Frýdlantské cimbuří a Polední kameny

(předchozí článek Ke Gorile a na Oldřichovský Špičák)
Tentokrát vystupuji z vlaku v Bílém Potoku, modrá turistická značka mě přivádí k rozcestníku, od něhož po zelené značce mířím do hor.

Míjím rekreační středisko s chatovým táborem a po široké cestě, která se brzy změní z polní na lesní, stoupám proti toku Černého potoka, jehož vody vytvářejí v kamenitém korytě četné peřeje. Slyšet jsou mnohem dříve, než vidět.

Asi po dvou kilometrech od Bílého Potoka přicházím k odbočce vedoucí k jednomu z největších, nejhezčích a nejfotografovanějších vodopádů nejen v Jizerských horách, ale i v celé České republice. Z obou stran je sevřen skalami a je charakteristický zaklíněným pětimetrovým kosočtvercovým balvanem.

Z odbočky se vracím na značenou cestu a záměrně míjím další odbočku, která vede ke skále Hajní kostel. vydám se tam až při zpáteční cestě. Upravená cesta se mění v kamenitou a také stoupání je prudší. Na rozcestí Pod Frýdlantským cimbuřím přecházím na žlutou značku a strmě stoupám. Žlutá odbočka doleva mě přivádí pod rozeklané žulové skály – Frýdlantské cimbuří. Název má připomínat podobnost skal s cimbuřím frýdlantského hradu. Dlouho byla tato skála opomíjena a bez názvu, až v roce 1912 ji zdolali dva frýdlantští horolezci Franz Haupt a Wilhelm Bergmann, po krátké době byl se svolením hraběte Clam-Gallase na vrcholu umístěn znak Frýdlantu a skála tím dostala jméno.

První, bližší skála je přístupná pouze lezecky, na druhou se dá vystoupit. Zábradlí tu není tak dlouho jako u ostatních vyhlídek, členové Horské služby ho zbudovali teprve v 70. letech 20. století.

O vznik dřevěného kříže se zasloužil páter Miloš Raban v roce 1993, po třech letech srazil kříž blesk, ale byl obnoven a opatřen hromosvodem. Horolezci rádi zdolávají tyto skály a bohužel se jim nevyhnula ani smrt, kterou připomíná pamětní tabulka pod skálou se jménem Karel Hölzel, který zde zahynul  při sestupu v říjnu 1933. A tělo Josefa Morávka (+28. 11. 2002) našla Horská služba až po pěti měsících hlavou dolů, se zaklesnutou nohou mezi větvemi stromu...

Výhled je do dálky i na sousední skálu, škoda jen, že není víc zeleně.

Vracím se na rozcestí a mírným stoupáním pokračuji po žluté značce k Poledním kamenům. Místy ještě leží sníh, takže si musím rozmýšlet, kam šlápnu. Polední kameny (1006 m) tvoří různé skalní útvary, zřícené skalní bloky i suťová pole.

Vylézám na jednu ze skal a rozhlížím se do dáli. Přímo před sebou mám Smědavskou horu (1084 m) se zasněženou cestou. Žlutá značka však po ní nevede, neboť v sedle odbočuje doprava.

Po krátkém odpočinku se vracím k rozcestí pod cimbuřím a stejnou cestou, kterou jsem stoupal, nyní sestupuji. Ale jen k odbočce na Hajní kostel. Tam znovu čeká prudký výstup, při němž každého jistě upoutá aplitová žíla, která vypadá jako by puklinu ve skále někdo vyplnil velkými cihlami.

Hajní kostel je přístupný už od začátku minulého století, kdy byl ke skále přistaven dřevěný žebřík. Zábradlí a kovový žebřík na vrchol byly postaveny už před první světovou válkou, v roce 1979 je Horská služba opravila a clenové Jizersko-ještedského spolku v roce 2002 zrenovovali. Původní německé jméno Hainskirche je odvozeno od báchorek o germánském obětišti, jimž zavdaly příčinu výrazné skalní mísy, které jsou i na dalších skalách v Jizerkách. Je sem rovněž umísťován evropský mýtus o pokladu ve skále, k němuž se otevírá cesta jednou za rok na Velký pátek, i o matce, která zde oslepena bohatstvím zapomněla své dítě. 

Z vrcholu se nabízí krásný výhled do údolí Smědé a na Frýdlantsko, skaliska Poledních kamenů a hluboké bukové lesy všude kolem.

Cestu zpátky modifikuji odbočením na rozcestí U Liščí boudy na žlutou značku, která mě přivádí do Hejnic. 

(následující článek Ke zřícenině větrného mlýna a rozhledně Heřmanice)