(předchozí článek Sardinie – smaragdový ostrov I)
Výlet do městečka Santa Teresa di Gallura a na mys Capo Testa
Výlet do městečka Santa Teresa di Gallura a na mys Capo Testa
Pětitisícové městečko Santa Teresa di Gallura, ležící na malém poloostrově, který charakterizují divoké, zářivě bílé žulové skály, krásné písečné pláže a křišťálově čisté moře, je v současné době vyhlášeným letoviskem. Bylo založeno Féničany a jeho původní názvy byly Longonis a Longosardo. Už v době starých Římanů bylo významným obchodním přístavem, z něhož byla dopravována žula, která se v okolí těžila a byla použitá například při stavbě dómu a baptisteria v Pise či sloupů římského Pantheonu. Přístav byl tak vyhlášený, že se sem na návštěvu v roce 1263 vydal i sv. František z Assisi, když pobýval na Korsice. Ta je od Santa Teresy na dohled, oba ostrovy odděluje Bonifácký průliv.
Významnou historickou památkou města je Torre di Longosardo, věž postavená v 16. století na přání španělského krále Filipa II. na skále nad mořem. Jeden z jejích správců, Francesco Maria Magnon, pochopil potřebu postavit v blízkosti obytné centrum, a tak 12. srpna 1808 došlo k sepsání dekretu, kterým tehdejší sardinský král Vittorio Emanuele I. založil Santa Teresu. Sám také navrhl plán města, jemuž dal jméno podle své manželky, královny Marie Terezy Rakouské-Este.
Charakteristickým znakem městečka je jeho pravoúhlá síť ulic, domy v rovných řadách a obdélníková náměstí. Podstatná část města pochází z 50. let minulého století, tedy z doby velkého stavebního boomu souvisejícího s rozvojem turistiky.
Ze severní strany náměstí Piazza Vittorio Emmanuele se vydáváme po ulici Via del Mare k vysokému skalisku s dobře zachovalou a již výše zmíněnou španělskou strážní věží Torre di Langosardo (zvanou též Torre Aragonese či Torre Spagnola) ze 16. století.
Pár desítek metrů od věže směrem k moři stojí La Madonnina, značně futuristicky podaná socha Madony.
Stejnou cestou se vracíme do centra, v gelaterii na náměstí Viktora Emanuela I. se zastavujeme na zmrzlinu – vynikající, jak jinak – a odcházíme na malé autobusové nádraží. Čas do odjezdu mikrobusu, kterým se vydáme na mys Testa, trávíme posezením u kafíčka pod slunečníkem.
Capo Testa je poloostrov připojený úzkou šíjí s pevninou. Tedy s ostrovem, pochopitelně! Mikrobus nás přiváží na malé parkoviště, na němž úzká asfaltka končí a dál už vede jen cesta pro pěší. Vlevo před námi se tyčí impozantní maják – a jak později zjišťujeme, nedaleko něho je ještě jeden, starší. Před námi a pod námi se rozkládá množství bizarních žulových skal.
Neobvyklý způsob zvětrávání zdejší žuly je dán vlivem mořského vzduchu a extrémně vysokých letních teplot, které vyvolávají vnitřní pnutí, žula se rozpadá jakoby zevnitř, vznikají v ní prohlubně a tunely, které se stále víc rozšiřují, až balvany proděraví skrznaskrz. Tyto skalní útvary typické pro Sardinii (a Korsiku) se odborně nazývají tafony.
V závěrečné fázi zvětrávání zůstávají z žulové klenby jen zaoblené vnější slupky, dál devastované povětrností do exotických tvarů a podob. Poslední trosky kleneb pak trčí k obloze jako ostré zuby, hroty a všelijak modelované útvary.
Sardinské žuly okouzlují nejen svými tvary zvětrávání, ale i neobyčejnou škálou barev. Od šedobílé, která se vyskytuje právě na poloostrově Testa, přes zlatavé odstíny na Smaragdovém pobřeží, až po cihlově červená skaliska na severním pobřeží, kde se jedna obec jmenuje Isola Rossa.
Cesta se proplétá mezi přírodními monumenty nejpodivnějších tvarů, v nichž lidská fantazie objevuje přízraky lidí a zvířat.
Šlapeme nahoru a dolů, skáčeme z kamene na kámen, protahujeme se mezi skalisky...
Snažíme se vystoupat ke starému majáku, ale není to snadné, žádná cesta v podstatě neexistuje, až nedaleko pod vrcholem narážíme na pár ledabylých tahů štětcem namočeným v červené barvě, což by se při troše fantazie dalo považovat za turistické značky.
Namísto šplhání k majáku se však necháváme zlákat pohledem dolů na miniaturní, ale nádhernou pláž s několika lidmi. Čas máme, a tak je rozhodnuto – jdeme se koupat!
Mírnější cestou než byla ta, po které jsme krkolomně slézali, stoupáme ke starému majáku.
Kolem novějšího majáku, který je pečlivě oplocený, míříme k parkovišti, ale protože máme ještě trochu času, stoupáme na malé návrší,...
... z něhož se nám odkrývají další krásné výhledy.
Významnou historickou památkou města je Torre di Longosardo, věž postavená v 16. století na přání španělského krále Filipa II. na skále nad mořem. Jeden z jejích správců, Francesco Maria Magnon, pochopil potřebu postavit v blízkosti obytné centrum, a tak 12. srpna 1808 došlo k sepsání dekretu, kterým tehdejší sardinský král Vittorio Emanuele I. založil Santa Teresu. Sám také navrhl plán města, jemuž dal jméno podle své manželky, královny Marie Terezy Rakouské-Este.
Kostel San Vittorio... |
... a jeho interiér |
Ze severní strany náměstí Piazza Vittorio Emmanuele se vydáváme po ulici Via del Mare k vysokému skalisku s dobře zachovalou a již výše zmíněnou španělskou strážní věží Torre di Langosardo (zvanou též Torre Aragonese či Torre Spagnola) ze 16. století.
Pár desítek metrů od věže směrem k moři stojí La Madonnina, značně futuristicky podaná socha Madony.
Stejnou cestou se vracíme do centra, v gelaterii na náměstí Viktora Emanuela I. se zastavujeme na zmrzlinu – vynikající, jak jinak – a odcházíme na malé autobusové nádraží. Čas do odjezdu mikrobusu, kterým se vydáme na mys Testa, trávíme posezením u kafíčka pod slunečníkem.
Capo Testa je poloostrov připojený úzkou šíjí s pevninou. Tedy s ostrovem, pochopitelně! Mikrobus nás přiváží na malé parkoviště, na němž úzká asfaltka končí a dál už vede jen cesta pro pěší. Vlevo před námi se tyčí impozantní maják – a jak později zjišťujeme, nedaleko něho je ještě jeden, starší. Před námi a pod námi se rozkládá množství bizarních žulových skal.
Neobvyklý způsob zvětrávání zdejší žuly je dán vlivem mořského vzduchu a extrémně vysokých letních teplot, které vyvolávají vnitřní pnutí, žula se rozpadá jakoby zevnitř, vznikají v ní prohlubně a tunely, které se stále víc rozšiřují, až balvany proděraví skrznaskrz. Tyto skalní útvary typické pro Sardinii (a Korsiku) se odborně nazývají tafony.
V závěrečné fázi zvětrávání zůstávají z žulové klenby jen zaoblené vnější slupky, dál devastované povětrností do exotických tvarů a podob. Poslední trosky kleneb pak trčí k obloze jako ostré zuby, hroty a všelijak modelované útvary.
Sardinské žuly okouzlují nejen svými tvary zvětrávání, ale i neobyčejnou škálou barev. Od šedobílé, která se vyskytuje právě na poloostrově Testa, přes zlatavé odstíny na Smaragdovém pobřeží, až po cihlově červená skaliska na severním pobřeží, kde se jedna obec jmenuje Isola Rossa.
Cesta se proplétá mezi přírodními monumenty nejpodivnějších tvarů, v nichž lidská fantazie objevuje přízraky lidí a zvířat.
Šlapeme nahoru a dolů, skáčeme z kamene na kámen, protahujeme se mezi skalisky...
Mírnější cestou než byla ta, po které jsme krkolomně slézali, stoupáme ke starému majáku.
Kolem novějšího majáku, který je pečlivě oplocený, míříme k parkovišti, ale protože máme ještě trochu času, stoupáme na malé návrší,...
... z něhož se nám odkrývají další krásné výhledy.
Vracíme se na parkoviště, kam pro nás přijíždí mikrobus. Nejedeme s ním však až do Santa Teresy di Gallura, kde máme autobus, ale vystupujeme hned jak přejedeme výše zmíněnou šíji. Podél pobřeží šlapeme nahoru a dolů, je sice vedro, ale užíváme si výhledů na moře a skalní útvary.
Následující článek Sardinie – smaragdový ostrov (III)
Žádné komentáře:
Okomentovat