Toulka Libercem

(předchozí článek Přes Obří sud a Lázně Libverda do Raspenavy)
Nejen zhoršující se počasí, ale především nutnost odcestovat po poledni domů mě donutily nahradit pěší túru po kopcích toulkou Libercem.

Za poznáním alespoň části krajského města se vydávám z nádraží ČD k obchodnímu centru Forum a kolem extravagantního terminálu městské hromadné dopravy. Vyprojektovala jej ANTA, s. r. o., Liberec podle návrhu Ing. Patrika Kotase, autora mnoha projektů, mezi něž patří například stanice pražského metra Střížkov. Terminál byl dán do provozu 1. září 1996 a v létě 2008 prošel rekonstrukcí.

Stoupající Moskevskou ulicí přicházím na náměstí Dr. Edvarda Beneše, kde stojí impozantní budova radnice, jeden z nejmonumentálnějších a nejvýstavnějších objektů svého druhu v celých Čechách. Je sídlem magistrátu, dominantou města i jedním z jeho symbolů. 

Když rozrůstajícímu se městu přestala stará radnice postačovat, bylo třeba postavit radnici novou. V roce 1887 byla vyhlášena soutěž, ze které jako vítězný vyšel návrh vídeňského architekta Franze Neumanna ml. (1844–1905). Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888, 5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba a 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vysoké 65 metrů vztyčena plechová socha rytíře Rolanda, ochránce městských práv. V roce 1952 byla socha nahrazena rudou pěticípou hvězdou, která byla sňata v roce 1989 a následujícího roku nahrazena lvem jakožto symbolem české státnosti. A konečně v roce 2005 byla na vrchol věže umístěna kopie původní sochy rytíře.
Z náměstí pokračuji ulicemi 5. května a Masarykovou směrem k zoologické zahradě. Míjím dvě architektonicky významné budovy, k jejichž návštěvě bohužel nemám dostatek času. Po pravé straně je to Oblastní galerie Liberec v budově bývalých městských lázní, po levé Severočeské muzeum.
Stavitelem lázní byla společnost Reichenberger Sparkasse (Liberecká spořitelna). Novorenesanční budovu městských lázní postavil v letech 1900–1902 význačný liberecký stavitel A. Bürger podle projektu vídeňského architekta Petra Paula Branga (1852–1952), jehož realizace můžeme nalézt prakticky po celém tehdejším Rakousku-Uhersku. Na bohatém průčelí obloženém keramickými obklady v kombinaci s deskami z hořického pískovce, upoutá pozornost architektonické ztvárnění vstupu s portikem o třech polích a s předsazeným schodištěm. Hlavní průčelí vrcholí mohutným čtyřstupňovým štítem ve střeše a dvěma půlkruhovými výstupky pro stranách, na nichž jsou umístěny alegorické sochy Síly a Mládí. Nad vysokými okny prvního patra probíhá pás reliéfu znázorňujícího vodní hry. Nápis na štítu pyšně připomíná, že lázně byly zřízeny k výročí padesátileté vlády císaře Františka Josefa I. – také proto nesly název Kaiser Franz Josef Bad, Lázně císaře Františka Josefa. 
Svému účelu sloužily až do roku 1990, kdy byly navráceny v restituci České spořitelně. Poté několikrát změnily majitele a byly použity jako zástava bankovního úvěru. Bohužel poslední majitel lázní zkrachoval a zkrachovala také banka, která úvěr poskytla a lázně měla v zástavě. Z konkurzní podstaty lázně koupilo město Liberec v roce 2005 a pustilo se do postupné rekonstrukce a konverze na výstavní a kulturní centrum. Přestavba přišla na 360 milionů korun, město na ní získalo evropskou dotaci, která pokryla 85 % nákladů. 
Severočeské muzeum stojící za křižovatkou na protější straně patří mezi největší muzea v České republice. Založeno bylo v roce 1873 jako uměleckoprůmyslové muzeum a v českých zemích je nejstarším muzeem tohoto typu. Sbírkové fondy se rozrůstaly tak rychle, že si ještě v závěru 19. století vyžádaly novou vlastní budovu. Její stavba byla zahájena v roce 1897 a slavnostně otevřena již 18. prosince následujícího roku. Dominuje jí replika věže staré renesanční radnice zbořené roku 1892. Dnes zahrnuje Severočeské muzeum kromě bohaté knihovny tři sbírková oddělení, přírodovědecké, historické (s archeologií) a uměleckohistorické, jimž odpovídají stálé expozice.

Kolem ZOO přicházím ke Kulturnímu a společenskému centru Lidové sady. Původně zde stávala výletní restaurace Belveder, ale v roce 1897 městská rada rozhodla o jejím nahrazení novou restaurací, která by více vyhovovala záměru vytvořit v této části města lázeňské a rekreační zázemí. V architektonické soutěži zvítězil návrh libereckého architekta Adolfa Horna, který však překročil finanční možnosti města. Projekt byl z popudu Henricha Liebiega předložen k posouzení norimberskému architektu Josefu Schmitzovi. Ten zpracoval nový návrh, který však komise také odmítla. Uspěl až architekt Jakob Schmeissner, jehož historizující stavbu v romantickém duchu realizoval mezi lety 1900‒1901 Adolf Horn. 

Po výstupu na 32 metrů vysokou vyhlídkovou věž se 155 schody se rozhlížím po městě a nejbližším okolí. Zbytečně dlouho se však nezdržuji, vracím se dolů a mířím k přehradní hrázi Liberecké přehrady.
Přehrada byla vybudovaná mezi lety 1902–1904 jako součást jizerskohorské přehradní soustavy, k jejíž realizaci daly impuls ničivé záplavy konce 19. století, především ta v roce 1897, která měla katastrofické následky pro obyvatele podhorských oblastí. Vodní nádrž dnes slouží zejména jako rekreační místo obyvatel Liberce, původně však byla navržena na ochranu města před povodněmi a jako zásobárna vody pro potřeby podniku Johann Liebieg & Co. průmyslu a byla jí zásobována i vila Theodora Liebiega mladšího, kterou míjím při zpáteční cestě do centra.

Výstavní vila Theodora Liebiega mladšího v Jablonecké ulici slouží dnes jako sídlo akciovým společnostem města, konají se zde kulturní akce a svatební obřady. Romantizující stavba vycházející z podoby středověkého, místy raně novověkého šlechtického sídla vznikla mezi lety 1897–1912. Nejprve byla libereckým stavitelem Adolfem Bürgerem v letech 1897–1898 postavena centrální část a v roce 1900 hrázděné křídlo podle návrhu vídeňského architekta Humberta Walchera von Molthein. V rozmezí let 1904–1906 vznikla třetí část v secesním slohu, jejímž autorem byl norimberský architekt Jakob Schmeissner.
Jen šikmo přes silnici se v malém parčíku nachází Památník obětem komunismu. Objekt o rozměrech 3,2 x 4,5 x 0,7 m je tvořen dvěma zrcadlovými tabulemi pokoveného skla o tloušťce 18 mm (každá o hmotnosti cca 800 kg) vsazenými do ocelového rámu. 

V uctivé vzdálenosti několika metrů je v zemi nápis „Obětem komunismu 1948–1989“, ale když se přiblížíte až těsně k objektu, přečtete si v jeho zrcadle větu, která by bez něj byla nečitelná – do dlažby je totiž zapuštěn zrcadlově převrácený nerezový nápis: „Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš, nebo omezuješ.“ Je to silné sdělení a každého přiměje k zamyšlení, kdo je obětí a kdo tyranem. Každý je nucen pohlédnout sám sobě do očí.
Chystám se do zámeckého parku, od něhož je ulicí oddělen Clarion Grandhotel Zlatý lev. Svým hostům slouží již od roku 1905, kdy jej u příležitosti česko-německé výstavy slavnostně uvedl do provozu rakousko-uherský císař František Josef I. 

V kontextu liberecké architektury má mimořádné postavení postavení, neboť se jedná o slohově nejčistší libereckou stavbu ve stylu florální secese. Vysokou úroveň mělo i technické a hygienické vybavení hotelu, kdy bylo např. v jednotlivých pokojích užito centrální vysávání. Ve své době byl hotel považován za jeden z nejlepších a nejluxusnějších v celé monarchii. 
V severozápadním rohu parku se rozprostírá liberecký zámek. Původní jednoduchou renesanční stavbu nechali postavit bratři Kryštof a Melichar z Redernu již v letech 1582–1587, a tak zámek zároveň patřil mezi první zděné budovy ve městě. Dnešní podobu však získal až díky několika přestavbám a přístavbám, jako bylo nosticovské křídlo, postavené na popud majitelky panství Kateřiny z Redernu pro její sestru Mikulášku Nosticovou, a Nový zámek, postavený za hraběte Kristiána filipa Clam-Gallase. 

Později byl klasicistní Nový zámek přestavěn v duchu romantismu a přibyla také nová dominanta zámku – čtyřboká věž propojující Nový zámek a nosticovské křídlo. 

Ve 20. století zřídila v zámku světoznámá firma Skloexport unikátní vzorkovnu skla a byla provedena nákladná rekonstrukce celého areálu, který začal sloužit jako reprezentativní prostory pro potřeby firmy. Po vytunelování a krachu firmy, spojovaném s bývalou herečkou Reginou Rázlovou a jejími společníky, se zámecký komplex stal nepřístupným.