Z Drobovic do Horek

Malá pěší vycházka k místu, kde se odehrála první bitva třicetileté války

Využívám možnosti svézt se jako spolujezdec do Drobovic, malé vsi nedaleko Čáslavi, kde půjdeme ulovit předem vyluštěnou kešku-mysterku s názvem Drobovický vodopád, a pak mám v úmyslu jít přes Tupadly a Potěhy na vlak do stanice ČD Horky.

Vznik obce Drobovice je nejčastěji spojován se založením kláštera Německých rytířů, což byl jeden z pěti rytířských řádu působících v té době na území českých zemí. V roce 1356 bylo uděleno císařem Karlem IV. klášteru v Drobovicích hrdelní právo, které rytířskému řádu umožňovalo provádět popravy oběšením. Popravy se od té doby odehrávaly na návrší zvané Bambousek, kterému se také říkalo Šibeniční vrch. Drobovickému klášteru patřily také okolní obce jako Potěhy, Bratčice a Schořov. Samotná komenda se skládala ze dvou kostelů, konírny pro 300 koní a špitálu pro 30 nemocných. Přebývalo zde patnáct řádových bratří. Vesnice vyrůstala před branami kláštera díky poměrně čilému obchodnímu a cestovnímu ruchu směrem na Německý Brod. Zlé časy přišly se začátkem 15. století, kdy byl rytířský řád značně zatížen břemenem panovníka a z tohoto důvodu byl provoz kláštera pozastaven. Roku 1418 bylo posledních deset členů řádu vyhnáno a v roce 1421 byl klášter husity rozbořen a vypálen. Poslední písemná zmínka o drobovickém klášteru pochází z roku 1510, kdy už je uváděn jako pustý a prázdný. Trosky kláštera posloužily jako stavební materiál k výstavbě domů a cest v obci, prý ještě dnes je při výkopových pracích možné narazit na zbytky původního zdiva.

*  *  *

Na říčce Brslenka, která přitéká z nedalekého rybníku Dubí, se nachází vodopád, k němuž nás přivádějí souřadnice kešky. O velikosti vodopádu na říčce, která protéká rovinou prostírající se kolem Čáslavi, si neděláme iluze, zvláště když už hodně dlouho nepršelo. Přesto skutečnost předčí i ty nejčernější představy.

Nejen, že to není vodopád, on to není ani vodopádek, spíš slzopád. Nebo snad čůrkopád... Nicméně kešku jsme ulovili, a tak se mohu rozloučit a vydat se na cestu.
Šlapu po silnici směrem na Potěhy, ale záhy odbočuji na polní cestu, která mě přivádí na hráz rybníka Dubí:

Míjím stejnojmennou usedlost pod hrází a rozbitou cestou – zdráhám se říct silničkou – se dostávám na silnici spojující Drobovice a Tupadly.

Dominantní stavbou obce Tupadly je barokní zámek s doprovodnými stavbami. V první polovině 14. stol se zde připomíná tvrz, kterou vlastnili vladykové z Tupadel. V roce 1627 byly Tupadly prodány Marii Magdaléně Trčkové z Lobkovic a na Opočně. Po konfiskaci trčkovského majetku daroval císař v roce 1635 Tupadly generálnímu maršálkovi Arnoštu de Suys. Ten postavil na místě tehdy již značně zchátralé tvrze v 1. polovině 17. století barokní zámek. Jeho syn Ferdinand po požáru prodal roku 1676 tupadelské panství Marii Barboře z Pöttingů, rozené ze Šternberka. Pöttingové povedli velké a nákladné úpravy, přistavěli druhé patro a celé jižní křídlo. Okolo zámku se rozprostíral park, na jižní straně prostorné skleníky s cizokrajnými rostlinami, ovocný sad a zelinářská zahrada.
V roce 1739 se novou majitelkou stala Kateřina Auerspergová ze Schönfeldu, která Tupadly spojila s panstvím Žleby. Auerspergové drželi zámek a dvůr až do parcelace v roce 1924, kdy se z panského sídla staly byty úředníků a správců velkostatkáře a poslance za agrární stranu Jaroslava Hálka. Dle výpovědi svědků byl zámek za druhé světové války vyrabován a z původního zařízení nezůstalo vůbec nic. Po roce 1948 připadl zámek státu, v jeho prostorách byly zřízeny byty pro místní občany, místní národní výbor a v roce 1950 matriční úřad a obřadní síň. V roce 1951 byla provedena rekonstrukce zámecké věže a v roce 1957 započata celková oprava zámku.

Foto: Pražák (2006)

V 90. letech 20. stol. byla jedna polovina zámku vrácena Libuši Hálkové, snaše Jaroslava Hálka a o druhou polovinu proběhlo několik soudních jednání. V roce 2002 druhá polovina zámku připadla synovi Jaroslava Hálka, ing. Miroslavu Hálkovi. Ten brzy nato zemřel a celý majetek připadl dědicům, ing. Libuši Burgerové a Daniele Suché. Ty zámek prodaly v roce 2002 společnosti Agroslunce s. r. o., kterou vlastní rakouský občan Johann Breiteneder. V současné době je zámek v soukromém vlastnictví a veřejnosti není přístupný.
Další významnou stavbou obce je pivovar. Založili ho v roce 1735 Auerspergové, kteří využili zejména dostatku dobré pitné vody. V roce 1860 byl pivovar rekonstruován, zřejmě i z důvodu zániku nedalekého pivovar ve Žlebech, který také patřil Auerspergům. Pivovar v tuto dobu vystavoval přes 10 000 hektolitrů, což bylo na tehdejší dobu poměrně velké číslo – dvojnásobek produkce sousedního pivovaru v Čáslavi.

Další významným datem byl rok 1875, kdy do Tupadel přišel sládek Šourek, který založil linii sládků Šourků, kteří vařili v pivovaru až do roku 1940. Ke konci století byl pivovar konečně vybaven parním strojem a tak se výstav posunul na hranici 15 000 hl roční produkce. Na počátku samostatné republiky se začala projevovat technologická zastaralost pivovaru, především po stavební stránce. V polovině 20. let už měl nižší produkci než pivovary v Čáslavi a Golčově Jeníkově, což bylo možná důvodem ke stavbě pivovaru nového, který vyrostl na starých sklepích. Zprovozněn byl v roce 1932 a šlo již o moderní provoz založený na elektřině.

Pivovaru se příliš nedařilo, především kvůli hospodářské krizi a následujícím válečným létům. Produkce se pohybovala pouze kolem sedmi až osmi tisícům hektolitrů ročně. Přišel nový sládek Vladimír Klimeš z Kácova a změnil se také majitel – auerspergovské zboží převzal Josef Trautmannsdorf. Dlouho si ho však neužil, protože v květnu 1945 byla na pivovar uvalena státní správa, neboť byl shledán německým majetkem.

O dva roky později byl znárodněn a převeden do Východočeských pivovarů. V té době pivovar částečně ožil a překročil výstav 10 000 hektolitrů, zřejmě v souvislosti se zánik sousedního pivovaru v Čáslavi. Šedesátá léta ovšem byla pro pivovar poslední, byl totiž shledán nerentabilním a nadbytečným. Poslední várka proběhla 15. září 1961, vařilo se 7° pivo, jako za války.

Nový pivovar převzal v roce 1963 do správy ZZN Kutná Hora a starý pivovar byl přidělen místnímu JZD, které jej využívalo ke skladování obilí, ovoce a zeleniny. V roce 1977 byl starý pivovar stržen a dnes z něho zbývá pouze část severního křídla, která slouží jako obytný dům. Budova nového pivovaru stále stojí a má nové vlastníky.
Stavebně jsou Tupadly spojeny s obcí Potěhy, takže málem ani nepostřehnu, že už jsem v jiné vsi. Blížím se ke kostelu sv. Gotharda, který byl v letech 1856–1873 přestavěn v novogotickém stylu podle návrhu architekta Františka Schmoranze (1814–1902) díky jeho aktivitám na panství Auerspergů ve Žlebech.
Nemířím ovšem k železniční stanici, ale směrem na Bratčice, kde se nachází hlavní cíl mé dnešní cesty. Místo, kde se odehrála první bitva třicetileté války.

Po defenestraci, kdy byli v květnu 1618 z oken Pražského hradu vyhozeni místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic, vyslal císař Matyáš II. Habsburský do Čech vojsko o síle 5 000 vojáků, pod vedením generála Buquoye. Ten se měl setkat u Německého (dnešního Havlíčkova) s hrabětem Dampierrem, jenž velel armádě o síle 8 000 mužů, včetně oddílu kyrysníků Albrechta z Valdštejna. Obě armády se spojily 9. září a táhly na Prahu neboť cílem bylo do zimy ji obsadit a zlomit tak odpor českých nekatolických stavů.
Proti císařským se vypravilo narychlo sebrané, z větší části žoldnéřské vojsko pod velením hraběte Jindřicha Matyáše z Thurnu, jež čítalo na 10 000 mužů.

Ke střetnutí došlo v polovině září 1618 v prostoru mezi městy Golčův Jeníkova Čáslav. Císařská armáda se rozložila u Bratčic, české vojsko u osady s několika dvory a kostelem na skalce nad nimi, zvané na Horách či Horky. Rozhořel se poziční, unavovací boj v okopech bez jasné převahy. V těžkých bojích bylo masivně používáno dělostřelectvo, byly vybudovány polní pevnůstky se sítí okopů, oboustranné výpady a útoky byly na denním pořádku. Císařští zničili ves Potěhy císařská armáda špatně zásobená a sedláky napadaná, drancovala a vypalovala okolní vsi. Podle dobových zpráv zůstalo na bojišti 1300 císařských a na 500 českých vojáků. V neděli 16. září se císařští stáhli a pod rouškou tmy ustupovali směrem k Ledči nad Sázavou. Cestou poplenili Chlum, Vrbici a Zahrádku, obsadili Ledeč, kde zanechali posádku a jádro armády táhlo do Pelhřimova. Ale to už je jiná kapitola… Podstatné bylo, že se českému vojsku podařilo zabránit císařským v cestě na Prahu a ještě je pronásledovat a vytlačit za hranice do Rakous.
Na závěr je třeba dodat, že v otázce hodnocení střetnutí císařského a stavovského vojska u Čáslavi nejsou historikové jednotní. Zatímco někteří používají termínu „bitva“, jiní uvádějí, že vojska proti sobě pouze manévrovala, došlo k několika šarvátkám, nikoliv však k bitvě. Šlo o typickou ukázku válečného řemesla počátku 17. století se všemi neblahými důsledky pro místní obyvatele i samotné vojáky.
Každopádně bylo střetnutí u Bratčic jen jakýmsi zahřívacím kolem. Schylovalo se k bitvě na Bílé hoře a k třicetileté válce...

Kámen použitý na památník, jehož autorem je František Tesař, pochází z nedalekého lomu v Markovicích, má představovat symbolickou „zem“, na které (a také o kterou) se zde v roce 1618 bojovalo. Kule zasazené do povrchu kamene odkazují nejen na soudobé zbraně, které hrály prim během střetu (muškety a děla), ale symbolizují také tvrdost bojů a rány, které na obou bojujících stranách (lidech) i okolní krajině zanechaly. Rozštěpení vrcholu pak odkazuje na charakter střetu, kdy proti sobě stáli nejen najatí zahraniční žoldnéři, ale také jednotky české zemské hotovosti a vojáci naverbovaní na Moravě, katolíci proti protestantům. A konečně linii, probíhající mezi bloky kamene, lze vnímat jako pomyslnou časovou osu, na které zapuštěné desky a letopočty vyznačují oba milníky, tj. bitvu samotnou a její první větší připomínku po čtyř stech letech.

*  *  *

Novou úzkou asfaltkou, která u památníku odbočuje ze silnice spojující Potěhy s Bratčicemi, přicházím na železniční stanici Horky u Čáslavi. Dříve se jmenovala Potěhy.