neděle 1. července 2018

Toulky po horách 2018 (II)

(předchozí článek Toulky po horách 2018 I)
blabla Cestou Márie Széchy

O půl osmé odjíždíme smluvním autobusem do sedla Prievady, kde se napojujeme na červeně značenou Cestu Márie Széchy, jejíž část jsme absolvovali při loňských Toulkách. 
Kdo byla Mária Széchy, nazývaná také Muránská Venuše? Nejstarší dcera Márie Drugethové a vlastníka hradu Muráň Juraje Széchyho, zavražděného vlastním zbrojnošem při cestě do Trebišova. Narodila se v roce 1610, roku 1627 se provdala za Štefana Bethlena, který po dlouhé chorobě zemřel. Ve dvaadvaceti letech se provdala za sedmihradského šlechtice Štefana Kuna, s nímž se po třech letech manželství nechala rozvést. Po rozvodu žila na Muránském hradě se svojí mladší sestrou Evou a jejím manželem Illesházyim. Ti byli přívrženci stavovského povstání Juraje I. Rákocziho, zatímco Mária, která se začala stále častěji stýkat s Františkem Vesselényim, kapitánem Fiľakovského hradu, byla přívrženkyní krále. 
Připravili spolu plán na získání hradu, ale byl vyzrazen a Vesselényi byl zajat a se společníky uvězněn. V květnu 1644 zemřela Vesselényiho zákonitá manželka Žofia Bosniaková, která žila na hradě Strečno, a v srpnu byli František a Mária v Muráni oddáni. Vesselényi byl zakrátko povýšen do baronského stavu a v roce 1655 se stal uherským palatinem, což byla druhá nejvýznamnější osoba po králi, a Muránská Venuše byla první ženou po královně. V roce 1657 se vlády v Uhersku ujal Leopold I., který omezoval výsady šlechty a ta se proti němu postavila. Vesselényi zorganizoval spiknutí, které však bylo prozrazeno a od veřejné popravy ho zachránila předčasná smrt v květnu 1667. Majetek Márie Széchy byl zkonfiskován a Mária byla uvězněna. Bylo s ní krutě zacházeno, byla zbavena všech práv. Zemřela 18. června 1679. 
Takřka po vrstevnici jdeme lese a chvíli také po silnici, míjíme samotu Boľfovo, pokračujeme pak krajem lesa a nakonec přes dva kilometry po silnici přicházíme do Horných Záhoran
Horné Záhorany, klasicistní zvonice z roku 1790
Zde přecházíme za žlutou turistickou značku, která nás přivádí na rozhlednu Maginhrad. Stojí v nadmořské výšce 429 metrů, je necelých 17 metrů vysoká a na vyhlídkovou plošinu ve čtvrtém patře vede 49 schodů. Zpřístupněna byla 20. června 2015.
Výhled je téměř kruhový, výjimkou je východní směr. Vidíme Stolické vrchy, Muránskou planinu, Cerovou vrchovinu, Poľanu a část Veporských vrchů.
Prudce sestupujeme po zelené značce k potoku v údolí, od něhož cesta zase poněkud stoupá, ale již mírněji. Ke konci značku několikrát ztrácíme a snažíme se držet směr. Vysoká tráva, ostružiny a bodláky nám dávají zabrat, nakonec ale přicházíme k silnici na okraji obce Vyšná Pokoradz. U informační tabule někteří mudrují, zda jít dál, kde by měla být červená značka, já se vydávám po silnici do Rimavské Soboty, která je už na dohled.
Středověká Rimavská Sobota vznikla asi ve 2. polovině 11. století okolo kostela sv. Jana Křtitele, kde se konaly pravidelné sobotní trhy. Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1271 a svědčí už o jejím nadregionálním trhovém významu. V roce 1387 navštívil Rimavskou Sobotu král Zikmund Lucemburský a při této příležitosti jí daroval erb, který tvoří na stříbrném štítě černá orlice s červenou zbrojí. 
V 1. polovině 15. století došlo k významnému hospodářskému rozvoji, začaly vznikat první cechy. Další začaly přibývat v následujících desetiletích, pozoruhodný je zejména sdružený cech zlatníků, kovářů, sedlářů, řemenářů, zámečníků, brusičů a bednářů, který se v roce 1479 zformoval jako tzv. oltářní bratrstvo sv. Michala Archanjela. Slibný vývoj překazil vpád Turků, jejichž okupace trvala prakticky od roku 1553 až do roku 1686. Po druhé světové válce, zejména však ve 2. polovině 20. století došlo k prudkému vzestupu hospodářského, sídelního i společenského života Rimavské Soboty. Počet obyvatel vzrostl z 9 160 v roce 1948 na 25 507 v roce 1998 a vznikla řada nových výrobních podniků, zejména potravinářského průmyslu. Po roce 1989 některé z nich upadly, jiné se dále rozvíjejí.
*  *  *
Toulám se historickým centrem města, obcházím celé náměstí s mnoha výstavnými domy.
Uprostřed náměstí stojí římskokatolický kostel sv. Jána Krstiteľa, vybudovaný na základech původní gotické baziliky z 11. století.
U boku kostela se nachází bysta s nápisem Blaha Lujza. Jedná se o jednu z nejslavnějších maďarských operních zpěvaček a hereček (1850–1926), nazývanou „Slávik národa“. Narodila se zde, v Rimaszombat, jak se tehdy Rimavská Sobota jmenovala, jako Ludovika Reindl. V šestnácti letech se provdala za 37letého rakouského důstojníka a kapelníka českého původu Jánose Blahu. V roce 1869 jako 19letá ovdověla, ale z vděku si ponechala manželovo jméno až do smrti i v dalších dvou manželstvích.
Kalvínský kostel postavený v roku 1784. K jeho věži je přistavěna pohřební kaple zdejšího rodáka Istvána Ferenczyho (1792–1856) s bystou a sarkofágem postavy ležící Eurydiky, které jsou jeho dílem.
Na konci ulice vycházející z dolního konce náměstí stojí evangelický kostel augsburského vyznání, postavený v letech 17841790.
Přicházím na náměstí Mihályho Tompy, básníka a zdejšího rodáka (1819–1868), jehož socha, stejně jako socha dalšího významného maďarského básníka Sándora Petöfiho, stojí uprostřed.
Ze tří stran obklopují náměstí významné budovy – Gemersko-malohontské muzeum, Gymnázium Mihályho Tompy Reformované křesťanské církve a bývalý Župný dom, v současnosti Okresný úrad v Rimavskej Sobote:
Kolem dalšího zajímavého historického nárožního domu...
... mířím k autobusovému nádraží, z něhož v 16.15 hod. odjíždíme do Poltáru. 
Následující článek Toulky po horách 2018 (III)

Žádné komentáře:

Okomentovat