Power trail kolem Sázavy a podél Sázavy_ __________________________(III)

(předchozí článek Power trail kolem Sázavy a podél Sázavy II)
Třetí den putování a lovení kešek

Probouzím se opět do krásného slunečného letního dne a bez dlouhého otálení vyrážím na další část power trailu. Po mostu pro pěší přecházím na pravý břeh Sázavy, stoupám kolem kláštera a po žluté značce k rozcestí Na Trojici. Přetínám Čertovu brázdu, kterou podle pověsti vyoral čert, kterého Prokop zapřáhl do pluhu. Po neznačené cestě pokračuji přes obce Nechyba a Radvanice a údolím potoka klesám do Budína. Po červené značce přicházím do obce s potupným názvem Mrchojedy. 

Na konci vsi stojí u silnice podivný kámen, zvaný Kamenný muž. Já na něm nic zvláštního nevidím, ale v několika pramenech se uvádí, že na čele této ploché stély je vytesán reliéf znázorňující kněze (či pohanského boha) se vztyčenýma rukama v žehnajícím, tzv. „orantském“ gestu a po jeho levém boku je znázorněno vztyčené kopí. Původ a účel stély je obestřen tajemstvím.
Za posledním domem červená značka odbočuje doleva na polní cestu, která postupně klesá do Talmberka, malé vsi se zříceninou stejnojmenného hradu. Postavil jej na počátku 14. století pravděpodobně Hroznata z Úžic z moravského rodu Kouniců a jeho rodu patřil až do druhé poloviny 15. století. V roce 1483 je uváděn Bedřich ze Šumburka a Talmberka, roku 1533 se hrad uvádí jako pustý zámek, který vlastnil Michal Slavata z Chlumu.

Opuštěný Talmberk (Joann Venuto, 1820)

Od té doby obyvatelé podhradí z něho rozebírali kámen na stavby a postupně, zvláště v 18. a 19. století, začali stavět svá obydlí i v hradním areálu. K poslednímu velkému zásahu, kterým Talmberk nabyl dnešního vzhledu, došlo v roce 1933. Tehdy se zřítila část hlavní věže a s ohledem na bezpečnost domků pod hradem byla stržena její další část až do úrovně podlahy prvního patra. Zbytek byl konzervován stejně jako přilehlá hradba s branou.

Za vsí odbočuje značka doprava a stoupá lesem na křižovatku Na Vítkovicích. V roce 1861 zde byl vztyčen třímetrový sloup sv. Prokopa, jak o tom svědčí nápis i s označením donátora, jímž byl důchodní ratajského lichtenštejnského panství Alois Nekola. Touto cestou se vždy 4. července ubíralo procesí k sázavskému klášteru, kde se toho dne slavila pouť sv. Prokopa. U sloupu se procesí zastavovalo na odpočinek cestou tam, ale hlavně zpět. Ratajští hostinští tu umístili jednoduché stoly a lavice z kůlů a prken, čepovali pivo a občerstvení. Vždy se našla i nějaká muzika, takže zastavení se protáhlo do večera i do noci.

V roce 1898 slavili lichtenštejnští úředníci, spravující i ratajské panství, 40 let panování knížete Jana II. z Lichtenštejna. K této příležitosti umístili na několika exponovaných lesních lokalitách pomníčky hlásající vysazení dubů k tomuto výročí. Bylo vybráno toto místo, a tak na opačné straně silnice do Ratají se nalézá pískovcový pomníček s příslušným vysvětlením.

V přístřešku umístěném nedaleko sloupu sv. Prokopa se definitivně rozhoduji ukončit svoje putování po power trailu. Počasí je až příliš letní, ale hlavně už mám těch „zkumavek“ po krk a bojím se, že mi z nich začne hrabat... 
Namísto do Ratají pokračuji tedy po červené značce do Ledečka. Z jízdního řádu na tábořišti zjišťuji, že do odjezdu vlaku mám čas usadit se na terase hotelu Alex a dát si pivko. Dlouho však nezevluji, na nádraží je to půl druhého kilometru! Zajímavou stavbou na zdejším malém nádraží je výtopna. Byla uvedena do provozu 6. srpna 1901, dnes je bohužel v dezolátním stavu. 

Odjíždím do Sázavy, na tábořišti balím stan a s báglem na zádech se vracím na nádraží. Tentokrát nejedu přes Kolín, ale Posázavským pacifikem.

Mapka absolvovaného power trailu. Žlutými smajlíky jsou označené kešky, které jsem během uplynulých tří dnů nalezl, zelený „ocásek“ na východním konci s čtyřiačtyřiceti keškami (z celkových 181) zůstává na „někdy“.