sobota 7. července 2018

Toulky po horách 2018 (VIII)

(předchozí článek Toulky po horách 2018 VII)
Na závěr týdenních Toulek nenáročná etapa okolím Poltáru

Od noci prší, ale ráno už spíše jen mrholí, a tak se vydáváme na trasu s tím, že ji pravděpodobně v polovině ukončíme a odjedeme do Lučence. Byl to nápad Klokana, specialisty na minipivovary...
Zpočátku šlapeme po silnici z Poltáru do obce Maštinec. Dnes je částí obce Hrnčiarska Ves, která vznikla v roce 1964 sloučením obcí Veľká Suchá a Pondelok. Obě odpradávna ležely těsně vedle sebe, neodděluje je žádná přírodní ani umělá hranice, ale obě kráčely vlastní cestou. Rozdělovalo je hlavně náboženské vyznání – Veľká Suchá byla čistě katolická, Pondelok zase evangelický. Nový název si neurčili sami občané, ale byl jim „úředně přidělen“ a zdůvodněn tím, že hrnčířství v obou obcích už v dávných dobách tvořilo hlavní zdroj obživy. Přidružený název Ves byl přejatý z češtiny proto, že v 15. století husité našli v tomto kraji živnou půdu a mnohé obce, mezi nimi i Pondelok, přijaly reformaci.

První zmínka o zdejších minerálních pramenech je z roku 1864 a první plnírnu minerální vody postavil Ondrej Žilák z Poltáru v roce 1928. Kromě do okolí se voda s úspěchem vozila i do Budapešti, kde byla velmi oblíbená.
Název Maštinská pochází z roku 1948, kdy se začala pod tímto názvem plnit do skleněných láhví o objemu 0,7 litru a distribuovala se po celém území bývalého Československa. V roce 1977 byla plnírna na základě politického rozhodnutí zavřena. V roce 2002 byla na místě původního závodu vybudovaná nová plnírna, v roce 2009 uskutečnil nový majitel nevyhnutelnou revitalizaci krachujícího výrobního závodu a roku 2011 bylo obnoveno plnění do skla, stejně jako plnění barelů k podporování pitného režimu.
Z pramene si nabíráme minerálku a polní cestou stoupáme k silnici, z níž zakrátko odbočujeme k zatopenému kaolinovému lomu.
Za svoji zvědavost se nám zdejší mazlavá hlína odměňuje velkými hroudami na botách, které se víceméně marně snažíme odstranit dupáním a chůzí v mokré trávě. Míjíme rozlehlé lány slunečnic...
... a na vrcholu mírného stoupání se v dálce objevuje Poltár:
My ovšem pokračujeme dál po úzkých asfaltových silničkách přes Maky do Hrabova, který už je částí Kalinova. Hranicí mezi Kalinovem a Hrabovem byl vždy Ipeľ, který se v minulosti svévolně přemísťoval, což občas způsobovalo mezi obyvateli nedorozumění. Několik roků po osvobození se zrodila myšlenka sloučení obcí, k němuž došlo v roce 1960, kdy se obyvatelé obou obcí dohodli na společném názvu Kalinovo. 
Nejstarší písemná zmínka, která připomíná Hrabovo, je v listině z roku 1271, Kalinovo je poprvé zmíněno ve smlouvě, kterou vydala Ostřihomská kapitula roku 1279 a šlo v ní o dělení rodových majetků mezi sourozenci rodu Etre. Někdy v letech 1552 až 1553 na obec zaútočili Turci, zapálili ji a vyrabovali. Po jejich vyhnání v roce 1593 se majiteli Kalinova znovu stali Etreové. V roce 1801 vypukl v Kalinově hladomor, v roce 1810 cholera, v letech 1816 a 1817 postihla vesnici neúroda a sucho, v roce 1821 zase záplavy a roku 1824 velký požár. V následujícím století přišla první světová válka, hospodářská krize a v roce 1938 se Kalinovo s Hrabovem staly pohraničními obcemi. Obyvatelé obou obcí se aktivně podíleli na Slovenském národním povstání. Dnem osvobození se stal 12. leden 1945. 
Kolem zvonice s krásně upraveným okolím míříme k nádraží. S pěší turistikou pro dnešek končíme.
Odjíždíme vlakem do Lučence, abychom navštívili minipivovar. Nachází se na prostranství bývalé Rakottyayho smaltovny založené roku 1892. S velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že jako dělnické kasino sloužila pro kulturně-společenské účely dělníkům a zaměstnancům továrny. Dělníci měli možnost setkávat se zde, přečíst si aktuální tisk, v malé knihovně i knihy, zahrát šachy, karty a možná i kulečník. Určitě nechyběly ani taneční zábavy, bohužel o těchto akcích se podrobnější informace nedochovaly. Majitelé továrny v čele s ředitelem a zakladatelem György (Jurajem) Rakottyayem (1858–1914) a po jeho smrti Gyulou (Júliem) Rakottyayem (1885–1926) byli sociálně citliví lidé, kteří své dělníky různým způsobem podporovali. Například pro ně pravidelně pořádali různé zábavy a majálesy.
Postupně se scházíme ve větším počtu a v podstatě jsme jedinými hosty:
Sortiment piv je slušný, a tak výběru může předcházet ochutnávka všech druhů, účtovaná jako jedno pivo:
Desítka a dvanáctka nepotřebuje vysvětlivky, Kvetinkové 11° je Summer Ale, svrchně kvašené, ze dvou druhů sladu a dvou druhů chmelu, vyznačuje se výraznou citrusovo-ovocným aroma, které dodává výjimečná odrůda chmelu, a medovo-akátovou barvou. Žltý kabát je Weizen, chcete-li Weissbier neboli pšeničné pivo ze dvou druhů chmelu a tří druhů sladů (pšenice, plzeňský a speciální slad carahell). Veselá vdova 16° je Black IPA, vyznačuje se měděnou lehce hnědou barvou a kořenito-karamelovým aroma, které dodává silné chmelení. Cigánska láska 12° je Amber Ale, svrchně kvašené, ze tří druhů sladu a dvou druhů chmele, dnes v nabídce není, zato je Božský manžel 11°, Ale plzeňského typu.
Dobře jsme se najedli, dobrého piva popili a vlakem se vracíme do Poltáru. Večer se ve společenské místnosti koná zakončení Toulek po horách s předáváním diplomů a společným přípitkem tradičně spišskou borovičkou.
*  *  *
Zbývá ještě vysvětlit proč se lučenecký minipivovar jmenuje Franz a pivo Lehár? Světoznámý skladatel Franz Lehár se sice 30. dubna 1870 narodil v Komárně, ale v Lučenci pár let působil. Začněme však v roce 1805, kdy Rakušané zajali u Slavkova důstojníka napoleonské armády jménem Le Harde. Utekl jim, usadil se na Moravě a stal se praotcem rodiny Lehárů, zpočátku ovšem Léharů. Franzův otec, rovněž Franz Lehár, byl vojenským kapelníkem a s armádou cestoval po celém Rakousko-Uhersku. Při pobytu v Komárně se oženil s Christinou Neubrandtovou, slečnou s maďarskými kořeny, avšak pocházející z německé jazykové oblasti. Tím také maďarské kořeny evropského skladatele operet končí. Malý Franz se s otcovým plukem stěhoval postupně do Bratislavy, Karlsbergu v Sedmihradsku, Budapešti, Prahy, Sarajeva... Jeho hudební kariéra začala na pražské konzervatoři, kde studoval pod vedením výjimečné osobnosti, ředitele Antonína Benewitze (1833–1926), což byl učitel Josefa Suka, Oskara Nedbala atd. Po vzoru otce se v roce 1890 stal nejmladším c. k. kapelníkem, a to právě kapely 25. pěšího pluku v Lučenci. 
Za krátkou dobu sa stal populární a obdivovanou osobností města. Jeho koncerty sa staly sledovanou událostí, hrával před vyprodaným hledištěm. Ze zpráv místního týdeníku víme, že už na prvních veřejných koncertech se pochlubil i vlastními skladbami. Na Lučenec vzpomíná i ve své hudební tvorbě „Losonczi induló“ neboli Lučenecký pochod. Zde také napsal svoje první dvě opery – Kyrysník a Rodrigo. Jeho působení v Lučenci nečekaně ukončila začátkem roku 1894 hádka po koncertě v důstojnickém pavilonu. Po vydařeném koncertě, pozdě v noci, ho se žádostí oslovil jeden přítomný strážmistr, aby mu zahrál sólo na housle. Právě odcházející Lehár se omluvil, že je už pozdě. Na druhý den byl předvolán a požádán, aby se omluvil, což odmítl se slovy „Nie som cigáň, ktorý hrá na povel“ a okamžitě dal výpověď. Zanedlouho už dirigoval v Sarajevu.
Později působil na prestižním místě námořního kapelníka v Pule, v Budapešti a Vídni. V rakouské metropoli zaznamenal svůj první opravdu velký skladatelský úspěch – valčík Gold und Silber, napsaný pro kněžnu Metternichovou. Otevřely se mu i brány slavné vídeňské operety. Odešel z armády a nastoupil jako kapelník v divadle An der Wien. Už jeho první opereta Vídeňské ženy (1902) měla alespoň místní úspěch. Takříkajíc „celoněmeckého“ úspěchu dosáhl skladatel na druhý pokus Dráteníkem (1902). Po několika méně úspěšných kusech přišel v roce 1905 skutečný světový úspěch – Veselá vdova. A pak další vrcholná díla: Hrabě Luxemburg (1909), Cikánská láska (1910), Eva (2011) a další. Lehár přitom napsal množství operet, navíc je neustále přepisoval a přejmenovával (například Syn bohů se změnil na Ideální manželku a nakonec na Královnu tanga), takže souhrnná statistika je dost složitá. Úspěch byl však nesporný a promítl se i do jeho finančních poměrů. Po svatbě si v roce 1910 koupil v centru Vídně přepychový dům, na jehož prvním poschodí sídlilo Lehárovo vydavatelství, ve druhém poschodí žila rodina skladatele, ve třetím jeho osobní libretista a ve čtvrtém vytvářel Lehár jakýsi zárodek pozdějšího muzea a archívu. Současně si koupil i nádhernou vilu v císařských lázních Bad Ischl.
Po válce však úspěchy vyprchaly a Franz Lehár zchudl. V roce 1925 se rozhodl přestěhovat do Berlína, kde okamžitě zaznamenal triumfální úspěch operetou Paganini a znovu v roce 1929 operetou Země úsměvů. V roce 1935 založil vlastní nakladatelství Glocken-Verlag, aby si zajistil maximální kontrolu svých autorských práv. Aby zachránil svou manželku, která byla židovského původu, musel nacistickému Německu věnovat všechny své tantiémy za uvádění děl v zahraničí. V roce 1946 odešel do Zürichu, kde se neúspěšně pokoušel získat nejprve švýcarské a později maďarské občanství. Mezitím jeho manželka zemřela a zlomený a úplně osamělý skladatel se vrátil do Bad Ischlu, kde roku 1948 zemřel.

Žádné komentáře:

Okomentovat