DP Kocourkovské vandrování

Definitivně jsem se rozhodl zúčastnit tohoto pochodu až poté, co předpověď počasí na sobotu meteorologové postupně vylepšili tak, že sice bude jen pět stupňů na nulou, ale původně hlášené sněhové přeháňky s deštěm nepřijdou

Start pochodu je od železniční zastávky Pardubice-Opočínek, odkud se zástup turistů vydává po zelené značce směrem na rozcestí Kokešov. Hned za ním se málokdo z nich nezastaví u Čívické studánky a u kapličky.

Čívická studánka je upraveným a udržovaným pramenem Lánského potoka, který se asi po dvou kilometrech vlévá do Labe. V roce 1867 přišli ke studánce tři slovenští dráteníci. Rozhodli, se tu přenocovat, přičemž jednomu z nich, Juraji Hutarovi, se zjevila Panna Maria. Dráteníkův sen se roznesl po celém kraji. Zvědavý lid sem spěchal zdaleka a když návštěva studánky stále vzrůstala, dal majitel zdejších lesů Karel Chotek z Chotkova a Vojnína a jeho choť Marie studánku upravit a postavit u ní mariánský sloup. Ten byl později přemístěn do prostoru dnešní kaple a obestavěn dřevěným přístřeškem. Pověst o zázračné studánce se šířila, místo se stalo oblíbeným poutním místem Pardubicka. 

Často tady pod širým nebem kázal páter František Herman (1879–1962), jehož kázání byla natolik proslulá, že se na pouti u Čívické studánky sešlo až šest tisíc lidí, někdy až k Kolínska. Později návštěva studánky ochabla. Havarijní stav mariánského sloupu a dřevěné stavby přiměl příznivce na záchranu této kulturní památky založit „Nadaci na záchranu kulturních hodnot Pardubice IV“. V roce 1995 byla zrekonstruována studánka a v roce 1996–1997 postavena nová zděná kaple zasvěcená Panně Marii Sedmibolestné, kterou královéhradecký biskup Mons. Karel Otčenášek dne 21. září 1997 vysvětil.
Voda ze studánky podle rozboru z května 2017 ve sledovaných mikrobiologických ukazatelích nevyhovuje a pít se dá pouze po převaření. Protokol o rozboru se nachází u studánky.
V těsném sousedství byl v roce 1930 postaven výrobní areál na zpracování zemědělských produktů a výrobu konzerv. Nechal jej postavit statkář z nedalekých Starých Čívic Emanuel Kokeš, po němž se celá lokalita dnes nazývá. Po znárodnění zde byl zřízen ústav pro výzkum radiotechniky spadající pod Teslu Pardubice. V něm vznikl mimo jiné pasivní sledovací systém známý pod nepřesným pojmenováním radiolokátor Tamara. Ústav zanikl po roce 1990, nicméně areál je nadále využíván.

*  *  *

Trasa pochodu vede lesem, protíná dva široké koridory vykácené kvůli vedení velmi vysokého napětí a dostává se do přírodní památky nazvané podle přirozeně meandrujícího potoka Meandry Struhy. Jsou zde chráněny zbytky lužního lesa, který se zachoval zejména v místech zaniklých rybníků.
Přicházím ke kostelu sv. archanděla Michaela, kde je kontrola. Kostel gotického původu ze 14. století je jediným pozůstatkem vsi Lepějovice, která patřila k nejstarším v kraji. Prvně je zmiňována roku 1167, kdy ji manželka krále Václava II. Gertruda darovala premonstrátskému klášteru v Litomyšli. Když v roce 1513 koupili Lepějovice rytíři Dobřenští z Dobřenic, začali na panství budovat rybníky, jimž padla za oběť značná část lepějovických pozemků. Koncem 16. století tak ze vsi zůstal jen kostel a dva velké grunty. Za třicetileté války byly sice Lepějovice vypáleny, oba grunty i kostel byly brzy obnoveny, neudržované rybníky však zanikly.

V současnosti je lepějovický kostel filiálním kostelem farnosti Choltice, avšak k církevním účelům není využíván – na rozdíl od přilehlého hřbitova, který zůstává nadále funkční.
Přicházím do obce Veselí, kde je kontrola v hostinci MASH. Přisedám si k Hubertovi a dvojici z Českého Ústí, což je název Spolku pro upevňování přátelství mezi městy Česká Třebová a Ústí nad Orlicí. Mají trika s logem spolku a také vlastní týmovou vizitku. 
Další část cesty šlapeme společně, ale na okraji Jedousova se rozcházíme, neboť oni jdou trasu 17 km, zatímco já mířím do Choltic. Míjím raně barokní zámek, jehož nejcennější součástí je centrální kaple sv. Romedia z roku 1695 (podrobnosti naleznete v článku o výletě na Pardubicko na tomto blogu zde). 

Procházím rozlehlou oborou a na okraji Svojšic opouštím červenou značku a šlapu po silnici přes Chrtníky znovu do Jedousova. Pak po cyklotrase lesem do Klenovky a po silnici do Přelouče. Cíl je ve skautské klubovně, odkud je to na nádraží asi půl druhého kilometru.
Čas do odjezdu vlaku využívám k návštěvě centra Přelouče, která patří k nejstarším historicky doloženým místům regionu. První historická zmínka je z roku 1086, kdy král Vratislav daroval ves Přelouč i s chmelnicí benediktinskému klášteru v Opatovicích nad Labem. V roce 1421 byla Přelouč, stojící na táborské straně, dobyta a zničena vojskem Jana Městeckého z Opočna. Ve druhé polovině 16. století nastalo období nového hospodářského a kulturního rozkvětu, ale za třicetileté války a v 18. století v době tereziánských válek Přelouč znovu utrpěla značné škody a na další dvě století se stala jen provinčním zemědělským městečkem. Změnu ve vývoji přinesla až první polovina 19. století v souvislosti se stavbou nové císařské silnice a zvláště železnice. Dnes zde žije přes devět tisíc obyvatel.

Dominantou Přelouče se na přelomu 19. a 20. století staly novorenesanční budovy na Masarykově náměstí – základní škola (1880–1881) a Záložna (1899–1901), projektovaná významným českým architektem Rudolfem Kříženeckým.

A úplně na závěr: Proč se pochod jmenuje Kocourkovské vandrování? Je snad Přelouč Kocourkovem? Od konce 15. století se traduje pověst o tom, jak přeloučští radní chtěli vyřešit problém v podobě rostoucí trávy na městské věži neskutečným nápadem. Přivedli vola, kterému uvázali kolem krku lano a táhli ho nahoru. Když ho ale vytáhli k zelené travičce, vůl si jí k údivu přihlížejících ani nevšiml. Než ho totiž stačili dostat na střechu, vůl se uškrtil! Vyplazený jazyk toho byl jasným důkazem.