Sardinie – smaragdový ostrov (V)

(předchozí článek Sardinie – smaragdový ostrov IV)
Dneska se, Jardo, podíváme do městečka Castelsardo

Nedaleko křižovatky pár kilometrů před městečkem Castelsardo se krátce zastavujeme u skalního útvaru Rocca dell´Elefante, mohutného lávového bloku, jenž svým tvarem připomíná slona zdvihajícího chobot směrem k silnici. Jedná se o nejfotografovanější skalní útvar na celém ostrově a je až neskutečné, jak je podoba těla autentická.

Skála je hříčkou přírody, její tvar je výsledkem působení živlů. Zájem o ni  měli už lidé před tisíciletími, což dosvědčuje přítomnost dvou neolitických hrobek (domus de janas neboli domy skřítků) vydlabaných v masívu. Horní hrobka je zničena erozí, dolní je však stále v dobrém stravu a skládá se ze čtyř malých sklípků. V jednom z nich jsou do skály vyryty zahnuté býčí rohy.

Městečko Castelsardo se rozkládá na vysokém kuželu mysu protáhlého do moře. Nejvýše trčí efektní centro storico, spleť uliček se středověkými domy, zdánlivě vrostlými do skalnatého vrcholku.

Město založili členové mocného janovského rodu Doriů na počátku 12. století původně jako obrannou pevnost. Castel Genovese, jak město pojmenovali, bylo předmětem mnoha bojů mezi Janovem, Pisou a Španělskem. V roce 1448 podlehlo Španělům a Alfonso V. jej hned přejmenoval na Castel Aragonese. Místní rozhněvané obyvatele alespoň částečně usmířil v roce 1511 Karel V., když přístavu udělil stejná práva, jakými se pyšnila konkurenční španělská základna Alghero. V roce 1527 podnikl rod Doriů, podporovaný čtyřmi tisíci francouzských vojáků, poslední pokus získat svůj bývalý majetek, načež se ze Sardinie zcela stáhl. Později, za savojské dynastie Piemontských, se město stalo součástí Sardinského království a v roce 1767 dostalo svůj nynější název, jenž v překladu znamená Sardinský hrad.

Na parkovišti opouštíme autobus a jdeme do městečka. Nejprve dolů a pak stále strměji vzhůru uzounkými uličkami s malebnými průchody až k bráně středověkého hradu Castello. Průvodkyni se daří vyjednat slevu za hromadné vstupné, načež se záhy rozcházíme podle svých zájmů. 

Hrad, který vybudoval rod Doriů, byl po dvě staletí jeho sídlem a deset let v něm po své svatbě v roce 1367 pobývali lidem oblíbená regentka Eleonora d´Arborea a Brancaleone Doria. Z hradu se nabízejí nádherné výhledy přes Golfo dell´Asinara na pobřeží Korsiky. 

Navštěvujeme také malé Museo dell´Intreccio del Mediterraneo, mapující historii pletení košíků, jímž je město proslulé. 

K vidění je tu zajímavá sbírka ošatek, obalů na láhve a pastí na humry, z nichž mnohé vynikají velmi složitými vzory. Ty nejcennější exempláře jsou z listů místní trpasličí palmy. Většinou šlo o předměty každidenní potřeby, které sloužily zdejším pekařům, farmářům a rybářům.

Po prohlídce hradu sestupujeme ke kostelu Santa Maria delle Grazie, nepříliš vzhledné stavbě stojící na velmi stísněném prostranství. Mezi místními lidmi se těší mimořádné úctě, neboť je v něm uložen krucifix ze 14. století. Je jedním z nejstarších na Sardinii a je znám pod názvem Lu Cristu Nieddu (Černý Kristus), protože po staletích vynikla barva jeho jalovcového dřeva. O Velikonočním pondělí vychází od kostela slavnostní procesí.

Poté směřují naše kroky ke katedrále San Antonio Abate, stojící na vyvýšené terase. Původně byla gotická, avšak v 17. století prodělala přestavbu s přidanými renesančními a barokními prvky.

Zdobí ji štíhlá aragonská zvonice zakončená kopulí pokrytou barevnými keramickými taškami. Vchod  do katedrály je zamčený, takže její interiér ani kryptu vytesanou do skály neuvidíme.

Toulku úzkými dlážděnými uličkami, kde na každém druhém rohu návštěvníka láká vůně z některé z místních restaurací, kaváren či pizzerií, končíme u nabídky podniku ristorante-spaghetteria Aragona. Od stolku na konci terasy na nás mávají Pavlína s Alenou a průvodkyní Evou, a tak už neváháme a přidáváme se k nim. 

Ani oběd, vínko a úžasný výhled však ještě nejsou tečkou za návštěvou Castelsarda. 

Obcházíme hrad z jeho jižní strany a sestupujeme na městskou pláž, kde si užíváme moře a sluníčka.

Před vstupem do autobusu se ze zvědavosti krátce zastavujeme na hřbitově nalézajícím se přes ulici od parkoviště.

Následující článek Sardinie – smaragdový ostrov (VI)