24. ročník hvězdicového etapového pochodu, kterého se až na vzácnou výjimku každoročně účastním. Tentokrát má podtitul Krajem Malohontu a túry jsou situovány do Veporských a částečně Stolických vrchů
Malohont je historický region mezi Gemerem a Novohradem přibližně odpovídající severní a střední části dnešního okresu Rimavská Sobota a severovýchodní a východní části okresu Poltár. Území Malohontu bylo od poloviny 13. století známé jako Rimavský komitát (neboli královská župa), na přelomu 13. a 14. století bylo připojeno k Hontu, ale protože bylo od něho odděleno územím Novohradu, vžilo se pojmenování Malohont.
Veporské vrchy jsou částí Slovenského rudohoří, jejich značná část je zalesněná, charakteristické je rozptýlené osídlení (lazy) na odlesněných vrcholových plošinách. Větší sídla vznikla v říčních kotlinách, respektive v kotlinových sníženinách.
I když se Lučenec poprvé připomíná roku 1262, známějším datem z jeho historie je rok 1451, kdy se v jeho blízkosti odehrála bitva, v níž vojsko Jana Jiskry z Brandýsa za účasti Jana Talafúse a Petra Aksamita, vedené Matějem z Kněžic zvítězilo nad mnohem početnějšími uherskými jednotkami Jánoše Hunyadiho. Část českého vojska tvořili bratříci, bývalí husitští bojovníci, kteří po prohrané bitvě u Lipan odešli na Slovensko. Lučenec ovládli už roku 1442, kdy si v klášteře u Opatové zřídili pevnost. Bitvu u Lučence vylíčil v prvním díle trilogie Bratrstvo Alois Jirásek.
V roce 1554, po pádu Fiľakovského hradu obsadili Lučenec Turci. Okupace trvala do roku 1593, během níž prudce poklesl počet obyvatel – roku 1575 se dokonce Lučenec uvádí jako pustý a vylidněný. V předevečer druhé světové války, roku 1938, kdy musela ČSR musela odstoupit svá pohraniční území, přišla i o Lučenec, který se stal součástí horthyovského Maďarska. Dnes je okresním městem s osmadvaceti tisíci obyvatel.
Znak Lučence vznikl v 18. století na základě pečetí a měl v modrém, zlatě lemovaném štítě na zeleném pažitu stříbrného pelikána krmícího tři mláďata. V roce 1903 přibyla nad štít zlatá korunovaná helma s červeno-bílými přikrývadly. Po rozpadu Rakousko-Uherska se helma s korunkou a přikrývadly přestaly používat. Po druhé světové válce nastal úpadek městské heraldiky, znaky přestaly plnit svou funkci a staly se pouhým ozdobným prvkem. Často byly upravovány v rozporu s heraldickými pravidly. Také Lučenec si v roce 1967 upravil svůj znak, modrý štít nahradil červeným, zelený pažit nahradil zlatou, zvýšil ji až do jedné třetiny štítu a zlatý lem nahradil stříbrným. V roce 1984 se město vrátilo k používaní znaku v historické podobě.
Siluetu města tvoří nejen věže kostelů – a jsou tu hned tři: římskokatolický, evangelický a kalvínský – ale také dva „mrakodrapy“ – novodobé věže ESO Twins. Ta vyšší je administrativní budova 1. evropské silikátové organizace a podle dostupných informací má dvaadvacet podlaží a výšku 75 metrů.
Procházím se (s báglem na zádech neb úschovna zavazadel na nádraží není) historickým jádrem, které je památkovou zónou. Vychází sluníčko a město se pomalu probouzí, tu a tam se potulují skupinky rozjařených studentů patrně slavících konec školního roku.
Jdu se podívat k židovské synagoze postavená v letech 1923–1925 podle projektu maďarského architekta Leopolda Baumhorna v secesním slohu. Její kupole je vysoká 35,4 metru, což je přibližně výška dvanáctipatrového paneláku. Bohoslužebným obřadům sloužila až do roku 1944, za socíku v ní zemědělské družstvo skladovalo umělá hnojiva. Od roku 2014 probíhaly rekonstrukční práce, které přišly na 2,5 milionu eur (z toho 2,4 milionu poskytly eurofondy). Od svého slavnostního otevření a zpřístupnění 13. května 2016 je synagoga využívaná jako multikulturní zařízení.
Procházím kolem tržnice, kde trhovci začali vyrovnávat ovoce a zeleninu na pulty svých stánků. Procházku končím u kafíčka v nonstop baru nedaleko nádraží a v 6:15 hod. konečně odjíždím do Poltáru.
Území Poltáru bylo osídleno už v prehistorické době, nejstarší písemná zmínka o místním názvu „Silva Polta“ pochází z roku 1246. Raritou je, že do roku 1960 byl okresním městem a přitom statut města mu byl udělen až 29. srpna 1969! (Takže byl vlastně okresní vesnicí 😀). Novým územním členěním Slovenské republiky z roku 1996 opět vznikl okres Poltár. Podle počtu obyvatel je šestým nejmenším a podle počtu obyvatel pátým nejřidčeji osídleným okresem Slovenska. Samotný Poltár má současné době 5700 obyvatel.
Erb Poltáru, jehož autorem je PhDr. Ladislav Vrteľ, tvoří stříbrný džbán v červeném štítě. Město jej přijalo 24. února 1988.
Zdejším rodákem je doc. JUDr. Ivan Gašparovič (*1941), který po studiu práv pracoval na Okresní prokuratuře v Martině, později na Městské prokuratuře v Bratislavě, v letech 1990–1992 zastával post generálního prokurátora ČSFR v Praze a 17. dubna 2004 byl zvolen prezidentem Slovenské republiky.
Poltár v letech 1554–1593 okupovali Turci. Obyvatelé byli zemědělci, z řemeslníků byli nejznámější hrnčíři, kteří se proslavili výrobou bílé poltárské keramiky. Po druhé světové válce nastal rozvoj Ipeľských tehelní a Stredoslovenských sklární. V cihelně, kterou v roce 1869 založil Alojz Baratta, se vyráběla střešní krytina a další cihlářské a žáruvzdorné výrobky.
Sklárny měly závody v Katarinské Huti (zal. 1841), Málinci (1852) a Zlatně (1856). Národní podnik, který vznikl v roce 1950 vyčleněním z n. p. Slovenské sklárne v Bratislavě, sídlil nejprve v Katarinské Huti, později ve Zlatně a od roku 1971 v Poltáru. Byl zaměřen na výrobu užitkového a dekorativního skla sododraselného a zušlechtěného 24% olovnatého křišťálu. Vedle tradiční ruční výroby se později rozvinula i výroba strojní, byly zavedeny poloautomatické a automatické linky na výrobu skla. Závod měl být vybudován v Málinci, ale vzhledem k možnostem železniční přepravy vznikl v Poltáru. 30. července 1966 byl položen základní kámen, první sklářská pec byla spuštěna 22. dubna 1971 a 5. května již nastoupili do zaměstnání i brusiči. V roce 1979 zaměstnával národní podnik 1840 pracovníků.
V městě je evangelický kostel postavený v roce 1791 a římskokatolický kostel sv. Cyrila a Metoda, jehož základní kámen vysvětil tehdejší rožňavský biskup Mons. Eduard Kojnok 1. května 1995. Za pomoci věřících byla stavba dokončena a 5. července 1997 opět biskupem Kojnokem vysvěcena.
Na túru nejbližším okolím Poltáru vycházíme po silnici směrem na Kokavu nad Rimavicou. Hned za cedulí označující konec Poltáru však odbočujeme doleva na polní cestu, která se časem proměňuje v lesní. Přicházíme k vodní nádrži Uhorské a po její hrázi se dostáváme na silničku obklopenou rekreačními chatami. Hospůdka je zavřená, a tak na křižovatce s hlavní silnicí odbočujeme vpravo a na okraji obce Uhorské se ptáme na krčmu. Podle předpokladu otevírá až odpoledne, takže se vracíme na křižovatku a pokračujeme po silnici směrem na Rovňany s konstatováním, že dnes jde o „suchou trasu“.
Odbočujeme na polní cestu vpravo, která vede ke gaštanici s asi stovkou teplomilných kaštanovníků jedlých 200 až 250 let starých. Respektujeme ceduli „Súkromný majetok Gaštanica, vstup zakázaný!“ a vracíme se na silnici. Koneckonců kaštanovníky jsou k vidění i jinde...
V Rovňanech, kde také není možnost svlažit hrdlo pěnivým mokem, bereme zavděk alespoň dvěma lavičkami na návsi, tedy spíše větší křižovatce u kostela. Po krátkém odpočinku pokračujeme v nezáživné cestě po silnici do Poltáru, respektive jeho části Zelené.
Přes řeku Ipeľ se tu třemi oblouky klene Turecký most, který postavili – jak název napovídá – Turci v průběhu již zmíněné okupace v letech 1554–1593. Je považován za třetí nejstarší zachovalý most tohoto druhu na Slovensku a je vyhlášený kulturní technickou památkou. Při jeho přestavbě v roce 1886 byly použity původní kameny. Až do roku 2004 po něm jezdila auta.
Veporské vrchy jsou částí Slovenského rudohoří, jejich značná část je zalesněná, charakteristické je rozptýlené osídlení (lazy) na odlesněných vrcholových plošinách. Větší sídla vznikla v říčních kotlinách, respektive v kotlinových sníženinách.
* * *
Na cestu se vydávám už v pátek v pozdním odpoledni. V Brně – po téměř dvouhodinové pauze – přesedám do rychlíku EC Metropolitan, v němž mám rezervované lůžko. Do Lučence přijíždím kolem půl páté ráno s asi dvacetiminutovým zpožděním. Osobní vlak do Poltáru na náš rychlík nečekal, takže mám téměř dvě hodiny času do odjezdu. Co dělat? No, toulat se po městě, beztak jsem tu nikdy nebyl.I když se Lučenec poprvé připomíná roku 1262, známějším datem z jeho historie je rok 1451, kdy se v jeho blízkosti odehrála bitva, v níž vojsko Jana Jiskry z Brandýsa za účasti Jana Talafúse a Petra Aksamita, vedené Matějem z Kněžic zvítězilo nad mnohem početnějšími uherskými jednotkami Jánoše Hunyadiho. Část českého vojska tvořili bratříci, bývalí husitští bojovníci, kteří po prohrané bitvě u Lipan odešli na Slovensko. Lučenec ovládli už roku 1442, kdy si v klášteře u Opatové zřídili pevnost. Bitvu u Lučence vylíčil v prvním díle trilogie Bratrstvo Alois Jirásek.
V roce 1554, po pádu Fiľakovského hradu obsadili Lučenec Turci. Okupace trvala do roku 1593, během níž prudce poklesl počet obyvatel – roku 1575 se dokonce Lučenec uvádí jako pustý a vylidněný. V předevečer druhé světové války, roku 1938, kdy musela ČSR musela odstoupit svá pohraniční území, přišla i o Lučenec, který se stal součástí horthyovského Maďarska. Dnes je okresním městem s osmadvaceti tisíci obyvatel.
Znak Lučence vznikl v 18. století na základě pečetí a měl v modrém, zlatě lemovaném štítě na zeleném pažitu stříbrného pelikána krmícího tři mláďata. V roce 1903 přibyla nad štít zlatá korunovaná helma s červeno-bílými přikrývadly. Po rozpadu Rakousko-Uherska se helma s korunkou a přikrývadly přestaly používat. Po druhé světové válce nastal úpadek městské heraldiky, znaky přestaly plnit svou funkci a staly se pouhým ozdobným prvkem. Často byly upravovány v rozporu s heraldickými pravidly. Také Lučenec si v roce 1967 upravil svůj znak, modrý štít nahradil červeným, zelený pažit nahradil zlatou, zvýšil ji až do jedné třetiny štítu a zlatý lem nahradil stříbrným. V roce 1984 se město vrátilo k používaní znaku v historické podobě.Siluetu města tvoří nejen věže kostelů – a jsou tu hned tři: římskokatolický, evangelický a kalvínský – ale také dva „mrakodrapy“ – novodobé věže ESO Twins. Ta vyšší je administrativní budova 1. evropské silikátové organizace a podle dostupných informací má dvaadvacet podlaží a výšku 75 metrů.
Jdu se podívat k židovské synagoze postavená v letech 1923–1925 podle projektu maďarského architekta Leopolda Baumhorna v secesním slohu. Její kupole je vysoká 35,4 metru, což je přibližně výška dvanáctipatrového paneláku. Bohoslužebným obřadům sloužila až do roku 1944, za socíku v ní zemědělské družstvo skladovalo umělá hnojiva. Od roku 2014 probíhaly rekonstrukční práce, které přišly na 2,5 milionu eur (z toho 2,4 milionu poskytly eurofondy). Od svého slavnostního otevření a zpřístupnění 13. května 2016 je synagoga využívaná jako multikulturní zařízení.
Území Poltáru bylo osídleno už v prehistorické době, nejstarší písemná zmínka o místním názvu „Silva Polta“ pochází z roku 1246. Raritou je, že do roku 1960 byl okresním městem a přitom statut města mu byl udělen až 29. srpna 1969! (Takže byl vlastně okresní vesnicí 😀). Novým územním členěním Slovenské republiky z roku 1996 opět vznikl okres Poltár. Podle počtu obyvatel je šestým nejmenším a podle počtu obyvatel pátým nejřidčeji osídleným okresem Slovenska. Samotný Poltár má současné době 5700 obyvatel.Erb Poltáru, jehož autorem je PhDr. Ladislav Vrteľ, tvoří stříbrný džbán v červeném štítě. Město jej přijalo 24. února 1988.
Zdejším rodákem je doc. JUDr. Ivan Gašparovič (*1941), který po studiu práv pracoval na Okresní prokuratuře v Martině, později na Městské prokuratuře v Bratislavě, v letech 1990–1992 zastával post generálního prokurátora ČSFR v Praze a 17. dubna 2004 byl zvolen prezidentem Slovenské republiky.
Poltár v letech 1554–1593 okupovali Turci. Obyvatelé byli zemědělci, z řemeslníků byli nejznámější hrnčíři, kteří se proslavili výrobou bílé poltárské keramiky. Po druhé světové válce nastal rozvoj Ipeľských tehelní a Stredoslovenských sklární. V cihelně, kterou v roce 1869 založil Alojz Baratta, se vyráběla střešní krytina a další cihlářské a žáruvzdorné výrobky.
V městě je evangelický kostel postavený v roce 1791 a římskokatolický kostel sv. Cyrila a Metoda, jehož základní kámen vysvětil tehdejší rožňavský biskup Mons. Eduard Kojnok 1. května 1995. Za pomoci věřících byla stavba dokončena a 5. července 1997 opět biskupem Kojnokem vysvěcena.
* * *
Odbočujeme na polní cestu vpravo, která vede ke gaštanici s asi stovkou teplomilných kaštanovníků jedlých 200 až 250 let starých. Respektujeme ceduli „Súkromný majetok Gaštanica, vstup zakázaný!“ a vracíme se na silnici. Koneckonců kaštanovníky jsou k vidění i jinde...
V Rovňanech, kde také není možnost svlažit hrdlo pěnivým mokem, bereme zavděk alespoň dvěma lavičkami na návsi, tedy spíše větší křižovatce u kostela. Po krátkém odpočinku pokračujeme v nezáživné cestě po silnici do Poltáru, respektive jeho části Zelené.
Následující článek Toulky po horách 2018 (II)
Žádné komentáře:
Okomentovat