Sardinie – smaragdový ostrov (IV)

(předchozí článek Sardinie – smaragdový ostrov III)
Odpočinkový den s výletem lodí kolem souostroví La Maddalena

Přímo z mola v kempu nás malý člun odváží na loď, s kterou budeme absolvovat okružní plavbu po Arcipelago di La Maddalena. Souostroví je jedním z nejkrásnějších míst na Sardinii. Od roku 1996 je národním parkem, který se skládá ze sedmi hlavních ostrovů a asi čtyřiceti malých žulových ostrůvků. Oněch sedm hlavních ostrovů představuje sedm nejvyšších bodů nyní podmořského údolí, které kdysi spojovalo Sardinii s Korsikou. Když se tento pevninský celek rozdělil na jednotlivé ostrovy, vody zalily úžinu, nazývanou nyní Bocche di Bonifacio, Bonifácký průliv. V průběhu dlouhých staletí vytvaroval převládající severozápadní vítr maestrale (mistrál) ze zdejší žuly bizarní přírodní skalnaté útvary, jimiž je celé souostroví poseto.
Isola Maddalena je jediným z ostrovů Sardinie, který je trvale obydlený. Stejnojmenné město La Maddalena má zhruba 11 tisíc obyvatel, většina příjmů ostrova plyne z cestovního ruchu. Ostrov ležící jen dva kilometry od pobřeží Sardinie, je šest kilometrů dlouhý a asi čtyři kilometry široký. Až do konce 17. století žilo zdejší nepočetné obyvatelstvo hlavně ve vnitrozemí, kde se snažilo uživit na neúrodné půdě. Když ale v roce 1767 připlul baron des Geneys se sardinsko-piemontským loďstvem, aby tu postavili námořní základnu, místní obyvatelé ochotně opustili své vrchy a přestěhovali se do rostoucí vsi kolem zátoky Cala Gavetta, nyní hlavního přístavu na La Maddaleně.
Poté, co byl 25. července 1943 italský fašistický diktátor Benito Mussolini zatčen, byl v noci na 7. srpna v doprovodu osmdesáti karabiníků přepraven na palubě torpédoborce na La Maddalenu a internován ve Ville Webber, v níž kdysi – po skončení války v Etiopii – pobýval jako zajatec člen dvora etiopského císaře Haile Selasieho guvernér Immirú. Mussolini zde byl držen do 27. srpna, kdy byl letecky přemístěn na úpatí nejvyššího vrcholu masivu Gran Sasso d´Italia – hory Corno Grande (2912 m).

*  *  *

Vydáváme se na krátkou procházku do centra. Nyní v létě je zde hodně živo, avšak od listopadu do března jsou téměř všechny podniky na passegiatě (promenádě) zavřeny. Na malém náměstíčku se zastavujeme u sochy Giuseppe Garibaldiho (1807–1882), profesionálního revolucionáře, o kterém ještě bude řeč.
Bez povšimnutí neponecháváme ani kostel Santa Maria Maddalena... 

... a prohlížíme si jeho interiér s několika stříbrnými svícny a křížem, který městu věnoval admirál Nelson:

V letech 1803–1805 se ve vodách Bonifáckého průlivu zdržovala flotila admirála Nelsona. Celých patnáct měsíců čekala na francouzskou flotilu, s kterou se následně utkala v bitvě u Trafalgaru. Nelson během dlouhého vyčkávání na souostroví ani jednou nevkročil, ale britskou admiralitu v Londýně pravidelně zásoboval dopisy, v nichž žádal, aby si Anglie zajistila nadvládu nad Sardinií, která byla v té době jediným neutrálním územím v této části Středomoří. „Dovoluji si předpovědět, že pokud to neuděláme my, udělají to Francouzi.“

* * *

Po krátké prohlídce města se vracíme se na loď, abychom pokračovali ve vyhlídkové plavbě. 

Další, asi půl druhé hodiny dlouhá zastávka na koupání je na ostrově Spargi proslulém dokonale čistými plážemi, z nichž nejlepší – na celém souostroví – leží na jižním pobřeží ostrova v blízkosti zátoky Cala Corsara. Radost z nádherně průzračné vody trochu kalí velký počet návštěvníků, kteří sem připlouvají v rámci vyhlídkových plaveb. Ale s tím se nedá nic dělat, vždyť patříme mezi ně!

O kousek dál vytáhli v roce 1958 z moře vrak římské lodě z 2. století př. n. l., který je vystaven v námořním muzeu v La Maddaleně.
Proplouváme kolem Budelli, jednoho z mnoha neobydlených ostrůvku souostroví. Vyznačuje se unikátním narůžovělým odstínem písku na Spiaggia Rosa, Růžové pláži. Jeho specifické zabarvení je vytvořeno díky mikroskopickým zbytkům růžového korálu a mušlí. Proslavil ji režisér Michelangelo Antonioni svým filmem Il Deserto Rosso (Červená pustina) z roku 1965, dnes je součástí chráněné oblasti a veřejnosti nepřístupná.

Vstup do vody i na pláž je zakázán I my se samozřejmě musíme spokojit s pohledem z uctivé vzdálenosti a počkat si na druhou zastávku u ostrova Santa Maria. Na krásnou dlouhou písčnou pláž nás na etapy převáží motorový člun. Také tady máme na koupání vyhrazenou asi hodinku a pak pokračujeme v plavbě.

Podplouváme pod mostem z roku1891, který přes 600 metrů široký průliv Passo della Moneta spojuje ostrovy La Maddalena a Caprera.

Ostrov je dlouhý zhruba sedm kilometrů, jeho polovinu koupil roku 1856 Giuseppe Garibaldi, uznávaný italský hrdina, vůdce vlastenců (tzv. Rudých košil) v partyzánské válce proti rakouské a francouzské armádě na území Itálie v letech 1848–1849 a 1851, sjednotitel Itálie a vůdčí osobnost italského obrození. 

Z ostrova si vytvořil domov a útočiště, kam se vracel po svých smělých taženích. V roce 1859 bojoval s Rakouskem jako piemontský generál, o rok později vedl lidové povstání na Sicílii a dobyl Neapol. Tím pomohl svrhnout vládu Bourbonů a sjednotit Itálii. V roce 1866 bojoval v řadách italské armády proti Rakousku. 

Po dobu budování svého sídla Casa Bianca v jihoamerickém stylu, které vidíme v dálce, žil v chatce, která dodnes stojí na nádvoří. V zahradách jsou hrubě vytesané hrobky jeho i několika dalších členů rodiny (se svými třemi manželkami měl celkem sedm dětí a jedno s jejich vychovatelkou). Garibaldi výslovně žádal, aby byl zpopelněn, ale nakonec ho na přání jeho syna Menottiho balzamovali. Když v roce 1932, padesát let po jeho smrti, hrob otevřeli, zjistili, že tělo je v dokonale zachovalém stavu.

Následující článek Sardinie – smaragdový ostrov (V)