Pohodová turistika s brněnskou CK Alpina
Z brněnského autobusového nádraží odjíždíme s mírným zpožděním po 13. hodině. Jedou dva řidiči, tři průvodci, šestatřicet „cykloušů“ a pouhých osm „pěšáků“. Jedeme přes Mikulov, míjíme Vídeň, Graz, Klagenfurt, Benátky, Padovu a ve čtyři hodiny ráno jsme v přístavu v Livornu. V sedm hodin nastupujeme na trajekt Moby Wonder italské námořní společnosti Moby Lines, která v roce 2003 uzavřela s firmou Warner Bros smlouvu o malování animovaných postaviček na boky nových velkých trajektů (menší lodě používají symbolu modré velryby).
Loď má kapacitu 2080 osob a 700 dopravních prostředků, pluje rychlostí 29 uzlů, je klimatizovaná, má 300 kabin, panoramatickou show lounge, čtyři kavárny, restauraci à la carte, samoobslužnou restauraci, pizzapoint, snackbar, hernu pro děti, sluneční palubu s malým bazénem a sport bar. Po více než šestihodinové plavbě připlouváme do Olbie, největšího města na severovýchodě Sardinie.
Sardinie, italsky Sardegna, je druhým největším ostrovem ve Středozemním moři. Zaujímá plochu velkou asi jako Morava, na délku měří 267 km, na šířku 120 km, pobřeží dosahuje délky 2400 km. Na rozloze 24 089 km2 žije asi 1,6 milionu obyvatel. Hlavním městem je Cagliari, které je rovněž hlavním správním střediskem stejnojmenné provincie. Ty jsou celkem čtyři, kromě jmenované ještě Oristano, Sassari a Nuoro. My se nacházíme v oblasti Gallura, která patří do provincie Sassari, ale původně byla jedním ze čtyř takzvaných judikátů, nezávislých království pojmenovaných podle byzantských guvernérů, nesoucích titul iudex. Není bez zajímavosti, že staří Řekové nazývali ostrov Hyknusa nebo Ichnusa, což je v současnosti značka nejznámějšího sardinského piva.
Vzhledem ke své poloze – dvě stě kilometrů od břehů Itálie i Afriky – měla Sardinie vždy strategický význam pro obchod ve Středozemním moři a tak není divu, že se těšila zájmu různých dobyvatelů. Počátky osídlení pocházejí z raného neolitu ještě před rokem 6000 př. n. l. Kolem roku 1900 př. n. l. přichází na území Sardinie nuraghská civilizace, pro níž je charakteristická stavba nuraghů, vysokých věží, postavených z obrovských kamenů se širokou kruhovou základnou, které se směrem k vrcholu zužují. V období antiky osídlili ostrov Féničané, po nichž pokračovali v kolonizaci Kartáginci následovaní Římany a později Vandaly. Od 8. století čelil ostrov nájezdům severoafrických muslimů. V boji proti nim pomáhaly sardskému národu námořní republiky Pisa a Janov a následně si činily na ostrov nárok. V roce 1294 byla Sardinie spolu s Korsikou dána papežem Bonifácem VIII. v léno Jakubovi II. Aragonskému. V průběhu 16. století čelil ostrov vpádům pirátů, kdy docházelo k vraždění obyvatel přímořských měst a k vypuknutí epidemie moru a malárie. Do začátku 17. století byla Sardinie pod nadvládou Španělů, v roce 1713 připadla savojské dynastii a v roce 1861 se stala součástí sjednocené Itálie. Od roku 1948 má statut autonomní oblasti, což jí zajišťuje širokou politickou a administrativní samostatnost. V roce 1962 byl italským parlamentem schválen program sociálního a ekonomického rozvoje Sardinie – Plán obnovy, a podpořen plán na podporu výstavby turistických center.
Sardinie má i svou vlajku: je rozdělena do čtyř polí a v každém z nich je zobrazena černá hlava z profilu s bílou páskou přes hlavu na bílém pozadí (jako na korsické vlajce). Původ tohoto zobrazení je neznámý, ale patrně představuje setnuté hlavy zajatých pirátů, proto se jí říká Čtyři Maurové. Na některých verzích nemají hlavy zavázané oči, ale pásku uvázanou kolem čela.
Sardinie je ostrov plný protikladů. Někdy se mu říká i „Ostrov pastýřů“ (Isola dei pastori). Vnitrozemí ostrova je hornaté a život je tu daleko tradičnější než při pobřeží. Hory a pahorkatiny tvořené převážně žulovými skalními masivy zabírají přibližně 80 % rozlohy ostrova. Kontrastují jim kilometry písečných i oblázkových pláží na členitém pobřeží. Romantická zákoutí, mělké zátoky i kouzelná pobřežní skaliska lemuje nejčastěji bílý písek, a tak si tu může člověk připadat jako v Karibiku. Ostatně „Karibik Středomoří“ je další přezdívka, kterou si Sardinie vysloužila.
Většina klientů tohoto zájezdu je ubytována v mobilhomech, nás romantiků, kteří budou nocovat pod stanem, je jen pár: dvě dvojice, dva samotáři, tři průvodci a kuchař, který nakonec spává v hamace uvázané mezi dvěma borovicemi. Ty jsou tu výjimečné, celý kemp leží ve stínu eukalyptů. Hned po zabydlení samozřejmě míříme k moři. Pláž tvoří hrubozrnný písek, voda je tyrkysová, průzračná a zdá se chladnější, než jsme očekávali – ale to jen na první dotek.
Následující článek Sardinie – smaragdový ostrov (II)
Vzhledem ke své poloze – dvě stě kilometrů od břehů Itálie i Afriky – měla Sardinie vždy strategický význam pro obchod ve Středozemním moři a tak není divu, že se těšila zájmu různých dobyvatelů. Počátky osídlení pocházejí z raného neolitu ještě před rokem 6000 př. n. l. Kolem roku 1900 př. n. l. přichází na území Sardinie nuraghská civilizace, pro níž je charakteristická stavba nuraghů, vysokých věží, postavených z obrovských kamenů se širokou kruhovou základnou, které se směrem k vrcholu zužují. V období antiky osídlili ostrov Féničané, po nichž pokračovali v kolonizaci Kartáginci následovaní Římany a později Vandaly. Od 8. století čelil ostrov nájezdům severoafrických muslimů. V boji proti nim pomáhaly sardskému národu námořní republiky Pisa a Janov a následně si činily na ostrov nárok. V roce 1294 byla Sardinie spolu s Korsikou dána papežem Bonifácem VIII. v léno Jakubovi II. Aragonskému. V průběhu 16. století čelil ostrov vpádům pirátů, kdy docházelo k vraždění obyvatel přímořských měst a k vypuknutí epidemie moru a malárie. Do začátku 17. století byla Sardinie pod nadvládou Španělů, v roce 1713 připadla savojské dynastii a v roce 1861 se stala součástí sjednocené Itálie. Od roku 1948 má statut autonomní oblasti, což jí zajišťuje širokou politickou a administrativní samostatnost. V roce 1962 byl italským parlamentem schválen program sociálního a ekonomického rozvoje Sardinie – Plán obnovy, a podpořen plán na podporu výstavby turistických center. 
Sardinie má i svou vlajku: je rozdělena do čtyř polí a v každém z nich je zobrazena černá hlava z profilu s bílou páskou přes hlavu na bílém pozadí (jako na korsické vlajce). Původ tohoto zobrazení je neznámý, ale patrně představuje setnuté hlavy zajatých pirátů, proto se jí říká Čtyři Maurové. Na některých verzích nemají hlavy zavázané oči, ale pásku uvázanou kolem čela.
Sardinie je ostrov plný protikladů. Někdy se mu říká i „Ostrov pastýřů“ (Isola dei pastori). Vnitrozemí ostrova je hornaté a život je tu daleko tradičnější než při pobřeží. Hory a pahorkatiny tvořené převážně žulovými skalními masivy zabírají přibližně 80 % rozlohy ostrova. Kontrastují jim kilometry písečných i oblázkových pláží na členitém pobřeží. Romantická zákoutí, mělké zátoky i kouzelná pobřežní skaliska lemuje nejčastěji bílý písek, a tak si tu může člověk připadat jako v Karibiku. Ostatně „Karibik Středomoří“ je další přezdívka, kterou si Sardinie vysloužila.
* * *
Vyjíždíme z přístavu a míříme na sever. Projíždíme letoviskem Cannigione, rozloženým na západní straně Golfo di Arzachena, což je největší zátoka tohoto pobřeží. Původně to byla rybářská vesnice, založená v roce 1800, která zásobovala nedaleký ostrov Maddalena potravinami. Když začaly ve zdejším přístavu v 19. století kotvit uhelné a dobytkářské lodě, začala se vesnice rozrůstat a dnes je to prosperující městečko. Na jeho severním konci odbočujeme vpravo na poloostrůvek, na němž se rozprostírá kemp Isuledda. 
 |
| Pláž ráno následujícího dne |
Žádné komentáře:
Okomentovat