středa 20. června 2018

Sardinie – smaragdový ostrov (V)

(předchozí článek Sardinie – smaragdový ostrov IV)
Dneska se, Jardo, podíváme do městečka Castelsardo

Nedaleko křižovatky pár kilometrů před městečkem Castelsardo se krátce zastavujeme u skalního útvaru Rocca dell´Elefante, mohutného lávového bloku, jenž svým tvarem připomíná slona zdvihajícího chobot směrem k silnici. Jedná se o nejfotografovanější skalní útvar na celém ostrově a je až neskutečné, jak je podoba těla autentická.
Skála je hříčkou přírody, její tvar je výsledkem působení živlů. Zájem o ni  měli už lidé před tisíciletími, což dosvědčuje přítomnost dvou neolitických hrobek (domus de janas neboli domy skřítků) vydlabaných v masívu. Horní hrobka je zničena erozí, dolní je však stále v dobrém stravu a skládá se ze čtyř malých sklípků. V jednom z nich jsou do skály vyryty býčí rohy.
Městečko Castelsardo se rozkládá na vysokém kuželu mysu protáhlého do moře. Nejvýše trčí efektní centro storico, spleť uliček se středověkými domy, zdánlivě vrostlými do skalnatého vrcholku.
Město založil janovský rod Doriů  ve 12. století původně jako obrannou pevnost. Castelgenovese, jak se město jmenovalo, bylo předmětem mnoha bojů a v roce 1448 podlehlo Španělům, kteří je přejmenovali na Castelaragonese. Později, za savojské dynastie Piemontských, se stalo součástí Sardinského království a v roce 1767 dostalo svůj nynější název, jenž v překladu znamená Sardinský hrad.
Na parkovišti opouštíme autobus a jdeme do městečka. Nejprve dolů a pak stále strměji vzhůru až k bráně středověkého hradu Castello. Průvodkyni se daří vyjednat slevu za hromadné vstupné, načež se záhy rozcházíme podle svých zájmů. 
Hrad, který vybudovala rodina Doriů a v němž jednu dobu žila Eleonora Arborejská, nabízí nádherné výhledy přes Golfo dell´Asinara na Korsiku. 
Navštěvujeme také malé Museo dell´Intreccio del Mediteraneo, mapující historii pletení košíků, jímž je město proslulé.
Po prohlídce hradu sestupujeme ke kostelu Santa Maria delle Grazie, který je místními lidmi vysoce ceněn pro svůj krucifix ze 14. století. Je jedním z nejstarších na Sardinii a je znám pod názvem Lu Cristu Nieddu (Černý Kristus), protože po staletích vynikla barva jeho jalovcového dřeva.
Poté směřují naše kroky ke katedrále San Antonio Abate, stojící na vyvýšené terase. Původně byla gotická, avšak v 17. století prodělala přestavbu s přidanými renesančními a barokními prvky.
Zdobí ji štíhlá aragonská zvonice zakončená barevnou kopulí. Vchod  do katedrály je zamčený, takže její interiér ani kryptu vytesanou do skály neuvidíme.

Toulku úzkými dlážděnými uličkami, kde na každém druhém rohu návštěvníka láká vůně z některé z místních restaurací, kaváren či pizzerií, končíme u nabídky podniku ristorante-spaghetteria Aragona. Od stolku na konci terasy na nás mávají Pavlína s Alenou a průvodkyní Evou, a tak už neváháme a přidáváme se k nim. 
Ani oběd, vínko a úžasný výhled však ještě nejsou tečkou za návštěvou Castelsarda. 
Obcházíme hrad z jeho jižní strany a sestupujeme na městskou pláž, kde si užíváme moře a sluníčka.
Před vstupem do autobusu se ze zvědavosti krátce zastavujeme na hřbitově nalézajícím se přes ulici od parkoviště.
Následující článek Sardinie – smaragdový ostrov (VI)

Žádné komentáře:

Okomentovat