sobota 30. dubna 2016

Májový pochod

Jaro se hlásí slunečnými dny, modrou oblohou a hřejivým sluníčkem – je čas vyrazit na turistiku.

Na pochod jedeme Posázavským pacifikem. Zatímco já vystupuji na zastávce ve Zruči nad Sázavou, kde je start trasy 22 km, ostatní pokračují do Kácova na start patnáctky, ale cíl máme společný.
Zruč má dnes kolem pěti tisíc obyvatel. Původní gotický hrad byl v 16. století přestavěn na renesanční zámek. Jeho posledním majitelem byl podnikatel v oboru železničního stavitelství Jan Schebek, jehož rod jej vlastnil až do roku 1948, kdy jim byl vyvlastněn. Podrobnosti naleznete na tomto blogu zde.
O tom, že Zruč nejvíce proslavili ševci a obuvníci, není pochyb. Už v roce 1727, kdy bylo zavedeno cechovní zřízení, zde ševců a koželuhů bylo tolik, že se okamžitě semkli do samostatného cechu. V roce 1939 sem pak přišla ze Zlína firma Baťa a vystavěla obuvnickou továrnu, kam přišlo za prací tolik lidí, že se počet obyvatel Zruče nad Sázavou více než ztrojnásobil. 
Již předtím Tomáš Baťa jednal o koupi pozemku v Ledči a ve Světlé nad Sázavou, ale po neúspěchu koupil v roce 1939 od majitele velkostatku Jana Schebka dvory Zruč a Domahoř s pozemky na výstavbu továrny. Kvůli Němcům nebyl plán rozvoje města nikdy splněn. Původně se mělo jednat o moderní průmyslové město pro 15 000 až 20 000 obyvatel, rovnající se velikostí Zlínu, mělo zde být letiště, nemocnice a vysoké školy, ale z důvodu okupace a následného znárodnění město zůstalo v té podobě, jaké bylo v letech 19391940 postaveno. Tedy pouze dvě tovární budovy z původně plánovaných jedenácti. 
Národní podnik Baťa byl k 1. lednu 1949 přejmenován na Svit, n. p., a od 1. července na Sázavan, n. p. Postupně se začal specializovat na výrobu obuvi pro děti a s tímto sortimentem se dostal i na světové trhy. Botičky ze zručského Sázavanu byly dokonce označovány visačkou s logem žirafy, což na světových trzích znamenalo „absolutně nezávadná obuv“. Velké změny v továrně nastaly po sametové revoluci v roce 1989. Ještě v roce 1990 navštívil Sázavan Tomáš Baťa, celkový počet zaměstnanců byl tehdy 2 928 osob. 31. března 1991 byla založena akciová společnost Sázavan a došlo k první vlně propuštění. Nad tím, co se dělo potom, ještě dodnes někteří bývalí zaměstnanci kroutí nevěřícně hlavou. Kdysi tak velký a slavný výrobce dětské obuvi začal postupně výrobu omezovat a nakonec ji zcela ukončil 30. března 1998, tedy po sedmi letech. Byli propuštěni poslední zaměstnanci a byla tak definitivně ukončena ševcovská tradice ve Zruči nad Sázavou. Ze slavného podniku zůstal jen strojírenský závod Sázavan-Strojírny, a. s., pak Strojírny Sázava, s. r. o., a od léta 2012 Wikov Sázavan, s. r. o.
Procházím Novou Zručí", jdu kousek po silnici směrem na Chabeřice, ale hned v první mírné levotočivé zatáčce odbočuji na lesní cestu, která vede proti toku potoka s prapodivným názvem Pardidub. Asi po kilometru odbočuji vpravo do kopce a přicházím k rozhledně Babka. Dřevěná rozhledna s kovovými prvky a schodištěm stojí ve výšce 451 metrů a od června loňského roku je zdarma přístupná po celý rok
Po zdolání 130 roštových schodů na vyhlídkovou plošinu ve výši 24 metrů nad okolním terénem se mi naskýtá krásný pohled na celé město i jeho okolí  na jihovýchodě Melechov, na jihozápadě Velký Blaník, východním směrem Fiolník u Vlastějovic a západně vrch Jordán a obec Chabeřice. Na vrcholu je možné použít klikotoč“ a dozvědět se o jmenovaných vrších více.
Po návratu dolů pozdravím babku stojící u vstupu do altánu...
... a po zelené značce mířím přes lesy a pole do údolí Čestínského potoka. Přicházím k němu v místě, kde stojí Koutský mlýn. Roku 1714 je uváděn jako součást majetku kácovského panství. Podle zápisů se jednalo o mlýn s jedním složením a pilou. Prohlížím si nedalekou kapličku... 
... a po modré značce se spolu s Čestínským potokem ubírám k Sázavě, konkrétně do Kácova rozprostírajícího se na obou jejích březích. Mezi jeho nejvýznamnější památky patří renesančně-barokní zámek postavený v letech 1726–1733 kněžnou Annou Marií Toskánskou (16721741), farní chrám Narození Panny Marie a na náměstí stojící unikátní sousoší z červeného pískovce zpodobňující Pannu Marii a Čtrnáct svatých pomocníků
Moc času nazbyt nemám, rozhodně ne na prohlídku zámku, ale na jedno pivko v Pivovarské restauraci se zastavím. Pivovar byl založen v roce 1457 a přesně po pěti stech letech byl jeho provoz ukončen a pivovar byl uzavřen. Usídlily se v něm různé podniky a koncem 80. let zde bylo středisko státních drah. Roku 1991 pivovar koupila a zrekonstruovala firma Ados Asistannce, která o dva roky později obnovil výrobu piva. V roce 1995 byl však provoz opět uzavřen. Na podzim roku 2001 se novým majitelem stala firma Pivovar Kácov, s. r. o., která už 9. listopadu uvařila první várku světlé desítky. V současnosti pivovar vaří světlé 10 % výčepní pivo, světlý 12 % ležák vystavovaný pod názvem Hubertus a tmavý výroční speciální 13 % ležák Malvaz.
Obloha je azurová, svítí sluníčko, sedím na terase v triku a upíjím Hubertus (obráceně by to nešlo  sedět v hubertusu a upíjet Triko?). Do cíle mám ještě patnáct kilometrů, takže vzhůru na cestu! Kácov opouštím po červené značce, která mě bude provázet až do cíle. Vede víceméně podél Sázavy, dokonce po proudu, ale splete se ten, kdo si myslí, že když řeka teče dolů, půjde tak i cesta. Pěkné stoupání je i od soběšínského mostu proti toku Blanice, následuje klesání k mostu přes Blanici a znovu vzhůru k motorestu U Rybiček.
Motorest byl otevřen v roce 1998 a specializuje se na rybí kuchyni, takže tu můžete okusit nejen kapra, pstruha, candáta, amura či sumce, ale také hejka a tolstolobejka (pardon, tolstolobika), tuňáka, lososa a dokonce žraloka, mečouna, kalamáry a krevety.
U venkovního posezení vydávají pořadatelé pochodu diplomy, ale čeká nás ještě kousek cesty do Českého Šternberka. Obcházím Brtnický rybník a krátce se zastavuji u sochy sv. Prokopa s čertem.

Svatý Prokop byl původně kněz, později poustevník v Posázaví, kde mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Legenda praví, že jej lidé z okolí viděli orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem, Narodil se kolem roku 970 na zemanské tvrzi v Chotouni, stal se spoluzakladatelem a nakonec prvním opatem Sázavského kláštera. Zemřel roku 1053, svatořečen byl v roce 1204.
Pokračuji po červené značce, která vede zalesněným hřebenem společně jednak s modrou značkou, jednak se značením Naučné stezky rytíře Kryštofa Jana Šice. Blížím se ke hradu Český Šternberk, zatím k jižní předsunuté baště, tzv. „hladomorně“, která byla postavena na strategicky významném nejvyšším bodě táhlého, skalnatého hřebenu, přeťatého na jihu širokým, uměle vyhloubeným příkopem. Důvodem k jejímu vybudování byl rozvoj nových, účinných palných zbraní koncem 14. století, především dělostřelectva, jímž byla středověká vojska vyzbrojována
Vznikla tu mohutná centrální věž, která je na jižní straně vytvarována do ostrého břitu, uzpůsobeného k srážení nepřátelských střel do stran. Prostor v patře věže, přístupný po točitém schodišti, vykazuje důmyslnou dispozici střílen, určených k palbě z lehkých děl. Čtvercový otvor v podlaze ústí do vysokého, temného přízemí, které sloužilo jako prachárna a zásobárna posádky věže. Dnešní přízemní vchod byl prolomen až v 19. století. Prostor kolem hlavní věže je chráněn masivní obvodovou hradbou podkovitého tvaru se střílnami, z jejíž čelní části se zachovala jen torza.
Od Hladomorny je to již jen kousek ke hradu Český ŠternberkZaložil jej kolem roku 1241 Zdeslav z Divišova, pojmenoval jej podle rodového erbu, zlaté osmihroté hvězdy, a podle dobového zvyku poněmčovat názvy, tedy Sternberg (Stern = hvězda, Berg = hora), a přijal nový přídomek ze Sternberga. Je pozoruhodné a výjimečné, že dodnes je hrad v držení tohoto rodu. Nyní je vlastněn už 20. generací potomků zakladatele.
Roku 1467 byl hrad dobyt a poté opraven ve stylu pozdní gotiky. Ve 2. polovině 17. století, kdy již hrad ztratil původní obrannou funkci a hledělo se spíše na pohodlí jeho obyvatel, proběhla velkorysá přestavba ve stylu raného baroka, začátkem 20. století byl hrad elektrifikován a vybudován byl vodovod i ústřední topení. V roce 1949 byl hrad vyvlastněn a stal se majetkem československého státu a roku 1992 byl v rámci majetkových restitucí navrácen Zdeňku Sternbergovi. 
Jdu se podívat na nádvoří, z něhož je krásný výhled na městečko v podhradí  a také na zastávku Posázavského pacifiku, kam mám namířeno.
Do odjezdu vlaku mi zbývá akorát tak času na jedno kafíčko v cukrárně.

Žádné komentáře:

Okomentovat