bylo za finanční pomoci památkového úřadu v Kutné Hoře obnoveno mlýnské kolo, které sloužilo též k výrobě elektrické energie pro mlýn a část veřejné sítě. Od roku 1998 byl mlýn přístupný jako muzeum, v sobotu a v neděli celoročně, o prázdninách denně. Byl jsem v něm v létě 2002 a brzy poté majitel přístup veřejnosti do mlýna zrušil.
Z Budčic šlapeme po pravém břehu Sázavy do Vlastějovic ležících v malebném údolí:

Poprvé se Vlastějovice (Wlastyegowicz) připomínají v roce 1413 jako ves patřící pod pertoltickou faru. Prvním známým majitelem, uváděným v roce 1440, byl Ondřej z Vlastějovic. Po něm se zde připomíná Mikuláš z Vlastějovic a v listině z roku 1479 je zmíněn jeho syn Jan z Vlastějovic, který zastával funkci purkrabího na ledečském hradě. Zdejší tvrz, založenou v letech 1540–1550, koupil v roce 1538 vladyka Jindřich Firšic z Nabdína, který krátce poté vymohl na císaři Ferdinandu I. povýšení vesnice na městečko. Získalo vlastní znak a jeho jméno se změnilo na Hammerstadt. Přeskočím několik staletí a jenom už zmíním, že velkým přínosem pro městečko se stala stavba posázavské železnice v letech 1902–1903.

Naším cílem je kopec Fiolník (516 m), v některých pramenech zvaný též Fialník, který se vypíná hned nad Vlastějovicemi. Těžila se zde železná ruda (magnetovec), která obsahovala přes 60 % železa. Těžba byla několikrát v historii přerušena a znovu obnovena, definitivně skončila v roce 1967. Na nejvyšším bodě vrchu nechal kolem roku 1586 majitel dolů Jaroslav Trčka z Lípy postavit hornickou kapli zasvěcenou sv. Maří Magdaléně, do které se před vstupem do magdalénské štoly chodili horníci modlit. Za císaře Josefa II. byla kaple v roce 1784 zrušena, začala chátrat, až z ní zůstala zřícenina. Po skončení dolování železné rudy se zde začal těžit kámen na štěrk, což v konečném důsledku bude znamenat konec celého vrchu. Zbytky kaple byly zbourány počátkem roku 1998.

Tady někde stávala kaple sv. Maří Magdaleny

Kamenolom je v provozu dodnes. Hlavní vlastějovickou horninou je skarn, což je ruda železa obsahující granát a pyroxen, v menší míře je zastoupen epidot a magnetit. Častým a typickým znakem vlastějovického skarnu jsou pegmatity tvořící nepravidelné žíly a protáhlé čočky, většinou strmě ukloněné, nejvýše 3 metry mocné. Ve většině pegmatitů se vyskytuje fluorit a další zajímavé nerosty.

Historie dolování na Fiolníku zná lesk i úpadek hornického řemesla. V roce 1540 dostal kutací právo na dolování železné rudy již zmíněný Jindřich Firšic z Nabdína. Tehdy se těžilo převážně povrchovým způsobem, do podzemí se horníci vydali až s dokonalejšími nástroji při nástupu průmyslu. V 19. století se zde v hlubinných dolech těžilo 300 až 500 tun rudy ročně, pracovalo se na třech jamách o hloubce až 390 m. Celkem bylo magdalenské ložisko otevřeno ze svážné na 14 patrech (4 stará a 10 na nově vyraženém úseku). Vysoká pevnost horniny umožnila dobývání unikátním způsobem – otevřenou komorou z mezipatrových chodeb. Rudnina se pak vyvážela po štolovém patře na povrch, odkud byla převážena do nedaleké železniční stanice a transportována do kladenských železáren. V roce 1965 bylo již hlavní ložisko vyčerpané a 1. dubna 1967 by vlastějovický důl uzavřen. V roce 1977 byl v prostoru Holého vrchu podnikem RD Příbram, závod Mořina, otevřen povrchový kamenolom.

*  *  *

Cestou vzhůru jsme se zastavili u studánky ukryté v zalesněném svahu. Je velmi stará, obložená kameny a překrytá plochým kamenem...

...a nyní, při návratu dolů, zase u vstupu do štoly, který je přímo u cesty.

Do odjezdu vlaku nám zbývá necelá hodinka. Hospůdku, kde si chceme dát pivo, otevřou za pár minut, a tak se ještě jdeme se podívat k Sázavě, kde stával most:
Stanice Vlastějovice byla postavena jako křižovací, majitel lomu Fiolník, JUDr. František Mlčan z Kutné Hory, žádal zřídit stanici co největší, aby bylo možné zdejší rudu odvážet ve velkém rozsahu. „Zdroj magnetovce by pro zdejší krajinu mohl být vydatným zdrojem blahobytu okolního obyvatelstva,“ uvedl Mlčan s poukazem na zánik železářské pece v Budčicích z důvodu chybějící vhodné komunikace, která nedovolila snížit ceny dováženého dřevěného uhlí.

Stanice (ale i další pozemní stavby) byly budovány podle jednotné dokumentace c. k. státních drah. Chřenovice, Vlastějovice a Horka měly stejnou výpravní budovu vzoru LVI/H a příruční skladiště CXXXI/H.