Na Sázavě

Tři dny v blízkosti Zlaté řeky, jak trampové a vodáci nazvali Sázavu

Posázavským pacifikem, jehož trať kopíruje pravý břehu řeky, přijíždím na zastávku Rataje nad Sázavou. Tábořiště Na Břečkárně, ležící v její těsné blízkosti, jsem si vyhlédl už loni.

Stavím stan, platím 140 Kč za dvě noci (1 osoba + 1 stan) a jdu znovu na zastávku. Jen pár desítek metrů za ní je ocelový most přes Sázavu, jehož stavba patřila k nejnáročnějším technickým dílům na trati z Kolína do Čerčan přes Rataje nad Sázavou. Svou světlostí se totiž řadí mezi železniční mosty s vůbec největším rozpětím na území Čech. Most překonává řeku jediným polem o celkové délce 72,6 metru, přičemž světlé rozpětí činí přesně 70 metrů. Krajní opěry mají kamenné kvádrové obklady. Mostní pole je tvořeno dvěma nýtovanými příhradovými nosníky s obloukovou vrchní pásnicí a s dolní mostovkou. Most, dokončený v roce 1899, byl postaven firmou Ing. Osvalda Životského.

Odjíždím o jednu stanici dál, tedy do Ledečka, s cílem dokončit power trail, jehož větší část jsem absolvoval loni v létě (naleznete na tomto blogu zde).
Z celé vcelku nezajímavé trasy, prošpikované pouze množstvím kešek zmíněného power trailu, stojí za zmínku jen Kamenný stůl stojící na nejvyšším místě zalesněného vrchu Stařechov (472 m). Byl postaven roku 1905 na počest konání 57. sjezdu České lesnické jednoty, který se konal v Kolíně ve dnech 9. až 11. července. 10. července přijelo zvláštním vlakem z Kolína šest set účastníků sjezdu na prohlídku okolních lesů knížete Jana II. z Lichtenštejnu, který byl hostitelem této početné exkurze.

Na vrchu Stařechov byla postavena slavnostní brána, upraveny terasy a výhledy – ale hlavně byl postaven Kamenný stůl. Je vysoký 1,75 metru, skládá se ze čtyř noh o profilu přibližně 20 x 45 cm a kamenné desky o rozměru 200 x 260 cm. Na dvou nohách se nacházejí nápisy – český a německý – vztahující se k oslavě a datu této události. Použitým kamenem je místní amfibolická břidlice zvaná „ratajský modrák“.

Rataje nad Sázavou jsou tak trochu pozapomenutý městys, jehož historické jádro bylo v roce 2003 prohlášeno za městskou památkovou rezervaci. Působí poněkud ospalým dojmem, mimo jiné i proto, že jsou tu dvě nefunkční ubytovací zařízení. Hotel U Zámku je už delší dobu na prodej a penzion Denk je zralý na demolici. Místní mají k dispozici malou hospůdku U Pinců a klub Pivovárek umístěný do bývalého pivovaru ze 16. století, jehož budovu dodnes zdobí sgrafita. Městys má i s okolními obcemi Malovidy a Mirošovice jen přes 500 obyvatel, spíše starších ročníků. 
Hrad Pirkštejn nechal ve 14. století vystavět Jindřich z Lipé, ovšem nejznámějším majitelem byl Hynce Ptáček z Pirkštejna, jeden z nejvlivnějších politiků období po husitských válkách. V letech 1713–1724 nechal tehdejší majitel Václav Oktavián Kinský upravit původní hradní palác na faru a objekt slouží takto dodnes.

Na horním konci náměstí stojí zámek, který byl v minulosti rovněž hradem založeným Jindřichem z Lipé. V 16. století byl přestavěn na renesanční a v 17. století na barokní zámek. Dnes je v majetku obce a v jednom jeho křídle se nachází Muzeum středního Posázaví, dále je v něm turistické informační centrum, obecní úřad a pošta.

Následujícího dne v sedm hodin ráno opět odjíždím do Ledečka a po zelené značce vyrážím směrem na Český Šternberk. Na náměstíčku mě upoutal rodinný pension Čtyřlístek, respektive reklama na čerstvě upečené koláče z pekárny, která je jeho součástí. Pension vlastní a provozuje pekařský mistr Jan Filip se svou manželkou Hankou.

Otevírají za dvacet minut, a tak se jdu zatím podívat na most. Fotím přes řeku hrad, i když s lešením přes půl fasády to není bůhvíjaký zázrak...

Vracím se k pensionu, pozdravím ženu u vchodu a říkám, že založím frontu. „Nezaložíte,“ odvětila, „pojďte dál!“ Sortiment koláčů se skládá z pěti druhů: s náplní tvarohovou, makovou, se švestkovými povidly, s jablkovými povidly a se speciální kombinací tvarohu s borůvkovou marmeládou. Objednávám si dva druhy a k tomu „turka“. Koláče jsou naprosto bezkonkurenční a majitelce říkám, že doma asi přestanu koláče kupovat.

Z Českého Šternberka pokračuji nikoli po červené, ale po cyklostrase, hlavně kvůli památnému stromu zvanému Čejkovický troják, v jehož blízkosti keška, pro kterou se musí vylézt na strom. Dub, který stojí uprostřed louky, je čtvrtým nejmohutnějším exemplářem svého druhu ve Středočeském kraji, má obvod kmene 630 cm a výšku 25 metrů. Jeho pojmenování vychází z tvaru jeho kmene, který se přibližně v půlmetrové výšce dělí na tři větve.
Jak to zde vypadalo v minulosti ukazuje pohlednice z roku 1944. Od někdejšího hotelu vede k trojáku alej a dál pokračuje cesta až k řece, kde se nacházel přívoz. Na některých starých mapách lze nalézt dokonce lávku, ale její existence není jinak potvrzena.

Vracím se alejí do Čejkovic, silnička mírně stoupá a u Brtnického rybníka ústí na silnici, která pokračuje po hrázi. Stojí zde barokní socha sv. Prokopa, patrona Posázaví, kterou nechal vytvořit z labského pískovce v letech 1776–1779 Michal Čejka z Obramovic.

Obcházím rybník a mířím do motorestu U Rybiček, jehož kuchyně se specializuje na rybí pokrmy. Objednávám si polévku halászlé a pivo Mustang z pivovaru Ostravar a pochutnávám si ve stínu borovic.

Po červené značce šlapu dál proti toku Sázavy, v osadě Pelíškův Most se nechávám zlákat poutačem k návštěvě kiosku U Čerta, stojícího na louce u jezu:

Do Kácova je to už jen něco málo přes tři kilometry. Při cestě do centra mám po levé ruce jeden z vytčených cílů – Malé muzeum techniky Jawy od Sázavy. Vzniklo postupnou rekonstrukcí bývalého obchodu s textilem, oděvy a koberci, veřejnosti bylo zpřístupněno v roce 2015.

Jedná se o čistě soukromou záležitost, která nebyla dotována či jinak podpořena z žádných veřejných finančních prostředků. Na pouhých dvou stech metrů čtverečních si prohlížím na 70 motocyklů, a to nejen Jawy, jak by se dalo usuzovat podle názvu muzea, ale i „čízy“, mopedy Stadion a slovenské Manety, Tatrany a Babety.

Ale ani to není všechno! Je tu osobní automobil Wartburg, „tříkolka“ Velorex,...

... historická jízdní kola, pletací stroj, staré fyzikální modely, modely technických principů, řezy převodovky, diferenciálu a motorů včetně Wankelova, krystalové přijímače, měřící přístroje jako ampérmetry a voltmetry a mnoho dalších technických zajímavostí.

Plochodrážní Jawa 500 DT z roku 1982

Provozovatel muzea Vojtěch Pražák zdůrazňuje, že stroje a modely jsou v původním stavu a jen výjimečně tam, kde se zub času či ruce majitelů podepsaly natolik, že pro vystavení již stroje nebyly vhodné, byla provedena citlivá odborná renovace.
Expozici doplňují původní plakáty technických principů a originální reklamní a propagační letáky. Perlou mezi dokumenty je originál čestného doktorátu Františka Janečka, který zakladatel firmy Jawa obdržel v roce 1938 od ČVUT.
Z muzea mířím na zámek, ale jeho prohlídku musím nechat na jindy, neboť probíhá jeho rekonstrukce.

A tak zbývá poslední plánovaná zastávka, kterou je Pivovarská restaurace. První zmínka o pivovaru v Kácově je z roku 1457. Kácovský pivovar je tak jedním z nejstarších u nás, a to díky tomu, že je dodnes stále na svém místě. V roce 1957, přesně po pěti stech letech nepřerušené činnosti ukončil výrobu. jeho nová historie se začala psát v roce 1992, kdy pivovar zakoupili dva podnikatelé z Prahy a od roku 1993 v něm znovu začali vařit pivo. V roce 1996 však byl provoz opět přerušen a až v roce 2001 začal nový majitel opět s vařením piva. V létě 2011 zahájila provoz linka na výrobu lahvového piva Hubetus. V současné době pivovar vyrábí 10, 11, 12 a 13stupňová piva, přičemž desítka a dvanáctka jsou vyráběny rovněž jako nefiltrované a nefiltrované kvasnicové.

Sedím na terase a vychutnávám si dvanáctku a posléze i třináctku. Přes celý Kácov pak šlapu k nádraží. Přes Sázavu vede ocelový vojenský most typu Bailey, který sem armáda umístila v roce 1975. Pochází z americké pomoci zemím postiženým druhou světovou válkou v rámci programu UNRRA.

Most stále slouží, obnovena byla jen dřevěná mostovka. Postupně však byl provoz na mostě omezen a byl na něm zakázán vjezd nákladním autům. Byl to důsledek opotřebování původních čepů. Nové čepy uplatňované u těchto mostů praskají anebo se vymačkávají a nedosahují původní kvality, která umožňovala i průjezd tankům. Most se objevil ve filmu režiséra Jana Svěráka Tmavomodrý svět z roku 2001.