Toulky po horách 2019 (VII)

Předchozí článek Toulky po horách 2019 (VI)
Závěrečná etapa, opět okolím Detvy

Vlakem odjíždíme do Zvolenské Slatiny, odkud vycházíme po modré značce směr Kalinka. Za můstkem přes říčku Slatinu je po levé straně malý opuštěný židovský hřbitov. Různě povalené pomníky mají nápisy v hebrejštině, němčině a maďarštině, ve slovenštině zřejmě ani jeden. Není divu, neboť většina je z 19. století, ty mladší ze začátku 20. století.

Podle mapky, kterou nás Ivana vybavila, máme později odbočit doleva, ale asi jsme se netrefili, cesta se ztrácí. S využitím chytrých telefonů (a intuice, samozřejmě) se šťastně dostáváme na vozovou cestu, která nás přivádí na okraj obce Vígľaš, odkud stoupáme k zámku.
Začátky osídlení skalního ostrohu nad řekou Slatina lze předpokládat již v raném středověku, kdy se v těchto místech nacházelo slovanské hradiště. Později zde vznikl klášterní objekt, pravděpodobně vybudovaný templářským řádem. Po zániku řádu se majetek dostal do rukou buď řádu johanitů, nebo králi Karlu Robertovi z Anjou. Jeho syn Ludvík I. z Anjou, zvaný Velký, začal s budováním hradního sídla, které později dokončil uherský král, římsko-německý císař a později i český král Zikmund Lucemburský. S manželkou Barbarou Celjskou založili v roce 1408 dračí řád, jehož cílem byla ochrana křesťanství před pohany, a zámek se stal místem setkání panovníků z celé Evropy, kteří byli členy tohoto řádu. Oblíbeným místem oddechu je zámek i za vlády krále Matyáše Korvína neboť okolní královské lesy poskytovaly totiž množství příležitostí k odpočinku a hony.
Ve druhé polovině 16. století sehrál zámek významnou roli v protitureckých bojích. Tehdy k němu přistavěli nové opevnění se čtyřmi nárožními věžemi a udržovali v něm stálou vojenskou posádku. Roku 1605 se ho na přechodnou dobu zmocnili povstalci Štěpána Bočkaye, od roku 1636 jej vlastnil rod Csákyů a od roku 1690 až do konce feudalismu rod Esterházy. Tito ho v 18. století přestavěli, takže se z původního stavu zachovalo poměrně málo (gotická kaple a část opevnění ze 16. století). Zámek naposledy restaurovali ještě v druhé polovině 19. století. Během druhé světové války byl poškozen a z velké části vyhořel. Zámek byl v roce 2009 prodán soukromému investorovi, rekonstrukce byla dokončena v roce 2013.

Na internetu jsem našel informaci, kterou doslova cituji: „Obec nakonec nabídla zámek k odkoupení za jednu korunu. Americký občan Daniel Rekitar investoval do obnovy 10 miliónů eur (přes 276 500 000 Kč), dalších šest miliónů eur pocházelo z eurofondů a loni v září zde otevřel hotel,“ řekl Právu manažer hotelu Branislav Lupták.
Komplexní prostorová a funkční rekonstrukce objektu vycházela ze základních prostorových daností celého komplexu a záměru v zrekonstruovaném zámku situovat kongresový hotel vyšší kategorie. Hotel a zámek v jednom je místo, kde se spojuje historie spolu s luxusními službami. Hotel disponuje 55 pokoji v osmi kategoriích. Ceny pokojů se pohybují od 99 eur za noc až po apartmány za 329 eur za noc. V ceně je mimo jiné snídaně a parkoviště.

*  *  *

Nejprve si prohlížíme nádvoří, někteří jdeme do honosné restaurace Ava Simone na kávu nebo na pivo,...

...procházíme si přízemní chodby kolem nádvoří, vyzdobené mnoha loveckými trofejemi,...

... ale když se naskytá možnost prohlídky zámku s průvodkyní, neváháme ani chvilku. V červenci a srpnu se totiž denně (včetně pondělí!) pořádají tři prohlídky, a to v 11, 13 a 15 hodin. Po úvodu ve vstupní hale se přesouváme na vnitřní nádvoří, kde si vyslechneme historii objektu, a pak postupně procházíme vybranými interiéry vybavenými replikami historického nábytku, zbraní a brnění.

Obřadní sál s velkými oblouky v gotickém stylu má hvězdicový žebrový strop přecházející plynule do mohutného ústředního pilíře, který dominuje celému prostoru. Na stěnách jsou rozmístěny atributy pěti uherských králů a průřez vývoje zbraní a zbroje v průběhu dvou století středověku.

Následuje malý rytířský sál...

... a na závěr velkoryse řešená restaurace Anjou Court, nazvaná podle královského rodu Anjou, charakteristická všudypřítomnými rodovými liliemi. Příjemné prostředí restaurace doplňuje grandiózní krb s reliéfní řezbou římsko-německého císaře Zikmunda Lucemburského. Působivá freska na protilehlé stěně znázorňuje královskou středověkou hostinu, výzdobu doplňují rostlinné motivy s draky lemující ostění oken. Celý sál zastřešuje bohatě zdobený, ručně malovaný strop.

Od zámku se vracíme stejnou cestou do vsi a zastavujeme se u památníku Vígľašské lesní železnice, sestávajícího z parní lokomotivy a dvou vagonků, osobního a nákladního na padesátimetrovém úzkorozchodném kolejišti. Lesní železnice spojovala Vígľaš s lesnickou osadou Kyslinky uprostřed kráteru Poľany, byla vybudována na začátku 20. století a fungovala do roku 1975.

Před podjezdem pod dálnicí odbočujeme ze silnice doprava. Cesta loukou nás přivádí k unikátnímu mostu přes Slatinu. Její břehy totiž spojuje starý železniční vagon!

Jedná se o osobní vůz druhé třídy vyrobený ve smíchovské vagónce Ringhoffer Praha v roce 1931, z něhož byla odstraněna sedadla a okna.

Místní obyvatelé ho sem umístili v roce 1968, když spadla lanová lávka, která nahrazovala most zničený za druhé světové války. Využíváním „vagónového mostu“ si děti zkracovaly cestu do školy a lidé pracující ve státním statku v obci Pstruša. Postupně však most chátral, zub času vyhlodal v podlaze díry a lidé se mu začali vyhýbat. Naštěstí se před pár lety našla skupina dobrovolníků, která se pustila do rekonstrukce a most může dál sloužit – dnes většinou turistům.

Pokračujeme do již zmíněné vesnice Pstruša, za níž se nachází Masarykov dvor, někdejší zemědělský statek, dnes jezdecký a sportovně-rekreační areál, pro veřejnost otevřený v únoru 2015. Statek, který v průběhu let vlastnily rody Csákyů a Esterházyů, zažil největší rozmach po roce 1870, kdy se majitelem panství stal Mikuláš Kiss. Došlo k rozšíření chovu ovcí a dobytka, byly nakoupeny nejmodernější stroje, zaveden vodovod a elektřina a vybudován lihovar a moderní stáje. Prosperující statek odkoupil v roce 1905 polní maršál Friedrich von Österreich a zasloužil se o jeho další rozvoj, do něhož je možné zahrnout i výstavbu budov tak, jak je vidíme dnes.

Statek měl výměru 3 877 ha, ve dvoře, který mohl být vzorem pro jiné, byla mlékárna, sýrárna, pálenice, vodní mlýn s elektrocentrálou, moderní dílny a stanice na třídění a čistění osiva. Pracovalo zde 320 stálých a okolo 200 sezónních dělníků, chovali tu okolo 400 jalovic, 1 700 ovcí, 200 vepřů a více než 500 krav, které denně dávaly asi 4 000 litrů mléka. V lihovaru se přes zimu vyrobilo údajně více než 62 000 hl lihu. V období první republiky se vedení státního statku rozhodlo na počest prvního prezidenta pojmenovat areál jako Masarykov dvor.
Není bez zajímavosti, že zde byl naměřen stále nepřekonaný rekord nejnižší teploty vzduchu na Slovensku. Minimální teploměr zobrazující minimální, nikoli momentální hodnotu, ukázal nad ránem 11. února 1929 na meteorologické stanici státního velkostatku mráz -41,0°C.

Nyní zde funguje penzion, wellness centrum, kavárna a restaurace, kterou samozřejmě nemíjíme bez povšimnutí. V recepci si také půjčujeme klíče od vyhlídkové věže, která vznikla citlivou rekonstrukcí vodárenské věže. Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 12,5 metru vede venkovní kovové schodiště se 74 schody. Na vrcholu šestiboké věže je vyhlídková místnost s okny poskytujícími výhled do všech stran. Kromě vlastního areálu a nedalekého zámku Vígľaš jsou na jihu vidět vrchy pohoří Javorie, na severovýchodě Poľana, na severozápadě Kremnické vrchy a na severu vrcholy Malé a Veľké Fatry.

Celkem neradi opouštíme přívětivý areál, ale nedá se nic dělat, nemáme za sebou ještě ani polovinu trasy... Rovnou, zdánlivě nekonečnou silničkou míříme přímo na jih, u osady Kocáň odbočujeme v pravém úhlu doleva na polní cestu.

Mezi vrchy Dolné a Horné Chvojno přicházíme do obce Stožok, marně pátráme po krčmě, a tak nezbývá, než se po silnici – a v pálícím slunci – dostat do Detvy.