(předchozí článek Sardinie – smaragdový ostrov VII)
Prohlídka města Olbia – rozloučení se Sardinií
Prohlídka města Olbia – rozloučení se Sardinií
Všechno jednou končí, skládáme stany, balíme a odjíždíme z kempu do Olbie, odkud poplujeme trajektem do Livorna.
Olbia je živé pětapadesátitisícové průmyslové město s historickým centrem plným náměstíček lemovaných butiky, kavárnami a vinnými bary. Téměř jistě byla Olbia založena Kartaginci v 5. či 4. století př. n. l. Kartaginci se ovšem v oblasti vyskytovali už od poloviny 6. stol. př. n. l., což dokazuje jejich účast v bitvě o Mare Sardo mezi řeckými osadníky z Korsiky a spojenými etruskými a kartaginskými flotilami v roce 538 př. n. l., kterou někteří badatelé považují za vůbec první námořní bitvu na západní polokouli.
V roce 259 př. n. l. se Olbia stala první sardinskou osadou, která se dostala pod nadvládu Římanů. Během bojů byl zabit slavný kartaginský generál Hanno, kterého jeho přemožitel Lucius Cornelius Scipio nechal pohřbít se všemi poctami a v plné zbroji. V římském období se městu dařilo, stalo se významným vojenským a obchodním přístavem – v 90. letech minulého století tu bylo nalezeno kolem desítky zbytků římských plavidel. Velkou překážkou rychlejšího rozvoje ale byly okolní mokřinaté laguny se spoustou komárů roznášejících malárii. V raném středověku město přečkalo řadu vandalských a saracénských nájezdů a po roce 1198 bylo Pisánci kompletně přestavěno. Časem se stalo hlavním městem Giudicata di Gallura, jednoho ze čtyř nezávislých království (judikátů), na něž se Sardinie ve 12. a 13. století dělila. Když vládu převzala katalánsko-aragonská dynastie, nastal úpadek a známky života začalo město znovu vykazovat až s příchodem železnice v 19. století. Okolní oblasti byly pozvolna vysoušeny, aby se získala zemědělská půda nebo pozemky na stavbu závodů lehkého průmyslu.
Anglický právník John Tyndale, který ostrov navštívil ve 40. letech minulého století, využil řecké jméno města Olbia (což znamená „šťastný“) k ironickému popisu stavu, v němž se nacházeli jeho obyvatelé: „Méně vhodné jméno vyjadřující životní podmínky zdejších lidí bychom hledali jen stěží... celou oblast totiž sužuje intemperie (malárie) a neméně děsivá je už samotná cesta do města vedoucí přes nezdravé mokřiny. Zdejší domy postrádající eleganci a sebemenší půvab jsou převážně z žulových kvádrů a mají nabílené zdi, snad aby ještě více kontrastovaly se špínou.“ Malárie už místní obyvatele dávno neohrožuje. Zmizela spolu se špínou a okolními mokřinami, které byly vysušeny v rámci rozsáhlého odvodňovacího a sanačního programu v 50. letech minulého století, kdy byla pomocí DDT vyhubena většina komárů.
V 60. letech se město dostalo do centra pozornosti zahraničních návštěvníků, byť se zde většinou dlouho nezdrží. Prosperitu přinesl Olbii její přístav s výborným spojením do Itálie a nedaleké pobřeží Costa Smeralda.
Z přístavu trajektů Stazione Marittima...
... se vydáváme rovnou a zdánlivě nekonečně dlouhou ulicí Viale Isola Bianca do historického centra.
Míjíme moderní budovu Archeologického muzea a za přechodem přes rušnou třídu Viale Principe Umberto i secesní budovu radnice s infocentrem.
Corso Umberto I. je z poloviny pěší zóna a z poloviny jednosměrka, takže úplně bezstarostně se po ní producírovat nelze. Ostatně rozhodli jsme se navštívit nejdříve oba zdejší kostely a teprve potom se toulat ulicemi.
Chiesa di San Paolo se nachází v bezprostřední blízkosti ulice Corso Umberto, vyznačuje se vysokou kampanilou a pestrobarevnou kachlovou kopulí valencijského stylu, která byla dostavěna po druhé světové válce. Kostel byl postaven v roce 1747 na místě dřívějšího kartaginského chrámu a dodnes slouží jako typická ukázka stylu své doby. Za skromně zdobeným žulovým průčelím se v interiéru ukrývá pěkná dřevěná kazatelna z 18. století s intarzovanými deskami a baldachýnem, z něhož trčí dřevěná ruka svírající kříž. Na nabílených stěnách jsou malby s postavami svatých.
Chiesa si San Simplicio je nejvýznamnější středověkou památkou nejen v Olbii, ale v celé Galluře. Stojí na klidném náměstí stranou nejrušnějších částí města, byl vybudován na přelomu 11. a 12. století, tedy z období mimořádné stavební aktivity pisánských vládců. Nejzajímavější částí poměrně střídmě působící žulové stavby je průčelí se sloupkovými okny.
Do nitra kostela proniká úzkými okny jen velmi málo světla, ale bez problémů lze rozeznat starobylé římské sloupy pocházející z okolních nalezišť – dokonce i kropenka původně sloužila jako pohřební urna.
Výzdoba se prakticky omezuje na dvojici fresek ze 13. století v apsidě – ta nalevo představuje sv. Simplicia, ta napravo s největší pravděpodobností Vitta Vescova, biskupa vysvěceného v 6. století papežem Řehořem Velikým. Pozornost si také zaslouží dvě zdobené hlavice v lombardském stylu, jedna s lidskými hlavami, druhá s hlavami berana.
Proplétáme se bočními uličkami a nečekaně se dostáváme na malá náměstíčka...
... a jiná zajímavá zákoutí:
Naše loučení se Sardinií probíhá postupně v pizzerii, gelaterii (jeden cono neboli kopeček, tedy spíše kopec je za 1,5 eura, dva cono za 2,5) a v Café Peppe Bianco. Nakonec nezbývá, než se vrátit k autobusu a čekat na nalodění.
Olbia je živé pětapadesátitisícové průmyslové město s historickým centrem plným náměstíček lemovaných butiky, kavárnami a vinnými bary. Téměř jistě byla Olbia založena Kartaginci v 5. či 4. století př. n. l. Kartaginci se ovšem v oblasti vyskytovali už od poloviny 6. stol. př. n. l., což dokazuje jejich účast v bitvě o Mare Sardo mezi řeckými osadníky z Korsiky a spojenými etruskými a kartaginskými flotilami v roce 538 př. n. l., kterou někteří badatelé považují za vůbec první námořní bitvu na západní polokouli.
V roce 259 př. n. l. se Olbia stala první sardinskou osadou, která se dostala pod nadvládu Římanů. Během bojů byl zabit slavný kartaginský generál Hanno, kterého jeho přemožitel Lucius Cornelius Scipio nechal pohřbít se všemi poctami a v plné zbroji. V římském období se městu dařilo, stalo se významným vojenským a obchodním přístavem – v 90. letech minulého století tu bylo nalezeno kolem desítky zbytků římských plavidel. Velkou překážkou rychlejšího rozvoje ale byly okolní mokřinaté laguny se spoustou komárů roznášejících malárii. V raném středověku město přečkalo řadu vandalských a saracénských nájezdů a po roce 1198 bylo Pisánci kompletně přestavěno. Časem se stalo hlavním městem Giudicata di Gallura, jednoho ze čtyř nezávislých království (judikátů), na něž se Sardinie ve 12. a 13. století dělila. Když vládu převzala katalánsko-aragonská dynastie, nastal úpadek a známky života začalo město znovu vykazovat až s příchodem železnice v 19. století. Okolní oblasti byly pozvolna vysoušeny, aby se získala zemědělská půda nebo pozemky na stavbu závodů lehkého průmyslu.
Anglický právník John Tyndale, který ostrov navštívil ve 40. letech minulého století, využil řecké jméno města Olbia (což znamená „šťastný“) k ironickému popisu stavu, v němž se nacházeli jeho obyvatelé: „Méně vhodné jméno vyjadřující životní podmínky zdejších lidí bychom hledali jen stěží... celou oblast totiž sužuje intemperie (malárie) a neméně děsivá je už samotná cesta do města vedoucí přes nezdravé mokřiny. Zdejší domy postrádající eleganci a sebemenší půvab jsou převážně z žulových kvádrů a mají nabílené zdi, snad aby ještě více kontrastovaly se špínou.“ Malárie už místní obyvatele dávno neohrožuje. Zmizela spolu se špínou a okolními mokřinami, které byly vysušeny v rámci rozsáhlého odvodňovacího a sanačního programu v 50. letech minulého století, kdy byla pomocí DDT vyhubena většina komárů.
V 60. letech se město dostalo do centra pozornosti zahraničních návštěvníků, byť se zde většinou dlouho nezdrží. Prosperitu přinesl Olbii její přístav s výborným spojením do Itálie a nedaleké pobřeží Costa Smeralda.
Z přístavu trajektů Stazione Marittima...
Corso Umberto I. je z poloviny pěší zóna a z poloviny jednosměrka, takže úplně bezstarostně se po ní producírovat nelze. Ostatně rozhodli jsme se navštívit nejdříve oba zdejší kostely a teprve potom se toulat ulicemi.Chiesa di San Paolo se nachází v bezprostřední blízkosti ulice Corso Umberto, vyznačuje se vysokou kampanilou a pestrobarevnou kachlovou kopulí valencijského stylu, která byla dostavěna po druhé světové válce. Kostel byl postaven v roce 1747 na místě dřívějšího kartaginského chrámu a dodnes slouží jako typická ukázka stylu své doby. Za skromně zdobeným žulovým průčelím se v interiéru ukrývá pěkná dřevěná kazatelna z 18. století s intarzovanými deskami a baldachýnem, z něhož trčí dřevěná ruka svírající kříž. Na nabílených stěnách jsou malby s postavami svatých.
Chiesa si San Simplicio je nejvýznamnější středověkou památkou nejen v Olbii, ale v celé Galluře. Stojí na klidném náměstí stranou nejrušnějších částí města, byl vybudován na přelomu 11. a 12. století, tedy z období mimořádné stavební aktivity pisánských vládců. Nejzajímavější částí poměrně střídmě působící žulové stavby je průčelí se sloupkovými okny. 
Do nitra kostela proniká úzkými okny jen velmi málo světla, ale bez problémů lze rozeznat starobylé římské sloupy pocházející z okolních nalezišť – dokonce i kropenka původně sloužila jako pohřební urna. 
Proplétáme se bočními uličkami a nečekaně se dostáváme na malá náměstíčka...
... a jiná zajímavá zákoutí:
Naše loučení se Sardinií probíhá postupně v pizzerii, gelaterii (jeden cono neboli kopeček, tedy spíše kopec je za 1,5 eura, dva cono za 2,5) a v Café Peppe Bianco. Nakonec nezbývá, než se vrátit k autobusu a čekat na nalodění.
 |
| Fanoušci fotbalu mohou na trajektu sledovat mistrovství světa |
Žádné komentáře:
Okomentovat