Šumavou a Bavorským lesem (I)

Pohoří Šumava dosahuje délky 110 kilometrů, šířky až 20 kilometrů a 35 km i se Šumavským podhůřím. Plošná výměra Šumavy činí 1671 km čtverečních a patří mezi naše plošně nejrozsáhlejší pohoří. Část byla v roce 1991 vyhlášena za národní park. Mezi třemi národními parky České republiky má svými 69 030 ha největší rozlohu. Společně se 13 100 ha plochy sousedního německého Národního parku Bavorský les zaujímá přesto jen zhruba třetinu plochy Šumavy a Bavorského lesa. V roce 1963 byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Šumava o rozloze 163 000 ha. 

Železná Ruda vznikla počátkem 16. století při obchodní stezce spojující řezenské biskupství s Prahou. Stezka založená Přemyslem Otakarem II. ve 2. polovině 13. století vedla od Dunaje k dnešnímu Zwieselu, údolím Řezné a přes dnešní Hofmanky úbočím Pancíře k Tomandlovu křížku, přes Prenet na Strážov a Klatovy a pokračovala na Prahu. (Při stavbě chaty na Pancíři byla údajně objevena část původní stezky, dlážděná kameny). Historie Železné Rudy se dá zhruba rozdělit do tří etap. První byla „železná“, v níž se těžila a zpracovávala železná ruda, druhá byla „skleněná“, kdy v okolí Železné Rudy vzniklo 11 sklářských hutí, přičemž Alžbětínská sklárna byla později jednou z největších skláren na Šumavě, a třetí je doba turistického ruchu. Turistické a rekreační možnosti tohoto území vytušil jistý pan Prokop, původně kupec z Volyně u Strakonic. Po dobu výstavby tunelu pod Špičákem zde působil jako kantýnský, po skončení stavby tu zůstal a poskytoval pohostinské služby prvním turistickým zvědavcům z Plzně a Prahy, kteří sem začali železnicí přijíždět. Jedním z prvních návštěvníků Železnorudska byl Jan Neruda. Ten si bodrého hostinského i Šumavu velmi oblíbil a zval ho „otcem Prokopem“. Zavítal sem i Jaroslav Vrchlický, Eliška Krásnohorská a další.

Dominantou Železné Rudy je barokní kostel Panny Marie z Hvězdy s cibulovou bání. Byl postaven v letech 1729–1732 namístě kaple z roku 1894 hrabětem Johannem Heinrichem II. Notthafftem von Wernberg (1673–1734), vnukem zakladatele osady. Sakrální prostor kostela je koncipován jako šesticípá hvězda, na kopuli i na štíhlé zvonici, přistavěné pravděpodobně roku 1737, jsou zlatě se blyštící hvězdy na kopuli osmicípá, na zvonici šesticípá. Jsou symbolem Panny Marie z Hvězdy.

*  *  *

Po telefonickém rozhovoru s majitelkou penzionu Habr, v němž máme zajištěné noclehy, vyrážíme na túru s tím, že se ubytujeme až po návratu.

Stoupáme podél křížové cesty po trase vyznačené modrou turistickou značkou. Hned poté, co překročíme silnici, děláme si krátkou odbočku k bunkru. Vede tudy totiž jedna ze dvou větví naučné stezky Utajená obrana železné opony. Na její dvoukilometrové trase je šest zpřístupněných, donedávna přísně utajovaných poválečných bunkrů stavěných v době studené války v pásmu předem budované obrany pro jednotky armády. Tisíce důmyslně ukrytých bunkrů měly pomoci zastavit nápor nepřítele a umožnit tak následné přenesení konfliktu na úzmí Německa.

Vracíme se na křížovou cestu a stoupáme ke kapli sv. Anny. Tradovaná legenda vypráví o snu hajného Paula Rausche jednoho letního večera roku 1789. Byl ve službě u baronesy Marie Elisabethy von Hafenbrädl (1758–1825), majitelky statku Debrník zapsaného v zemských deskách. Při odpočinku na pařezu cestou z Pancíře na Hladový vrch ho přemohl spánek. Ve snu mu nějaká žena držící za ruku asi dvanáctileté děvčátko řekla: „Dobrý příteli, postav zde pro mne a mé dítě nějaké přístřeší, neboť já jsem matka svatá Anna.“ V noci měla jeho manželka podobný sen. Až pak si oba manželé vše vzájemně sdělili. Stavbou kaple sv. Anny manželé splnili její snažnou prosbu. Kaple na Hladovém vrchu proto byla nazývána i po nich – kaple Rauscheových. Dle kroniky nechalo křížovou cestu roku 1815 zřídit čtrnáct obyvatel Železné Rudy z iniciativy zdejšího faráře Johanna Wolfganga Kolbecka, který ji také dne 20. října 1815 vysvětil. Obrázky v nikách namaloval Johan Georg Wittmann. Další zmínka o křížové cestě je až z roku 1864, kdy z podnětu dalšího železnorudského faráře Franze Xavera Fleischmanna byly na zastaveních křížové cesty postaveny sloupky vytesané ze žuly, s obrazy malovanými olejovými barvami na železném plechu, které roku 1927 malíř Moritz Stoiber z Zwieselu v roce 1927 renovoval. 

Od roku 1954 přestala být kaple udržována a postupně zchátrala, stejně jako křížová cesta. Chátrala i cesta a do roku 1992 zbyly z celé křížové cesty jen poškozené žulové sloupky a kaple už neexistovala. Dnes stojí opět na stejném místě ze sbírky vystavená obnovená křížová cesta i kaple sv. Anny. V roce 1992 se Milena Vobrová ze Železné Rudy a Helga Huttner-Hasenkopf z bavorského Zwieselu, rodačka ze Železné Rudy, rozhodly, že obnoví železnorudskou křížovou cestu, jejíž poškozené sloupky bez obrázků, křížků, počmárané, porostlé mechem, nakloněné, trpělivě čekaly na rekonstrukci. Ta byla financována z prostředků shromážděných sbírkou převážně v Bavorsku. Kaple sv. Anny byla podle starých fotografií postavena v původní podobě a na původním místě. Při odkrytí základů byla nalezena nepoškozená dlažba, která je součástí i nově postavené kaple. Obrázky na zastaveních křížové cesty jsou kopie originálů, které na hliníkový plech namalovala – stejně jako oltářní obraz Helga Huttner-Hasenkopf. Zhotovila i okna z barevných segmentů spojených olovem. 30. září 1995 byly obnovená křížová cesta a kaple slavnostně vysvěceny.

Po třech kilometrech přicházíme na silničku a po dalším necelém kilometru stojíme u studánky. Tady, na jižním svahu Pancíře je v nadmořské výšce 1031 m pramen Řezné. Řeky, která protéká Železnou Rudou a opouští území České republiky. V Německu se jmenuje Grosser Regen a v Regensburgu se vlévá do Dunaje.

Už doma jsme si při přípravě túry vzali do hlavy, že od pramene Řezné půjdeme přímo nahoru na Pancíř. Čárkovaně vyznačenou cestu na serveru Mapy.cz plánovač trasy neakceptoval a navrhoval okliku severnější lesní cestou. Nyní jsme pochopili proč... Cesta vedla jen pár desítek metrů – a to ještě sloužila ke stahování dřeva. Vracet se nehodláme a statečně se trmácíme prudkým svahem, přes větve, kořeny a balvany až nakonec stojíme – značně zadýchání a zpocení – nahoře. No, přiznejme si, že chytrý nápad to nebyl!

Než si zajdeme do chaty na pivo, zastavujeme se u zdejší atrakce – Šumavských dveří:

Originální dveře má na svědomí uskupení WeLoveŠumava, autorem nápadu je Richard Brož. Poprvé byly dveře otevřeny v říjnu minulého roku, na zimu však byly uklizeny. Lákají k vyfocení, protože představují nevšední fotorám.

Na vrcholku Pancíře (1214 m) se už v roce 1880 nalézala jednoduchá dřevěná konstrukce, kterou zde vybudoval Rakouský turistický klub. V provozu však nevydržela ani do konce století. Nynější rozhledna je součástí chaty postavené Klubem československých turistů a to během pěti měsíců! Slavnostně otevřena byla 28. září 1923.

Pokračujeme v cestě červěně značenou hřebenovkou a čas od času odlovíme nějakou kešku. Jedna je u rozcestí Tomandlův křížek. Litinový křížek na žulovém podstavci nahrazuje původní velký dřevěný kříž, který tu podle legendy nechal kdysi postavit místní sedlák z vděčnosti za to, že přežil ve sněhové vánici, která jej překvapila při zahánění dobytka z hor.

Další kešky jsou nedaleko vrcholů Habr (1203 m), Můstek (1235 m) a Prenet (1071 m). Přidáváme na tempu a nejen proto, že klesáme do sedla, ale hlavně proto, že bychom rádi stihli autobus, který jako náhrada za vlak odjíždí ze Zelené Lhoty v 19.10 hod. (a další jede až po dvou hodinách).

První písemná zpráva o osídlení sedla mezi Velkým a Malým Prenetem pochází z roku 1040. Je spojena s vybíráním „prenetského cla“. Postupem let zde vznikala osada, která sloužila jako odpočívka na obchodní cestě zvané Zwieselská nebo také horní cesta. S rozvojem obchodu a těžbou rud se osada stále rozrůstala. V roce 1408 zde nechali Bohuslav a Racek z Janovic, páni na Reisemberku, postavit kapli sv. Kunhuty a dům pro celníka. Osada měla již několik statků a řemeslnických chalup. V roce 1666 uvádějí pozemkové knihy na Prenetu 5 dvorů, kapli a několik chalup. Osada čítala 6 dvorů a 16 chalup. V letech 1684–1687 byla kaple sv. Kunhuty nově opravena a byl v ní zhotoven nový oltář. Po odsunu původních německých obyvatel v roce 1946 byla osada zcela vylidněna. Kaple i dvory začaly pomalu chátrat, z většiny staveb nezbylo nic a stejný osud čekal i kapli. Z jejího bohatého vybavení se zachoval jen značně zchátralý barokní oltář z roku 1687 bez výzdoby a oltářní obraz sv. Kunhuty, který byl uložen v Zelené Lhotě. 

Občanské sdružení Společnost Hojsova Stráž zbudovalo v kapli nový strop, okna, dveře, byla opravena střecha a upraveno okolí. V létě 2007 byla kaple svaté Kunhuty slavnostně otevřena. Z podnětu zmíněného občanského sdružení byla v roce 2009 podána Ministerstvu kultury ČR žádost o dotaci na restaurování barokního oltáře ve výši 70 tisíc korun. Přiznáno bylo 50 tisíc, vlastník stavby Římskokatolická farnost Nýrsko přispěl 16 tisíci a Společnost Hojsova Stráž poskytla 12 tisíc korun. U příležitosti „Prenetského léta 2009“ byl 23. srpna oltář slavnostně odhalen a později se na své místo vrátil i zrestaurovaný oltářní obraz sv. Kunhuty.

Poslední čtyři kilometry zdoláváme opravdu svižným tempem – a na zastávce autobusu pak půl hodiny čekáme, protože autobus má zpoždění. Bonusem ovšem je, že nás veze zadarmo.

Následuje článek Šumavou a Bavorským lesem (II)