Power trail

Tak nazývají keškaři sérii keší, které jsou rozmístěné podél cesty obvykle v minimálních možných vzdálenostech (od 161 m do několika stovek metrů). Jejich smyslem je umožnit „kačerům“ zaznamenat co nejvíce úspěšných nálezů v co nejkratším čase. Název je odvozen od vysokonapěťového vedení, protože první série byly umístěny právě u sloupů energetických sítí. U nás to zpravidla možné není, protože by se často procházelo přes soukromé pozemky, proto vedou spíše podél cest a vedlejších silnic. 

Řada lovců shledává návštěvu power trailu zábavnou a jsou pro ně velkým lákadlem, jiní naopak vystupují ostře proti jejich zakládání, takže existence power trailů bývá často tématem polemik a plamenných diskusí. Chtěli jsme to také jednou zkusit, a tak se v pětičlenné sestavě vydáváme na část power trailu nazvaného Rozvodí, protože kopíruje rozvodí oddělující Severní a Černé moře. 

Voda do Severního moře odtud teče Poděšínským potokem do Sázavy, Vltavy a Labe. Do Černého more teče řekou Oslavou do Jihlavy, Svratky, Dyje, Moravy a Dunaje.

Dříve než se vydáme na power trail, zastavujeme v obci Sázava ležící na stejnojmenné řece jen pár kilometrů západně od Žďáru nad Sázavou. Rozkládá se po obou stranách historické zemské hranice Čech a Moravy, s níž se dnes ještě jednou setkáme. 
První krátkou vycházku podnikáme ke smírčímu kameni stojícímu nedaleko hájenky Štenice. Podle pověsti jej postavil hledač stříbrného pokladu na Peperku Janek Slezák na památku poustevníka Eremicola, jenž mu odkázal svůj oděv a mohutnou hůl, které ho vyléčily nejen z nemoci, ale i z posedlosti po bohatství. Na kameni je v orámování vytesán reliéf latinského kříže a vlevo pod jeho ramenem hůl.
Auto necháváme u bývalého Špinarova mlýna a jdeme se podívat na zdejší kamenný most přes Sázavu. Byl postaven po roce 1714, kdy povodeň z protržených hrází Velkého Dářka a dalších rybníků zničila nejen zdejší mosty, ale i všechny budovy v blízkosti řeky. Most je významnou památkou a je poměrně zachovalý, ale zub času na něm neúnavně hlodá, takže by si zasloužil opravu dříve než bude pozdě.

Vracíme se k autu a odjíždíme do Poděšína, odkud se konečně vydáme na zmíněný power trail. Auto necháváme na hrázi rybníka a jdeme se podívat na dílo žďárského sochaře Michala Olšiaka. Jmenuje se Strom, ale mně připomíná spíše přerostlou brokolici. 

Sochař původně navrhl jinou sochu, která se měla jmenovat Poděs, ale místní s tím nesouhlasili. Kdoví proč? Námět pro novou sochu vyšel z obecního znaku, v jehož dolní části je žlutý vykořeněný listnatý strom. Sochu nechala v roce 2010 postavit obec, přišla ji na devadesát tisíc korun a slavnostně odhalena byla 19. června v rámci setkání rodáků.

Obrázek modelu Poděsa z webových stránek obce

Polní cestou se vzdalujeme od Poděšína a vydáváme se na téměř detektivní pátrání po kešce nazvané Hajného osud. Měla by se nacházet nedaleko kříže v lese zvaném Pustý. Po louce se blížíme k Poděšínskému potoku, přeskakujeme jej a po pár metrech stojíme před křížkem.

V dobovém tisku se psalo, že „... ve čtvrtek 9. listopadu 1933 o 11. hodině dopoledne byl zde zavražděn hajný Václav Brabec ze Skrýšova. Teprve druhý den v pátek odpoledne byl nalezen po dlouhém hledáni v blízké struze, přikryt travou a maskován tak pečlivě, aby nebyl nalezen. Zalarmována četnická stanice v Polné, aby pátrala po vrahovi, v domnění, že čin provedl pytlák. Hajný byl utlučen a nožem zohaven k nepoznání. Přeřezány krční tepny, takže na místě vraždy vykrvácel. Pak byla mrtvola odtažena do strouhy.“ Vrah nebyl nikdy dopaden, na místě byl postaven železný kříž s plechovou tabulkou, vsazený do kamene nepravidelného tvaru. V roce 2006 se kříž vlivem koroze odlomil a poté se ztratil. Díky pár nadšencům byl 10. prosince 2006 instalován nový kříž a zhruba po půl roce byl starý kříž nalezen v nedaleké strouze a po opravě je snad vystaven v muzeu v Polné. 
Vracíme se přes potok a pokračujeme do lesa, kterým trochu zmateně kličkujeme, ale nakonec přicházíme k první kešce power trailu. Všechny jeho kešky jsou plastové tuby z polyetylénu se zakulaceným dnem, z nichž se vyfouknutím do forem vyrábějí PET lahve. Kešky jsou uložené buď v zemi v trubce, většinou u kořene stromu, nebo zavěšené přímo na stromě. Navíc jsou označeny bílou pentlí vždy přímo u cesty, takže není třeba dlouho hledat. Úzkou asfaltkou se dostáváme k hlavní silnici, po které vede modrá značka do obce Rudolec. Do roku 1945 se jmenovala Německý Rudolec, na rozdíl od Moravského Rudolce, který se dnes jmenuje Český Rudolec a leží v okrese Jindřichův Hradec. Poblíž silnice stojí moderní kaple sv. Anny, která byla vysvěcena v červenci 1998 a o rok později byl do věže umístěn nový zvon. 

V 15. století se zde připomíná mlýn a především tvrz, která byla v druhé polovině 16. století přestavěna na renesanční zámek, v první polovině 18. století barokně upravený a rozšířený o věž. Po Bílé hoře získal zdejší panství italský rod Collalto, spojil je s panstvím v Brtnici u Jihlavy a držel je až do roku 1945, přičemž po první světové válce byla značná část jeho majetku podrobena pozemkové reformě. Zbytkový statek o výměře 43 ha koupil i se zámkem v roce 1931 Ladislav Růžička z Matějova. Polnosti ještě téhož roku rozprodal mezi rudolecké občany, zámek se zahradami a hospodářskými budovami koupil o rok později Lidový školský odbor brněnské matice školské a zřídil zde prázdninovou dětskou kolonii. V roce 1949 přešel zámek do majetku města, později v něm byl zřízen ústřední sklad zdravotnických potřeb pro Jihlavsko, v roce 1981 byl vyklizen a nevyužíván. Začátkem 90. let tam podnikal Jaroslav Hnilica, který organizoval ozdravné pobyty. Tehdy nesl zámek neobvyklé jméno Zdraví. Vše ale skončilo poté, co Hnilica tragicky zahynul na dálnici D1. Pak už zámek nesloužil veřejnosti a jeho stav se razantně zhoršoval. Současný majitel, pražský podnikatel Jaroslav Syrový ho koupil od dcer předchozího vlastníka – záhadně zmizelého kontroverzního podnikatele Miroslava Kříže. Ten býval šéfem fotbalového klubu v Plzni a místopředsedou Českomoravského fotbalového svazu. Zmizel 22. května roku 2010 po údajném únosu před luxusní pražskou restaurací Chagall’s. Později jej policie prohlásila za mrtvého. Jaroslav Syrový si údajně zámku všiml, když před lety navštěvoval Miloše Zemana v Novém Veselí. Památku začíná opravovat, má prý sloužit ke společenským akcím.

Od zámku mírně stoupáme po modré značce asfaltovou polní cestou, míjíme nejvyšší bod trasy nedaleko vyhlídkového vrchu Blažkov a pokračujeme lesem k silnicí Sirákov – Újezd. Po necelém kilometru z ní odbočujeme na polní asfaltku, která vede do Matějova, ale my ji na okraji lesa opouštíme a po modré značce se vracíme na již známou silnici. Tentokrát po ní jdeme na opačnou stranu, takže nás přivádí k česko-moravské zemské hranici. 

Jako administrativní hranice přestala de iure existovat k 31. 12. 1948. Území Československa, stejně jako později České republiky, bylo rozděleno na kraje, jejichž hranice již dávné zemské hranice nerespektují. Kraj Vysočina je toho výmluvným důkazem!

Pokračujeme po silnici do Sirákova. Za vsí je mezi dvěma vzrostlými stromy křížek, jehož text nás zaujal: „K uctění našeho drahého syna Františka, který zemřel 22. 9. 1918 ve stáří 26 roků v Albánii věnují rodiče František a Barbora Sobotkovi ze Sirákova č. 1. Spi, synu drahý milený, v dálné zemi končiny, buď Ti cizí země lehká, odpočívej v pokoji. Vzpomínáme.“

Ještě kilometr po silnici a jsme v Poděšíně u auta.