(předchozí článek Sardinie – smaragdový ostrov III)
Odpočinkový den s výletem lodí kolem souostroví La Maddalena
Odpočinkový den s výletem lodí kolem souostroví La Maddalena
Přímo z mola v kempu nás malý člun odváží na loď, s kterou budeme absolvovat okružní plavbu po Arcipelago di La Maddalena. Souostroví je jedním z nejkrásnějších míst na Sardinii. Od roku 1996 je národním parkem, který se skládá ze sedmi hlavních ostrovů a asi čtyřiceti malých žulových ostrůvků. Oněch sedm hlavních ostrovů představuje sedm nejvyšších bodů nyní podmořského údolí, které kdysi spojovalo Sardinii s Korsikou. Když se tento pevninský celek rozdělil na jednotlivé ostrovy, vody zalily úžinu, nazývanou nyní Bocche di Bonifacio, Bonifácký průliv. V průběhu dlouhých staletí vytvaroval převládající severozápadní vítr maestrale (mistrál) ze zdejší žuly bizarní přírodní skalnaté útvary, jimiž je celé souostroví poseto.
Isola Maddalena je jediným z ostrovů Sardinie, který je trvale obydlený. Stejnojmenné město La Maddalena má zhruba 11 tisíc obyvatel, většina příjmů ostrova plyne z cestovního ruchu. Ostrov ležící jen dva kilometry od pobřeží Sardinie, je šest kilometrů dlouhý a asi čtyři kilometry široký. Až do konce 17. století žilo zdejší nepočetné obyvatelstvo hlavně ve vnitrozemí, kde se snažilo uživit na neúrodné půdě. Když ale v roce 1767 připlul baron des Geneys se sardinsko-piemontským loďstvem, aby tu postavili námořní základnu, místní obyvatelé ochotně opustili své vrchy a přestěhovali se do rostoucí vsi kolem zátoky Cala Gavetta, nyní hlavního přístavu na La Maddaleně.
Poté, co byl 25. července 1943 italský fašistický diktátor Benito Mussolini zatčen, byl v noci na 7. srpna v doprovodu osmdesáti karabiníků přepraven na palubě torpédoborce na La Maddalenu a internován ve Ville Webber, v níž kdysi – po skončení války v Etiopii – pobýval jako zajatec člen dvora etiopského císaře Haile Selasieho guvernér Immirú. Mussolini zde byl držen do 27. srpna, kdy byl letecky přemístěn na úpatí nejvyššího vrcholu masivu Gran Sasso d´Italia – hory Corno Grande (2912 m).
Bez povšimnutí neponecháváme ani kostel Santa Maria Maddalena...
... a prohlížíme si jeho interiér s několika stříbrnými svícny a křížem, který městu věnoval admirál Nelson:
V letech 1803–1805 se ve vodách Bonifáckého průlivu zdržovala flotila admirála Nelsona. Celých patnáct měsíců čekala na francouzskou flotilu, s kterou se následně utkala v bitvě u Trafalgaru. Nelson během dlouhého vyčkávání na souostroví ani jednou nevkročil, ale britskou admiralitu v Londýně pravidelně zásoboval dopisy, v nichž žádal, aby si Anglie zajistila nadvládu nad Sardinií, která byla v té době jediným neutrálním územím v této části Středomoří. „Dovoluji si předpovědět, že pokud to neuděláme my, udělají to Francouzi.“
Další, asi půl druhé hodiny dlouhá zastávka na koupání je na ostrově Spargi proslulém dokonale čistými plážemi, z nichž nejlepší – na celém souostroví – leží na jižním pobřeží ostrova v blízkosti zátoky Cala Corsara. Radost z nádherně průzračné vody trochu kalí velký počet návštěvníků, kteří sem připlouvají v rámci vyhlídkových plaveb. Ale s tím se nedá nic dělat, vždyť patříme mezi ně!
O kousek dál vytáhli v roce 1958 z moře vrak římské lodě z 2. století př. n. l., který je vystaven v námořním muzeu v La Maddaleně.
Proplouváme kolem Budelli, jednoho z mnoha neobydlených ostrůvku souostroví. Vyznačuje se unikátním narůžovělým odstínem písku na Spiaggia Rosa, Růžové pláži. Jeho specifické zabarvení je vytvořeno díky mikroskopickým zbytkům růžového korálu a mušlí. Proslavil ji režisér Michelangelo Antonioni svým filmem Il Deserto Rosso (Červená pustina) z roku 1965, dnes je součástí chráněné oblasti a veřejnosti nepřístupná.
Vstup do vody i na pláž je zakázán I my se samozřejmě musíme spokojit s pohledem z uctivé vzdálenosti a počkat si na druhou zastávku u ostrova Santa Maria. Na krásnou dlouhou písčnou pláž nás na etapy převáží motorový člun. Také tady máme na koupání vyhrazenou asi hodinku a pak pokračujeme v plavbě.
Isola Maddalena je jediným z ostrovů Sardinie, který je trvale obydlený. Stejnojmenné město La Maddalena má zhruba 11 tisíc obyvatel, většina příjmů ostrova plyne z cestovního ruchu. Ostrov ležící jen dva kilometry od pobřeží Sardinie, je šest kilometrů dlouhý a asi čtyři kilometry široký. Až do konce 17. století žilo zdejší nepočetné obyvatelstvo hlavně ve vnitrozemí, kde se snažilo uživit na neúrodné půdě. Když ale v roce 1767 připlul baron des Geneys se sardinsko-piemontským loďstvem, aby tu postavili námořní základnu, místní obyvatelé ochotně opustili své vrchy a přestěhovali se do rostoucí vsi kolem zátoky Cala Gavetta, nyní hlavního přístavu na La Maddaleně.
Poté, co byl 25. července 1943 italský fašistický diktátor Benito Mussolini zatčen, byl v noci na 7. srpna v doprovodu osmdesáti karabiníků přepraven na palubě torpédoborce na La Maddalenu a internován ve Ville Webber, v níž kdysi – po skončení války v Etiopii – pobýval jako zajatec člen dvora etiopského císaře Haile Selasieho guvernér Immirú. Mussolini zde byl držen do 27. srpna, kdy byl letecky přemístěn na úpatí nejvyššího vrcholu masivu Gran Sasso d´Italia – hory Corno Grande (2912 m).
* * *
Vydáváme se na krátkou procházku do centra. Nyní v létě je zde hodně živo, avšak od listopadu do března jsou téměř všechny podniky na passegiatě (promenádě) zavřeny. Na malém náměstíčku se zastavujeme u sochy Giuseppe Garibaldiho (1807–1882), profesionálního revolucionáře, o kterém ještě bude řeč.Bez povšimnutí neponecháváme ani kostel Santa Maria Maddalena...
... a prohlížíme si jeho interiér s několika stříbrnými svícny a křížem, který městu věnoval admirál Nelson:
V letech 1803–1805 se ve vodách Bonifáckého průlivu zdržovala flotila admirála Nelsona. Celých patnáct měsíců čekala na francouzskou flotilu, s kterou se následně utkala v bitvě u Trafalgaru. Nelson během dlouhého vyčkávání na souostroví ani jednou nevkročil, ale britskou admiralitu v Londýně pravidelně zásoboval dopisy, v nichž žádal, aby si Anglie zajistila nadvládu nad Sardinií, která byla v té době jediným neutrálním územím v této části Středomoří. „Dovoluji si předpovědět, že pokud to neuděláme my, udělají to Francouzi.“
* * *
Po krátké prohlídce města se vracíme se na loď, abychom pokračovali ve vyhlídkové plavbě. Další, asi půl druhé hodiny dlouhá zastávka na koupání je na ostrově Spargi proslulém dokonale čistými plážemi, z nichž nejlepší – na celém souostroví – leží na jižním pobřeží ostrova v blízkosti zátoky Cala Corsara. Radost z nádherně průzračné vody trochu kalí velký počet návštěvníků, kteří sem připlouvají v rámci vyhlídkových plaveb. Ale s tím se nedá nic dělat, vždyť patříme mezi ně!
O kousek dál vytáhli v roce 1958 z moře vrak římské lodě z 2. století př. n. l., který je vystaven v námořním muzeu v La Maddaleně.
Proplouváme kolem Budelli, jednoho z mnoha neobydlených ostrůvku souostroví. Vyznačuje se unikátním narůžovělým odstínem písku na Spiaggia Rosa, Růžové pláži. Jeho specifické zabarvení je vytvořeno díky mikroskopickým zbytkům růžového korálu a mušlí. Proslavil ji režisér Michelangelo Antonioni svým filmem Il Deserto Rosso (Červená pustina) z roku 1965, dnes je součástí chráněné oblasti a veřejnosti nepřístupná.
Vstup do vody i na pláž je zakázán I my se samozřejmě musíme spokojit s pohledem z uctivé vzdálenosti a počkat si na druhou zastávku u ostrova Santa Maria. Na krásnou dlouhou písčnou pláž nás na etapy převáží motorový člun. Také tady máme na koupání vyhrazenou asi hodinku a pak pokračujeme v plavbě.
Podplouváme pod mostem z roku1891, který přes 600 metrů široký průliv Passo della Moneta spojuje ostrovy La Maddalena a Caprera.
Ostrov je dlouhý zhruba sedm kilometrů, jeho polovinu koupil roku 1856 Giuseppe Garibaldi, uznávaný italský hrdina, vůdce vlastenců (tzv. Rudých košil) v partyzánské válce proti rakouské a francouzské armádě na území Itálie v letech 1848–1849 a 1851, sjednotitel Itálie a vůdčí osobnost italského obrození.
Z ostrova si vytvořil domov a útočiště, kam se vracel po svých smělých taženích. V roce 1859 bojoval s Rakouskem jako piemontský generál, o rok později vedl lidové povstání na Sicílii a dobyl Neapol. Tím pomohl svrhnout vládu Bourbonů a sjednotit Itálii. V roce 1866 bojoval v řadách italské armády proti Rakousku.
Z ostrova si vytvořil domov a útočiště, kam se vracel po svých smělých taženích. V roce 1859 bojoval s Rakouskem jako piemontský generál, o rok později vedl lidové povstání na Sicílii a dobyl Neapol. Tím pomohl svrhnout vládu Bourbonů a sjednotit Itálii. V roce 1866 bojoval v řadách italské armády proti Rakousku.
Po dobu budování svého sídla Casa Bianca v jihoamerickém stylu, které vidíme v dálce, žil v chatce, která dodnes stojí na nádvoří. V zahradách jsou hrubě vytesané hrobky jeho i několika dalších členů rodiny (se svými třemi manželkami měl celkem sedm dětí a jedno s jejich vychovatelkou). Garibaldi výslovně žádal, aby byl zpopelněn, ale nakonec ho na přání jeho syna Menottiho balzamovali. Když v roce 1932, padesát let po jeho smrti, hrob otevřeli, zjistili, že tělo je v dokonale zachovalém stavu.
Následující článek Sardinie – smaragdový ostrov (V)
Žádné komentáře:
Okomentovat