středa 6. dubna 2016

Ke zřícenině větrného mlýna a rozhledně Heřmanice

(předchozí článek Frýdlantské cimbuří a Polední kameny)
Autobusem odjíždím do Albrechtic, odkud se vrátím pěšky do Frýdlantu.

Stepuji na autobusové zastávce ve Frýdlantu a když ani po čtvrthodině autobus nepřijíždí, začínám propadat panice. Nemám připravený žádný plán B, ale nakonec se ukazuje, že ho ani potřebovat nebudu. Autobus má sedmnáctiminutové zpoždění, ovšem nějaké omluvy nebo vysvětlení se mi od řidiče nedostává. Po mnoha zastávkách vystupuji na křižovatce nad obcí Albrechtice u Frýdlantu a dlouhou úzkou silničkou s krásnou alejí se ubírám směrem k Lysému vrchu (643 m). Kopec je díky šesti větrným elektrárnám viditelný ze všech stran.
Větrníky ale nejsou to, co mně tam láká. Tedy alespoň ne ty moderní. Pod nimi se totiž krčí kruhová stavba – ruina starého větrného mlýnu! Než se k ní však dostanu, čeká mě ještě jiná zřícenina: 
Na úpatí Lysého vrchu, u samých hranic s Polskem (dříve Saskem), se kdysi rozkládala obec Vysokýpoprvé zmiňovaná jako osada Hohenwald kolem roku 1600. Ještě v roce 1931 měla desítky domů, v nichž žilo na dvě stě obyvatel. 
Právě zde, v místě trvalého větrného proudění, se Eduard Zücker rozhodl v roce 1828 postavit větrný mlýn. Mlelo se v něm téměř čtyřicet let až do roku 1866, kdy ho zničila procházející pruská vojska. Na počátku 90. let 19. století už z objektu mlýna zbývalo pouze holé obvodové zdivo, přibližně jako dnes.

Mohutný rozmach turistiky přiměl Adolfa Zückera, příbuzného původního majitele, ruinu v roce 1897 opravit a přebudovat na rozhlednu. Třináct metrů vysoká věž umožňovala daleké výhledy do Lužice, na hřebeny Jizerských a Lužických hor a celé panoráma Ještědského hřbetu. K rozhledně bylo přistavěno pohostinství Gasthaus zur Wartburg a návštěvníci se zvláště v létě jen hrnuli. Po ukončení druhé světové války bylo původní německé obyvatelstvo odsunuto a obec Vysoký zanikla. V šedesátých letech se postupně rozpadly desítky domů, zahrádky a políčka byly rozorány, půda dnes slouží jako pastviny. Zájem o tento nejzápadnější kout Jizerských hor se probudil v první polovině 90. let minulého století s potřebou hledání alternativních zdrojů energie. 
Vybudování větrných elektráren od návštěvy vrchu spíše odrazuje. Ruina mlýna a pozemky v jejím okolí jsou ve vlastnictví několika soukromých majitelů, pastviny jsou obehnány elektrickými ohradníky, a protože jsem se vydal špatným směrem, musím přelézat brány. V nich naštěstí elektřina není... 
Část vzrostlých stromů v bezprostřední blízkosti starého větrného mlýna podlehla motorovým pilám, teď ještě aby to tu někdo poklidil. Jaký bude další osud této ruiny, netuším, ale romantická představa o uvedení mlýna do původní podoby s tiše se otáčejícím větrným kolem je pro technickou a finanční náročnost z oblasti sci-fi. Radši si pořídím pár snímků zvenku i zevnitř.
Na silnici se vracím spořádaně po cestě, žádné brány již nepřelézám. Po modré značce sestupuji lesem k rozcestníku Kristiánov-můstekNa konci 16. století zde existoval lenní statek Christiansau, patřící rodu Schwanitzů s náležitostí k panství rodu Biberštejnů. Úzkou asfaltovou cestou podél potoka přicházím do Heřmanic (pův. něm. Hermsdorf), které jsou poprvé zmiňovány v urbáři frýdlantského panství v roce 1381. Nachází se zde několik hrázděných domů, postavených v tzv. hornolužickém stylu.
Odbočuji k rozhledně postavené v roce 2012 v souvislosti s cyklotrasou spojující oblast s Polskem. Za vznikem netradiční moderní dřevěné konstrukce stojí tým mladých architektů Pavla Nalezeného, Jana Macha a Jana Vondráka, absolventů Technické univerzity v Liberci, z ateliéru Mjölk architekti. Autoři zvolili pro rozhlednu tvar, který je v oficiálních turistických průvodcích označován za okurku, leč samotní autoři se netají inspirací tvarem penisu. Dokonce dle původních návrhů měla být rozhledna z důvodu ještě větší autenticity mírně prohnutá, avšak nedostatek financí způsobil čistě svislé linie. 
Rozhledna má kruhový půdorys o průměru pět metrů a je vysoká 24 m. Má dvě schodiště, 99 schodů v jednom směru a 90 ve směru druhém. Firma Taxus z Rychnova u Jablonce nad Nisou na ni spotřebovala přes pětatřicet kubíků modřínového dřeva, které pospojovalo dvanáct tisíc vrutů a více než osm set šroubů. Rozhledna je celoročně volně přístupná a jsou z ní vidět Jizerské hory, Lužické hory, Žitavská nížina a hnědouhelný důl Turow. 
Od rozhledny se vracím do obce, pokračuji po modré značce a přicházím k místu, kde silnici křižovala úzkorozchodná železniční trať z Frýdlantu, které se říkalo Heřmanička. Za jejím vznikem byla snaha podnikatelů a občanů propojit Frýdlant se saskou Žitavou. Na saské straně byla už roku 1884 postavena úzkorozchodná trať z Žitavy do Reichenau, ovšem na české straně se začalo s výstavbou až v dubnu 1899. Provoz byl zahájen 25. srpna 1900. V dobách parního provozu se trati přezdívalo Kudlanka. To proto, že tehdy provozovaná vozidla využívala jako bezpečnostní prvek lanovou samočinnou brzdu Heberlein. Nad celým vlakem bylo přes systém kladek vedeno lanko, jehož přerušení způsobilo okamžité zastavení soupravy. Proto byl každý zaměstnanec povinně vybaven kapesním nožem – a odtud tedy její přezdívka.
Po druhé světové válce, v září 1947, byla kvůli nerentabilitě zrušena nejprve osobní doprava a v roce 1951 i doprava nákladní. V létě 1957 byl provoz obnoven, ale v důsledku zanedbávání údržby ze strany ČSD byl provoz několikrát přerušen a nakonec 13. 1. 1976 ukončen a nahrazen autobusovou dopravou. O necelých dvacet let později byly odstraněny koleje a trať tak definitivně zanikla.
V současné době mají Heřmanice spolu s obcemi Kunratice a Dětřichov a městem Frýdlant záměr vybudovat po tělese zrušené úzkokolejné trati cyklostezku.
Míjím sklárnu Spiderglass, která funguje v budově bývalé krajkárny, a přicházím k obecní hospůdce, která bohužel otevírá až v 17 hodin. Hned v sousedství hospůdky se nachází přírodní památka Kodešova skálaJe z černého čediče, který vytváří efekt zvaný varhany  pětihranné sloupky jsou poskládány jeden vedle druhého.
Skála je pojmenována podle učitele frýdlantské české školy Otakara Kodeše (*1904), který se v době ohrožení naší republiky výbojným německým fašismem postavil do řad obránců vlasti a stal se pomocníkem jednotek Stráže obrany státu (SOS). Konal hlídky na hranicích, sledoval činnost nacistů, kteří přebíhali do Německa, kde se formovaly jednotky Freikorps. Když 22. září 1938 vnikla ozbrojená jednotka Freikorps před hranice do Heřmanic a zmocnila se části obce, rozhodl se učitel Kodeš zjistit situaci, neboť ve Frýdlantě o tom kolovaly zkreslené zprávy a vznikala panika. V podvečerních hodinách se vypravil s dalším frýdlatským občanem Pernerem na kole do Heřmanic a když dojeli do poloviny obce, hlídka je upozornila, aby dál nepokračovali, neboť Němci střeží silnici. Kodeš s Pernerem se nedali odradit, šli pěšky příkopem, ale sotva ušli asi sto metrů, ozval se křik henleinovců: „Halt, Hände hoch!“ a hned nato střelba z pušek. Kodeš byl zasažen a klesl do příkopu, Pernera povalili a oba odvlekli po silnici ke své strážnici u celnice. Mrtvého Kodeše přetáhli přes hranice a pohřbili v městečku Reichenau (dnešní Bogatynia v Polsku) při vnější zdi hřbitova, Perner byl uvězněn v koncentračním táboře, kde zemřel. Po osvobození v roce 1945 pátraly naše orgány a snažily se objasnit Kodešův konec. Jako vrah byl usvědčen Němec z Heřmanic jménem Max Freuher, jehož lidový soud, který zasedal ve Frýdlantě, odsoudil k nejvyššímu trestu.

Žádné komentáře:

Okomentovat