(předchozí článek Sardinie – smaragdový ostrov II)
Túra národním parkem Monte Limbara
Túra národním parkem Monte Limbara
První zastávka je u města Tempio Pausania, kde se nachází dvaadvacet nalezišť nuragové kultury. Zastavujeme na malém parkovišti a jdeme se podívat k Nuraghe Majori, jednomu z nejlépe zachovalých nuragů a zároveň jedinému přístupnému. Po celé Sardinii se v různém stadiu celistvosti dochovalo snad sedm tisíc (!) nuragů: prapodivných, dávno opuštěných staveb, stavěných z velkých kamenů nejčastěji ve formě komolých kuželů, vysokých až dvacet metrů. S jistotou je vědecky určeno jen jejich stáří, tzv. nuragská civilizace obývala Sardinii v období mezi 19. a 8. stoletím před naším letopočtem. Není však jasné a možná nikdy nebude, odkud stavitelé nuragů na Sardinii přišli, ani jak žili. A rovněž se neví, k čemu nuragy sloužily – možná se v nich bydlelo, mohly to ale být obranné pevnosti nebo něco úplně jiného. Lidé nuragské kultury totiž nezanechali žádné písemné památky a tak jejich doba nejspíš zůstane navždy obestřena tajemstvím.
Nurag Majori se nachází na žulovém pahorku 198 m nad mořem, má tedy strategicky výhodnou polohu, které bylo využíváno ke kontrole oblasti. Má téměř kruhový půdorys a byl vystavěn ze středních a velkých žulových bloků, které byly u vchodu pečlivě opracovány. Jak bylo zvykem, směřuje vchod k jihovýchodu, aby byl chráněn před silným větrem – mistrálem – a zároveň se co nejlépe využilo slunečního světla. Nad vchodem je velký příčný kamenný blok, nad nímž se nachází okénko. Chodba dělí nurag podélně na dvě části a jak vlevo, tak vpravo je možné vstoupit do místností elipsovitého tvaru krytých nepravou klenbou. V levé místnosti žije kolonie vrápenců malých (Rhinolophus hipposideros), což je jeden z nejmenších druhů netopýrů na světě – dorůstá délky šest centimetrů, váží mezi pěti až devíti gramy a rozpětí jeho křídel činí 22 cm. Do nuragu přilétají v polovině dubna, v červnu se rozmnoží a v říjnu odlétají.
Chodba ústí na dvůr ve tvaru půlkruhu, ze kterého se po schodech dostáváme do horního patra. Dnes se zde nalézají jen zbytky zdiva, ale kdysi tu bývala komora sloužící ke skladování potravin a další prostory. Během archeologických výzkumů zde byly objeveny nálezy, které se datují do konce střední a pozdní doby bronzové (14. až 10. stol. př. n. l.). Jednalo se především o keramické předměty denní potřeby – různé nádoby, misky, hrnky, hrnce, pánve apod., které svědí o tom, že nurag byl využíván jako obytný prostor.
V červnu 2003 byla správa této lokality svěřena společnosti Balares, tvořené dvěma dívkami, které se z lásky k archeologii a k tomuto místu rozhodly dát k dispozici svůj čas, vědomosti i peníze, aby ochránily a obeznámily širokou veřejnost s kulturním dědictvím své země. Projekt nebyl nikdy veřejně financován a veškeré prostředky společnost získává z prodeje vstupenek a suvenýrů.
Vracíme se k autobusu a cestou si fotím korkový dub s kmenem částečně odhaleným odříznutou kůrou:
Projíždíme městečkem Tempio Pausania, které je hlavním centrem vnitrozemské části oblasti Gallura. Má necelých 15 000 obyvatel, zvedá se nad gallurskými planinami a je obklopené hustými lesy korkových dubů. Korek byl dlouhou dobu hlavní oporou zdejšího hospodářství a dosud se tu každoročně těží. Sardinie produkuje 80 % italského korku a odvětví je největším zaměstnavatelem zejména v severních městech Calangianus a Tempio Pausania. Každoročně se zde sklízí kolem 120 metrických centů korkové kůry, která se posléze prodává převážně výrobcům vinných zátek. Sklizeň kůry stromům nevadí – kůra se jednoduše odkrojí od kmene a postupně znovu dorůstá. Rozšíření používání syntetických zátek však silně ohrožuje nejen zdejší výrobu, ale v podstatě i existenci korkových dubů samotných. Nebudou-li o korkové lesy pečovat zpracovatelé korku, stromům to bude škodit.
Opouštíme autobus a před námi je zhruba pětihodinová túra do Parco Regionale Monte Limbara s převýšením asi čtyři sta metrů,...
výhledy na hory Monte Bianco (1150 m)...
... a Punta Balestreri (1359 m) s množstvím vysílačů na vrcholu. Ze sedla Passo di li Conchi, ležícího ve výši 1006 m, mírně klesáme k Bivacchi Naturali Sottogrotta, což jsou dávné bivaky zbudované nasucho vyzděnými stěnami pod obrovskými balvany.
Ještě o něco níže leží pramen pitné vody, kde doplňujeme zásoby:
Jsme zhruba v polovině cesty. Vracíme se do sedla a pokračujeme širokou cestou lemovanou bizarně tvarovanými skalními útvary.
Nurag Majori se nachází na žulovém pahorku 198 m nad mořem, má tedy strategicky výhodnou polohu, které bylo využíváno ke kontrole oblasti. Má téměř kruhový půdorys a byl vystavěn ze středních a velkých žulových bloků, které byly u vchodu pečlivě opracovány. Jak bylo zvykem, směřuje vchod k jihovýchodu, aby byl chráněn před silným větrem – mistrálem – a zároveň se co nejlépe využilo slunečního světla. Nad vchodem je velký příčný kamenný blok, nad nímž se nachází okénko. Chodba dělí nurag podélně na dvě části a jak vlevo, tak vpravo je možné vstoupit do místností elipsovitého tvaru krytých nepravou klenbou. V levé místnosti žije kolonie vrápenců malých (Rhinolophus hipposideros), což je jeden z nejmenších druhů netopýrů na světě – dorůstá délky šest centimetrů, váží mezi pěti až devíti gramy a rozpětí jeho křídel činí 22 cm. Do nuragu přilétají v polovině dubna, v červnu se rozmnoží a v říjnu odlétají.
Chodba ústí na dvůr ve tvaru půlkruhu, ze kterého se po schodech dostáváme do horního patra. Dnes se zde nalézají jen zbytky zdiva, ale kdysi tu bývala komora sloužící ke skladování potravin a další prostory. Během archeologických výzkumů zde byly objeveny nálezy, které se datují do konce střední a pozdní doby bronzové (14. až 10. stol. př. n. l.). Jednalo se především o keramické předměty denní potřeby – různé nádoby, misky, hrnky, hrnce, pánve apod., které svědí o tom, že nurag byl využíván jako obytný prostor.
V červnu 2003 byla správa této lokality svěřena společnosti Balares, tvořené dvěma dívkami, které se z lásky k archeologii a k tomuto místu rozhodly dát k dispozici svůj čas, vědomosti i peníze, aby ochránily a obeznámily širokou veřejnost s kulturním dědictvím své země. Projekt nebyl nikdy veřejně financován a veškeré prostředky společnost získává z prodeje vstupenek a suvenýrů.
Vracíme se k autobusu a cestou si fotím korkový dub s kmenem částečně odhaleným odříznutou kůrou:
Projíždíme městečkem Tempio Pausania, které je hlavním centrem vnitrozemské části oblasti Gallura. Má necelých 15 000 obyvatel, zvedá se nad gallurskými planinami a je obklopené hustými lesy korkových dubů. Korek byl dlouhou dobu hlavní oporou zdejšího hospodářství a dosud se tu každoročně těží. Sardinie produkuje 80 % italského korku a odvětví je největším zaměstnavatelem zejména v severních městech Calangianus a Tempio Pausania. Každoročně se zde sklízí kolem 120 metrických centů korkové kůry, která se posléze prodává převážně výrobcům vinných zátek. Sklizeň kůry stromům nevadí – kůra se jednoduše odkrojí od kmene a postupně znovu dorůstá. Rozšíření používání syntetických zátek však silně ohrožuje nejen zdejší výrobu, ale v podstatě i existenci korkových dubů samotných. Nebudou-li o korkové lesy pečovat zpracovatelé korku, stromům to bude škodit.
Opouštíme autobus a před námi je zhruba pětihodinová túra do Parco Regionale Monte Limbara s převýšením asi čtyři sta metrů,...
výhledy na hory Monte Bianco (1150 m)...
... a Punta Balestreri (1359 m) s množstvím vysílačů na vrcholu. Ze sedla Passo di li Conchi, ležícího ve výši 1006 m, mírně klesáme k Bivacchi Naturali Sottogrotta, což jsou dávné bivaky zbudované nasucho vyzděnými stěnami pod obrovskými balvany.
Ještě o něco níže leží pramen pitné vody, kde doplňujeme zásoby:
Následující článek Sardinie – smaragdový ostrov (IV)
Žádné komentáře:
Okomentovat