Power trail kolem Sázavy a podél Sázavy_ ___________________________ (I)

Letitý sen o putování podél Sázavy na jeden zátah již vzal zasvé, zvláště po loňské cestě od pramene do Přibyslavi, kterou můžete nalézt na tomto blogu zde. Letos jsem se rozhodl pro oblast mezi Ratajemi nad Sázavou a městem Sázava.

Jedním z důvodů byl poměrně velký power trail vedený jen částečně po červené turistické značce, ale jinak po cestách ať již neznačených, nebo se zelenou či žlutou značkou. Tedy po cestách, jimiž jsem – na rozdíl od červené značky – nikdy nešel. Pokud by někdo potřeboval ozřejmit pojem power trail, podrobnosti najde na tomto blogu zde. Tento trail je dlouhý 48 kilometrů, má 181 keší a owneři jej nazvali Kingdom Come: Deliverance (česky Přijď království tvé: Vysvobození) podle stejnojmenné počítačové hry z doby českého středověku vyvíjené českou společností Warhorse Studios. Děj hry je totiž zasazený do oblasti s městy Sázava, Rataje nad Sázavou a Stříbrná Skalice na počátku 15. století.

*  *  *

Cestuji vlakem v 5.15 hod, do Kolína, kde po necelé půlhodince přestupuji na lokálku a v 7.22 hod. vystupuji v Ratajích nad Sázavou. Zdálo by se logičtější použít Posázavský pacifik a jet podél Sázavy, ale pohled do jízdního řádu prozradí opak. Přes Kolín je to 96 km a jízda trvá 2 hodiny 18 minut. Posázavským pacifikem je to sice jenom 65 km, ale za prvé jede až v 7.16 hod., za druhé jízda trvá 2 hodiny 53 minut a za třetí musí se přesedat ve Zruči nad Sázavou a v Ledečku!
Rataje nad Sázavou jsou malým městysem s přibližně pěti sty obyvatel. Z malého nádraží stoupám k hradu Pirkštejn, stojícímu na ostrohu na jihozápadním okraji Ratají. Poprvé je připomínán roku 1346, stejně jako na severovýchodním konci postavený Přední hrad, přebudovaný později na zámek. V polovině 60. let 14. století se majiteli Ratají stal rod pánů z Pirkenštejna, což byl název jejich rodového sídla Sloupu na Českolipsku a tento název přenesli na jižní ratajský hrad. Nejvýznačnějším příslušníkem rodu a majitelem Ratají byl Hynce Ptáček z Pirkštejna, na sklonku husitských válek představitel panské jednoty, účastník bitvy u Lipan v roce 1434, vůdce vojsk panské jednoty při dobývání poslední opory zbytků husitských polních vojsk – hradu Siónu u Kutné Hory a potom jeden z nejvlivnějších českých politiků v době bezvládí po smrti krále Zikmunda (1437). Zemřel roku 1444 na hradě Pirkštejně a byl pohřben v ratajském kostele.
Jeho dcera Žofie se v roce 1463 provdala za knížete Viktorina, syna krále Jiřího z Poděbrad, který v roce 1487 prodal oba hrady v Ratajích, městečko a dvanáct vsí Bohuslavovi ze Švamberka. Ten i následující majitelé Ratají se zdržovali hlavně na Pirkštejně, zatímco druhý ratajský hrad měl v té době především fortifikační funkci. 

Změna nastala až v průběhu 16. století za Ladislava Malešického z Černožic, který si zvolil za své sídlo horní hrad, dal ho renesančně přestavět a Pirkštejn ponechal svému osudu; snad sloužil jen hospodářským účelům. V roce 1712 koupil Rataje Václav Oktavián Kinský, za něhož byla v Ratajích opět zřízena fara a jako její sídlo byl určen opuštěný Pirkštejn. Přestavba se týkala hlavně hradního paláce, který se změnil na jednopatrovou obdélníkovou budovu, a hradní věž byla změněna na zvonici. Jako fara slouží celý objekt hradu dosud. Když církev hledala někoho, kdo by si hrad pronajal a kromě placení nájmu by část peněz investoval do oprav, přihlásil se Ondřej Kobza (40), známý pražský kavárník, který mimo jiné stojí za projektem pian a šachových stolků v ulicích měst, a církev si jej vybrala.
Od Pirkštejnu pokračuji po červené značce podél Sázavy, jejíž tok se za Ratajemi obrací o téměř 360 stupňů. Přicházím do Ledečka, obce se 170 obyvateli a 350 chatami a chalupami, jejichž počet dále roste... Míjím hotel Alex a přecházím most přes Sázavu:

Záhy opouštím silnici, stoupám lesní cestou a nechávám se vést GPSkou od jedné kešky ke druhé. Za lesem se napojuji na asfaltku, procházím obcí Bělokozly, pak znovu lesem a v závěru klesám rozlehlou chatovou osadou na okraj města Sázava. Pod viadukt a na Benešovskou ulici, kolem odsvěceného kostela sv. Martina s odpočinkovou zónou na místě bývalého hřbitova. Míjím také dětský domov, na jehož budově je pamětní deska:

Důvod jejího umístění jsem si však musel „vygůglit“ až doma. Původně zde totiž byla jiná deska, jejíž text začínal slovy: „Zde chodil do školy...“ Mohu se jen domnívat, že ji někdo ukradl a nová deska už tento fakt nezmiňuje... Generál Jaroslav Vedral (1895–1944), který používal krycí jméno Sázavský, se narodil se v malé vsi Mělník nad Sázavou, která je dnes částí obce Úžice vzdálené jen pár kilometrů východně od Sázavy, a je jediným československým generálem, který padl na frontě v boji s nepřítelem. Během bojů o Dukelský průsmyk najel jeho štábní automobil dodge na německou minu a celá posádka byla až na jednu výjimku usmrcena. 
Blížím se k náměstí Voskovce a Wericha, když začíná vysílání městského rozhlasu. Mimo jiné v něm zazní pozvánka na „živé natáčení pivní talk show s Michalem Vieweghem v restauraci U Libora“. Následně se tedy v „íčku“ kromě jiných informací ptám na zmíněnou restauraci a říkám si, že bych se tam mohl večer zajít podívat. 
Když už jsem u neobvyklého názvu náměstí, je třeba se zmínit, že při jednom ze zimních pobytů v chalupě rodiny Jiřího Voskovce tu Voskovec s Werichem napsali Vest pocket revue, první hru Osvobozeného divadla. V Sázavě také žijí nebo pobývají nejprve chatař a posléze celoroční „trosečník“ Pavel Kohout (*1928), který o všem, co během nuceného pobytu zakoušel od StB, vypověděl v knize Kde je zakopán pes, a Michal Viewegh (*1962), který na příkoří z doby svého mládí v socialismu vzpomíná ve svých Báječných létech pod psa.

*  *  *

Teď je mou hlavní starostí postavit stan. Tábořiště Pod Vrbou se nachází jen pár set kroků od centra Sázavy a má rozlohu 18 hektarů. Recepce bude v provozu až od 15 hodin, a tak se procházím areálem a s překvapením zjišťuji, že je v něm jen několik karavanů a ani jeden stan! 

Mladá recepční po svém příchodu říká, že dost lidí odjelo a věří, že do večera zase další přijedou. Během chvíle mám stan postavený a jdu se podívat do města.
Sázava leží na obou březích stejnojmenné řeky a má asi 3700 obyvatel. Statut města získala až 1. listopadu 1997. Moderní historie města je spjata s tradicí českého sklářství a Františkem Kavalírem, původně řadovým zaměstnancem skláren v Těchobuzi. Ten se roku 1830 osamostatnil a v pronajaté sklářské huti v Ostředku započal s výrobou laboratorního a technického skla. Výroba měla úspěch a tak 5. června 1837 otevřel u mlýna „Na Kácku“ v blízkosti městečka Sázavy vlastní Svatoprokopskou huť. 

Věhlas Kavalírova sázavského skla, které získalo řadu kladných hodnocení a čestných uznání na významných výstavách, dále rostl. V roce 1853 však František Kavalír zemřel a vedení sklárny se ujal jeho syn Josef, který si čistě z obchodních důvodů změnil příjmení na Kavalier. Pod jeho vedením sklárna dosáhla dalších úspěchů, například roku 1861 na světové výstavě v Londýně získala expozice laboratorního skla zlatou medaili. Úspěchy vedly k rozšiřování výroby, roku 1882 byla vybudována druhá sklářská huť nazvaná František. Po počátečních problémech byla postavena nová moderní pec vytápěná generátorovým plynem, na jejímž vybudování měl velkou zásluhu Josefův syn Vladimír, který se stále více angažoval ve vedení podniku a významně se zasloužil o jeho další rozvoj. V roce 2009 sklárny Kavalier koupila firma Ojgar a přejmenovala je na Kavalierglass, s. s. Skleněné výrobky laboratorního a domácenského skla pod značkou Simax exportuje do osmdesáti zemí světa.

Huť František stojí dodnes, sídlí v ní Centrum sklářského umění s expozicí uměleckého skla, děl vytvořených sklářskými výtvarníky na Mezinárodních sklářských sympoziích IGS v Novém Boru v letech 1982 až 2006. Rozsáhlá sbírka je majetkem Nadace Josefa Viewegha, která chátrající huť František zachránila. Ing. Josef Viewegh, otec známého spisovatele, v huti František pracoval jako technolog, byl i sázavským starostou. Založil nadaci, které po své smrti odkázal půl milionu korun.
Městský znak a vlajku vytvořil přední český heraldik Jiří Louda v roce 1997. Ve znaku je symbol řeky (modré vlny), kláštera (červená věž kostela sv. Prokopa a čtyři červené gotické oblouky nedostavěného trojlodí), mnišství (černá benediktinská kápě) a opatství (zlatá berla). Není to však první znak Sázavy. Už 18. listopadu 1966 se Místní národní výbor v Sázavě rozhodl schválit návrh znaku, který měl na modrém štítě stříbrnou kvádrovou zeď s otevřenou branou, ve které je zlatá opatská berla, a nad branou věž se stříbrnou střechou, po jejíchž stranách byla vpravo zlatá mnišská kápě a vlevo zlatá křivule. Tento znak však nebyl nikým schválen a podle zákonného statutu z roku 1967 měly právo užívat znaku jenom městské národní výbory.

Sázavský klášter vypínající se na pravém břehu Sázavy je národní kulturní památkou. Jeho zakladatel a patron Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni, v zázemí kouřimského hradiště. Zřejmě kolem roku 1009 odešel z břevnovského benediktinského kláštera do poustevnického ústraní. Obýval jeskyni v lesní pustině, kde se setkal s knížetem Oldřichem, zabloudivším při lovu. Podle legendy mu Prokop při setkání nabídl vodu, která se proměnila ve víno. Prokop kolem sebe časem shromáždil komunitu poustevníků, která se kolem roku 1032 díky přemyslovským knížatům Oldřichovi a jeho synovi Břetislavovi proměnila v klášter. Prokop se stal jeho prvním představeným, zemřel v roce 1053 a dne 4. července 1204 byl svatořečen.

Dominantou celého areálu je nedostavěné gotické trojlodí s věží z červeného nučického pískovce. Chór kostela byl přestavěn barokně a vyzdoben do dnešní podoby, klášterní budovy upraveny novorenesančně. V severní zahradě jsou zachovány základy a nízké nadzemní zdivo románského kostela sv. Kříže z roku 1070. V roce 1785 byl klášter císařem Josefem II. zrušen a areál se začal využívat jako zámek. V roce 1951 byl znárodněn a roku 1962 získal statut národní kulturní památky.

*  *  *

Toulku městem končím průchodem podchodem k nádraží, v jehož blízkosti je restaurace U Libora. Jsem tu s předstihem, ale zatím to nevypadá, že by byl o talk show s Michalem Vieweghem bůhvíjaký zájem.

S blížící se 20. hodinou však hostů restaurace přibývá, je mezi nimi i herec Jaroslav Dušek (*1961), jehož jsem potkal už odpoledne v Centru sklářského umění. Žije ekologicky, postavil si hliněný dům, nejí maso a chodí bos.

Moderátorem talk show s Michalem Vieweghem je Michael Viktořík (*1965), kterému se pro jeho lásku k vrtulníkům říká Vrtulník Michael V. (čti Vrtulník Majkl Ví). Je zakládajícím členem kapely J. A. R., býval diskžokejem a moderátorem mnoha rádií. Michal Viewegh, v současnosti nejznámější a nejúspěšnější (či spíše nejplodnější) český spisovatel prodělal v prosinci 2012 klinickou smrt. Poté co přežil prasknutí srdeční aorty, ztratil paměť a trpěl těžkými depresemi, se navíc musel vyrovnat s dalším rozvodem.

Následující článek Power trail kolem Sázavy a podél Sázavy (II)