Toulky po horách 2018 (IV)

(předchozí článek Toulky po horách 2018 III)
Túra bočním hřebenem Veporských vrchů

Stejně jako včera odjíždíme smluvním autobusem do sedla Prašivá, ale tentokrát jdeme po červené značce na druhou stranu. Zpočátku stoupáme po silnici a nahoře z ní odbočujeme doprava. Míjíme sjezdovku, od níž je pěkný výhled do údolí a na protější kopec Chocholná (1062 m), jehož svah je hustě posázený rekreačními chatami.
Stoupáme na vrch Bykovo (1111 m) a pokračujeme stále po červené. Dlouho vede po široké lesní cestě, ale když z ní pak odbočí, nastává horor. Prodíráme se pasekou s vysokou trávou, v níž se skrývají klacky a pařezy, s ostružiním a již povyrostlými smrčky, a prudce klesáme do údolí potoka Chocholná. Následuje stejně prudký výstup, přičemž několikrát ztrácíme a znovu nalézáme červenou značku. S úlevou vycházíme z lesa, odpočíváme a svačíme, či spíše obědváme.

Další cesta už je pohodová,... 
...v jednu chvíli se nám naskýtá pohled na údolní nádrž Málinec.

Přes vrch Táňovo (929 m) přicházíme do sedla Prieraz:

Po zelené značce jdeme přes osadu Šutova Jama a dále po modré směrem na Málinec. S Ervínem a Šoldou jsme se rozhodli, že si ještě přidáme kopec Ozdín a ve stejnojmenné obci ležící pod ním přistoupíme do autobusu, kterým ostatní pojedou z Málince.
Stoupáme na Ozdín (589 m), kde kdysi stával hrad. První zmínka o něm je v listině z roku 1275, kdy jeho jádro tvořila hranolová věž obehnaná zemním valem. Postupně byl vrchol kopce obehnán trojitým valem a uvnitř stál hranolový palác s cisternou na nádvoří a dvě obranné válcové věže. Začátkem 15. století patřil rodu Ettre z Kalinova a v roce 1451 se dostal do rukou vojska Jana Jiskry z Brandýsa. Na sněmu při korunovaci krále Matyáše 29. března 1464 byl vydán dekret o zbourání hradů patřících bratříkům. Hrad pravděpodobně dobilo královské vojsko pod vedením Osvalda Rozgonyiho. Po vyhnání bratříků patrně zchátral, protože při bojích s Turky se již neuvádí. Dávný zánik dokladuj to, že se dodnes nedochovalo nadzemní zdivo, což ovšem může být způsobeno razantní úpravou vrcholové plošiny při výstavbě retranslační televizní věže.
Při sestupu se nám v jednom místě otevírá výhled do údolí řeky Ipeľ,...
... ale jinak sestupujeme zalesněným svahem. Kolem kostela stojícího na okraji lesa nad vsí, přicházíme do Ozdína. V historii obce se střídaly bída, hladomor, negramotnost a alkoholismus, po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 národnostní útlak ze strany maďarské vrchnosti, vystěhovalectví, v roce 1873 cholera, pak první světová válka, v roce 1918 po vyhlášení Slovenské republiky rad obsazení maďarským vojskem a nakonec druhá světová válka. O Vánocích 1944 vybudovali Němci opevnění kolem vsi, 3. ledna ji opustili a přišli Rusové, ale 14. ledna ji znovu napadli Němci a Rusové je ostřelovali z vrchu Čerťaž. Němce vytlačili, ale už následujícího dne ves dobyli zpět a Rusové ustoupili. Obsazení německým vojskem trvalo dlouhých čtrnáct dní a teprve v noci 27. ledna ustoupilo. Dnes má Ozdín necelých čtyři sta obyvatel.
Znak Ozdína má v červeném štítě dvě stříbrné sekery na zlatých zkřížených topůrkách překrytých stříbrným osmiloukoťovým kolem, za nímž vyrůstají tři zlaté větvičky kopinatých listů. Střední je rozvětvená, se stříbrným pupenem uprostřed. 

Raritou Ozdína je vodovodní potrubí z roku 1959. Jeho část v délce 825 metrů tvoří skleněné roury o průměru 80 mm, délce dva metry a sílou stěny 10 mm. Na jejich spojování byly použity litinové spojky, které zabraňují přímému dotyku čel rour pomocí žebra v profilované gumové manžetě.

Uprostřed obce je přístřešek s ukázkou skleněného potrubí a litinové spojky. Zatímco to ze všech stran studujeme a fotíme,...
... přichází místní chlapík a dává se s námi do řeči. Zve nás k sobě domů na horní konec vesnice, kde bychom viděli skleněný vodovod in natura. To by bylo prima, říkáme, ale nám jede v 16.40 hod., a to je za čtvrt hodiny, autobus do Poltáru.
„Veď práve voľajaký autobus ide!“, zvolá a běží k němu. Ptá se řidiče, jestli jede do Poltáru, a ten odpovídá, že nikoli, že jede do Málince. Do Poltáru teď žádný autobus nejede, ten jezdí jen během školního roku!
Rychle reaguji: „Tak pojedeme s Vámi!“ Přece tady nebudeme dvě hodiny tvrdnout, ani hospoda tu není... A jít do Málince by znamenalo další čtyři kilometry po silnici. 
Nastupujeme tedy a řidič po nás ani nechce peníze. Na terase krčmy U Ďobana na nás všichni koukají jako na zjevení, a tak jim vysvětlujeme jak se věci mají. Máme hodinu a půl času, autobus do Poltáru odjíždí v 18.20 hod.

Následující článek Toulky po horách 2018 (V)