DP Po stopách kocoura Mikeše

Cestu do Mnichovic jsme tentokrát podnikli vlakem s přestupem v Praze

Na start pochodu musíme sejít z nádraží na Masarykovo náměstí do turistického informačního centra, kde se na nádvoří přihlašujeme na 18 kilometrů dlouhou Bobešovu trasu. Od Mařenky Kudláčkové dostáváme každý domácí buchtu a vlastní značení nás vede zpátky k nádraží. V zahrádce hostince U Nádraží máme u kozlíka Bobeše a čuníka Pašíka první kontrolu a zdarma teplý nebo studený nápoj dle vlastního výběru. V nabídce je káva, čaj, soda, voda se sirupem, vítězem je samozřejmě kafko.

Pokračujeme po červené značce a pak po cykotrase, která míjí za lesem ukrytou přírodní zajímavost Božkovské jezírko, a souběžně s dálnicí D1 přicházíme do Mirošovic. Tady se napojujeme na žlutou turistickou značku, která nás nejprve provede tunýlkem pod železniční tratí, pokračuje okolo železniční zastávky Mirošovice a vede nás asfaltovou silničkou do údolí Mnichovky pod dálnici, kde stával Hubačovský mlýn. Stoupáme do Hrusic, kde je na návsi další kontrola. Vlevo před námi je hospoda U Sejků, kam jdeme na pivko. Je plno, ale nacházíme si krásné místečko na „balkonku“ známém z Ladova obrázku hospodské rvačky, z něhož máme pěkný výhled.

Po občerstvení se jdeme podívat na Stálou výstavu modelů Antonína Jedličky na obecním úřadě, na kterou je v rámci pochodu vstup volný, stejně jako do Památníku Josefa Lady, jehož návštěvu absolvujeme až po prohlídce kostela sv. Václava s románským ústupkovým portálem z červeného pískovce v severní stěně.
Na konci obce po pravé straně silnice z Hrusic do Hrušova stojí v pěkné zahradě dům čp. 115, který zde v roce 1935 začal stavět pro sebe a svou rodinu Josef Lada. Během dvou let byl dům postaven tak, že se mohla rodina slavného malíře nastěhovat. Nicméně nebyl úplně hotový a v těžkých válečných dobách, ve kterých mnohdy Josef Lada prodával své obrazy za potraviny, nebylo dostatek prostředků na jeho dokončení. Proto byl dokončován až po roce 1945. Po smrti Josefa Lady v roce 1957 zůstal v majetku rodiny malířovy dcery Aleny, která jej však v roce 1962 věnovala státu s tím, že má sloužit k uctění památky slavného hrusického rodáka. Bohužel, teprve v roce 1972 byla v objektu zřízena Pamětní síň Josefa Lady, která si i přes svou skromnost získala přízeň mnohých návštěvníků Hrusic. Tato skutečnost spolu s aktivitou Aleny Ladové a její rodiny vedla k tomu, že v roce 1986 byl celý dům přeměněn po určité rekonstrukci v Památník Josefa Lady a jeho dcery Aleny, který spravuje Okresní muzeum Praha-východ. 
V památníku je hned několik expozic. Jednu z nich tvoří například rodinné fotografie a další zajímavosti z umělcova osobního života. Dále jsou tam knihy s Ladovými ilustracemi nebo třeba známý cyklus dvanácti měsíců, dávající nahlédnout na typické venkovské práce či zvyky toho kterého ročního období. V dalších expozicích si lze prohlédnout ilustrace románu Dobrý voják Švejk nebo tvorbu pro děti jako třeba kocoura Mikeše nebo Bubáky a hastrmany. Rovněž jsou k vidění ilustrace a volná tvorba Ladovy starší dcery Aleny.

Ladova typická barevná kresba obtažená černou linkou a náměty především z českého venkova 19. století jsou zcela nezaměnitelným fenoménem a snad v každém z nás vyvolávají sentimentální naladění idylických časů. Dílo málokterého výtvarného umělce pozná na první pohled i malé dítě, v případě Josefa Lady to však platí beze zbytku. 

Jeho výtvarný styl ovlivnil úraz v dětství, kdy jako malý nešťastnou náhodou vypadl z kolébky a poranil si pravé oko o knejp, obuvnický nůž. Celý život pak vnímal svět jen tím levým, čímž ztratil schopnost prostorového vidění.

Od památníku se vracíme kolem kostela...

... a hospody U Sejků...

... na náves a pokračujeme po žluté turistické značce dolů k potoku. Ladova rodná chaloupka čp. 15, tak známá z jeho mnoha zobrazení, stávala po pravé straně. Původní stavba, jejíž podobu jsme viděli ve zmenšeném měřítku na Stálé výstavě modelů Antonína Jedličky, byla zbourána v roce 1932. Na stejném místě byl vystavěn rodinný domek, který je v současné době ve vlastnictví malířovy neteře.

Dne 20. července 1958 byla na tomto domě odhalena pamětní deska péčí Vlastenecko-dobročinné obce baráčníků v Hrusicích, jejímž čestným pantatínkem Josef Lada byl.
Stoupáme až na konec obce, kde se žlutá značka stáčí doprava a polní cestou přicházíme na Šmejkalku, bydliště Mulisáka a jeho syna Bubáčka. Následně klesáme k lesu (to je hezky řečeno, ne?), kde přecházíme na červenou turistickou značku, která nás přivádí na kraj Ondřejova a odtud do areálu observatoře Astronomického ústavu s proslulou Ondřejovskou hvězdárnou. Zde máme nejen další kontrolu, ale v rámci pochodu můžeme zdarma navštívit hvězdárnu, muzeum a největší dalekohled u nás!
Ondřejovská hvězdárna již více než sto let patří k nejdůležitějším vědeckým pracovištím ve svém oboru v Evropě. Zabývá se pozorováním Slunce a dalších hvězd, meziplanetární hmoty či vysokoenergetických objektů ve vesmíru.
Původně soukromou hvězdárnu založil v roce 1898 Josef Jan Frič (syn Josefa Václava Friče, známého revolucionáře z pražských barikád). Fričova žena věnovala hvězdárnu k 10. výročí vzniku Československa v roce 1928 státu. Po druhé světové válce byla hvězdárna spojena se Státní hvězdárnou v Praze a po založení Československé akademie věd v roce 1953 se stala její součástí.

Ondřejovská observatoř je svým uspořádáním v podstatě nezávislým celkem se svým vlastním vodovodem, kanalizací, teplárnou a také s obytnými budovami pro čtyřicet rodin zaměstnanců a pokoji pro zahraniční návštěvníky. Součástí komplexu je zhruba padesát budov. Celý rozsáhlý areál je upraven jako park se vzácnými stromy a řadou moderních plastik. Do něho jsou zasazeny secesní budovy a kopule původní hvězdárny, které navrhoval architekt Josef Fanta. 
Navštěvujeme muzeum i historickou kopuli s expozicí věnovanou vývoji hvězdárny a řadou zajímavých přístrojů.

V severní části, v lokalitě zvané Kubětiny, se nachází kopule s největším zrcadlovým dalekohledem u nás. V době dostavby byl dalekohled na devátém místě mezi největšími dalekohledy na světě, dnes se nachází ve druhé stovce. Jedná se o výrobek firmy Carl Zeiss v Jeně v Německu a byl uveden do provozu v roce 1967. 

Hlavní zrcadlo má průměr dva metry a hmotnost 2,2 tuny. Tubus dalekohledu, shodou okolností podobný Hubbleovu kosmickému teleskopu, má hmotnost 33 tun a jeho protizávaží 27 tun. Všechny pohyblivé části mají celkovou hmotnost 83 tun.

Také kopule dalekohledu byla vyrobena v Německu, má průměr 21 metrů, hmotnost 195 tun a její otáčení zajišťuje 24 vozíků. Štěrbina kopule má šířku pět metrů.
Na rozcestí turistických značek se opět setkáváme se žlutou značkou, po které se vydáváme doleva směrem na Třemblat. Značka se na okraji obce stáčí doleva, překračuje Hrusický potok a stoupá na vrch Vlčí halíř. Odtud nás čeká klesání nejprve s pěknými výhledy a pak prudce dolů až do údolí Myšlínského potoka. Procházíme chatovou osadou Jidaška a po silnici docházíme k areálu Šibeniční vrch, kde každý dostáváme po třech půlkách pečených brambor. Do Mnichovic je to už jen kousek, kolem kostela přicházíme na náměstí a v restauraci si vystojíme krátkou frontu na párek a limonádu. Tu ovšem, stejně jako někteří další, ve vší slušnosti odmítám a nechávám si raději načepovat pivo.
Na nádvoří infocentra si přebíráme diplomy – a to je jediná stinná stránka dnešního po všech stránkách vydařeného a skvěle zorganizovaného pochodu. Vydávání diplomů totiž pořadatelé svěřili dvěma puberťačkám, které se předháněly v jejich zběsilém orazítkování, pro jistotu obouruč...