Šumavou a Bavorským lesem (II)

(Předchozí článek Šumavou a Bavorským lesem I)                                            Kolem Černého jezera, na Špičák a kolem Čertova jezera

Jak už víme od včerejška, na trati z Železné Rudy do Klatov je výluka, takže využíváme náhradní autobusové dopravy. Vystupujeme na zastávce Hojsova Stráž-Hamry a po žluté značce klesáme k Coufalovu dvoru, od něhož zase stoupáme. Nejprve lesní cestou a pak po nedávno posečené louce. Sluníčko už pěkně připaluje, a tak jsem rád, když znovu vstupuji do lesa. Záhy přicházíme ke zvláštní stavbě, takzvanému vodnímu zámku. Jedná se o vyrovnávací komoru, která slouží k regulaci přítoku vody. Značka nás přivádí k silnici vedoucí podél Bílého potoku, který překonává mostkem v prudké zatáčce. Těšíme se na vodopád Bílá strž, jehož fotografie jsme viděli na serveru Mapy.cz, ale jsme trochu rozčarováni.

Nikoliv ovšem samotným vodopádem, který je úžasný, ale tím, že z důvodu ochrany přírody není přístupný. Je nad ním vybudovaná vyhlídková terasa s dřevěným zábradlím a tabulkou se zákazem vstupu. Vodopád se nachází v nadmořské výšce 940 m a svou výškou sedmi metrů je nejvyšším na Šumavě.

Vracíme se k rozcestníku a po červené turistické značce míříme k Černému jezeru, vzdálenému asi čtyři kilometry. Leží uvnitř přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero (175 ha), vyhlášené již roku 1911 tehdejším majitelem tohoto panství knížetem Hohenzollernem. Mezi jezery probíhá hlavní evropské rozvodí – vody z Černého jezera odtékají do Vltavy a Labe a pak do Severního moře, vody z Čertova jezera míří do Dunaje a do Černého moře. Černé jezero je rozlohou největší na Šumavě. Plocha hladiny je 18,93 ha, hloubka 40,6 m a leží ve výšce 1008 m n. m. Své jméno dostalo od zdánlivě černé barvy vody, vznikající odrazem okolních hustých lesů.

Nad jezerem se zvedá 330 m vysoká skalní stěna Jezerní hory (1343 m). Jezero je ledovcového původu a jeho kamenité dno je pokryto několikametrovou vrstvou pylu okolních jehličnanů, ukládaného zde po statisíce let. Hráz je zpevněná a hluboko pod ní, v údolí Úhlavy, byla postavena v letech 1929–1930 přečerpávací elektrárna (první v ČSR), dnes technická památka. V roce 1965 byly v jezeře „objeveny“ písemnosti říšského bezpečnostního úřadu v Berlíně, které zde údajně zanechala ustupující německá armáda. Akce však byla fingována a jednalo se o provokaci a nepovedenou frašku inscenovanou StB. Vyloveny byly předem potopené bedny prázdného papíru...

Čeká nás prudké – a zdá se nekonečné – stoupání po sice široké, ale vymleté kamenité cestě na rozcestí Rozvodí, odkud pokračujeme už jen mírným stoupáním na Špičák (1205 m). Na jeho jihovýchodním svahu se rozprostírá Ski areál Špičák, který je tvořen dvanácti sjezdovkami různé obtížnosti o celkové délce 8,4 km. Je zde čtyřsedačková lanovka, šest talířkových vleků a čtyři dětské vleky s nízkým vedením lana. Rozhledna na vrcholu byla vystavěna v roce 2014. Její výška je 26, 5 metru a na vrchol musíte zdolat 135 schodů. Z vrcholu rozhledny je vidět do všech světových stran. Díky dalekohledům lze za klidného inverzního rána pozorovat i vrcholy Alp.

Pod rozhlednou je několik skalisek s dobře patrnými vrásami:

Vracíme se na rozcestí Pod Špičákem a po červené značce klesáme k druhému nejznámějšímu šumavskému jezeru. Čertovo jezero leží na jižním svahu Jezerní hory ve výšce 1030 m n. m., jeho plocha činí 10,3 ha a největší hloubka je 36,7 m. Je napájeno dvěma malými potoky a vytéká z něj Jezerní potok, který patří do povodí řeky Řezné. 

Po žluté značce se vydáváme do Železné Rudy. Od rána jsme už ulovili několik kešek, další máme ještě před sebou. Ta první je u zaniklé sklářské huti nedaleko statku Girglhof. Byla založena roku 1883 Josefem Fuchsem (1834–1921), nájemcem sklárny Panferova huť a dlouholetým starostou Železné Rudy. Postavil ji v blízkosti svého Girglova dvora, a na počest své manželky ji pokřtil Tereziina Huť (Theresienhütte). Založena byla jako poslední sklárna na Šumavě a to v době, kdy velká sláva železnorudských tabulářů byla již jen stínem minulosti a šumavské sklářství pomalu dožívalo a ceny dřeva stále stoupaly. Už o dva roky později byla výroba pozastavena a v budovách byla patrně zřízena pila, aby se mohlo dřevo lépe zhodnotit. 28. prosince 1892 ve 22.00 hodin vypukl požár a objekt během třech hodin kompletně shořel. V současnosti jsou tu vidět zbytky tavící pece a části kamenného zdiva budov.

Míjíme chatu s názvem jako havlíčkobrodské pivo a zastavujeme se u kaple sv. Antonína Paduánského, kde je další keška. Zde stával již zmíněný Jiříkův dvůr, původním jménem Girglhof. Dříve to býval prosperující statek s penzionem a kapličkou, odkud byl krásný výhled údolím na Železnou Rudu. Obytná budova a kaplička zde stále stojí, obojí zdevastované po desetiletích hospodaření Státních statků. Po jejich rozpadu byla kaple vyčištěna a nyní čeká na zázrak či ránu z milosti... 

Procházíme pod železničním viaduktem a zastavujeme se na pohřebišti barabů nalezli svůj poslední odpočinek mnozí stavební dělníci z Itálie, Chorvatska a Dalmácie zvaní barabové, kteří přišli ze svých domovů budovat železnici až do centra Šumavy. V letech 1874–1876 vystavěli Špičácký tunel o délce 1747 m, zprovozněný v roce 1877. Od té doby byl naším nejdelším železničním tunelem až do roku 2007, kdy ho o 11 m předstihl Březenský tunel a v roce 2018 se posunul na třetí místo po otevření Ejpovického tunelu (4150 m). Léta byly tělesné pozůstatky barabů uloženy téměř anonymně, až v roce 2002 se péčí Železnorudského klubu dostalo těmto dnes již neznámým hrdinům práce důstojného pohřbu. Pohřebiště označuje prostý dřevěný kříž v těsné blízkosti tratě mezi Železnou Rudou a Špičákem.

Poslední zastávkou je kaple sv. Antonína a Barbory, postavená v letech 1836–1837. V červnu 1999 byla po celkové rekonstrukci vysvěcena českobudějovickým biskupem Antonínem Liškou. Při výstavbě Špičáckého tunelu sloužila jako obřadní místo obětem jeho výstavby.

Následovat bude článek Šumavou a Bavorským lesem (III)