Národní parky, hory a moře Chorvatska__ ___________________________(II)

(Předchozí článek Národní parky, hory a moře Chorvatska I)

Poprvé – a také naposled – vycházíme na túru přímo z místa ubytování, ke kaňonu Velika Paklenica to máme asi jeden kilometr

Procházíme osadou Marasoviči a po pár minutách už stojíme před vstupem. Platíme 60 kun a namísto po silnici, která pokračuje ještě necelé dva kilometry a končí parkovištěm, šlapeme příjemnou lesní cestou po levém břehu potoka, jehož koryto je po značnou část roku vyschlé. Vody z roztátého sněhu a ze srážek v období dešťů mizejí větším dílem v podzemí.

Paklenica je národní parkem již od roku 1949. Je součástí pohoří Velebit a rozkládá se na ploše 102 km2. Nejzajímavější částí parku jsou dva mohutné kaňony, Velika Paklenica a Mala Paklenica, které jsou od sebe odděleny náhorní plošinou vysokou 500 m. Paklenica vyniká nedotčenou přírodou a je vysoce zajímavá i z geologického hlediska, neboť jsou v ní bohatě zastoupeny mnohé krasové jevy. Může se pochlubit rozlehlým lesním porostem, který patří k nejrozsáhlejším na chorvatském pobřeží (1840 ha).

Pro znalce Vinnetoua připomínám, že ještě před vchodem do soutěsky přepadli na skalním převisu číhající bandité poštovní dostavník s pány Erikem Engelem a Cornelem Brinkleym. Začátek masivu Paklenice byl Kaňonem duchů a na kamenném monolitu v obvykle netekoucí říčce se skrýval Sam Hawkens s lordem Castlepoolem před Indiány. Ty tu totiž pořádně rozlobil Vinnetou voláním, že „Utahové jsou slepé vrány a Dunivý hrom je velký lhář!“

Ke starému vodnímu mlýnu filmaři přistavěli atrapu malého kostelíku, do něhož zavřeli nejprve Ellen Petersonovou a o chvíli později Freda Engela. To vše samosebou ve filmu Poklad na Stříbrném jezeře (1962). Několik záběrů z Paklenice se ale objevilo i ve filmech Mezi supy (1964), Old Surehand (1965) a Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti (1968).

Scenérie kaňonu je nádherná a divoká. Po několika stech metrech se dostáváme do nejužší a nejatraktivnější části kaňonu, soutěsky Klenac. Kaňon je zde široký pouze 30 až 40 metrů, vápencové stěny vysoké až 400 m jej svírají z obou stran.

Koncem srpna 2016 bylo ve skalách po levé straně otevřeno nové Návštěvnické centrum Podzemni grad Paklenica neboli Podzemní město Paklenice, které je upraveno v bývalém vojenském bunkru (Chorvati mu říkají „bunkeri“). Tento rozsáhlý komplex postavila v době studené války mezi Jugoslávií a Sovětským svazem začátkem 50. let minulého století jugoslávská armáda jako sklad vojenského materiálu a jako bezpečný protiatomový úkryt nejvyšším politickým a vojenským představitelům socialistické Jugoslávie. Výstavba bunkru začala v roce 1950, ale nikdy nebyla úplně dokončena. Když v roce 1953 Stalin zemřel, byl bunkr vyklizen a vchod zazděn.

V návštěvnickém středisku se prezentují přírodní a kulturní hodnoty národního parku, jeho atraktivní nabídka a možnosti všestranného vyžití. Rozkládá na ploše 1100 metrů čtverečních, zahrnuje hlavní sál, přístupové a evakuační chodby.

V hlavním sále je upraven multimediální prostor s informačním střediskem, prodejnou suvenýrů, umělou lezeckou stěnou a prostorem pro Horskou službu.

Projekt návštěvnického centra v hodnotě 9,5 milionu kun byl z velké části financován Fondem ochrany životního prostředí a zbytek zajistil ze svých prostředků národní park. 

Cesta začíná stoupat vzhůru podél potoka směrem k rozšíření kaňonu, k zelené oáze zvané Anića luka (250 m). Je tu pramen pitné vody, jediný na dnešní túře, a proto doplňujeme zásoby. Po krátkém, ale prudším výstupu následuje cesta po rovince. Kaňon se v této části poněkud rozestoupil, vysoké skalní stěny však stále uzavírají obzor a svítí bělostí svých vápenců. Výhledy zpět dolů do kaňonu jsou překrásné. Celému dalšímu krajinnému obrazu dominuje majestátní a působivý masív Anića kuk (712 m), jehož stěny jsou již po desetiletí neodolatelnou výzvou pro horolezce.
Tady odbočujeme ke krápníkové jeskyni Manita peć. Na poměrně krátkém úseku nás čeká převýšení kolem tří set metrů. Dostáváme se nad hranici lesa a sluníčko se do nás nemilosrdně opírá. Krátce se zastavujeme na vyhlídce, z níž obdivujeme Anića kuk a takzvaný Zub Manite peći, též nazývaný Orlova stijena, který ční pod masívem Manita kuku do výšky 80 m a je oblíbený horolezci:

K jeskyni už je to jen pár desítek metrů po rovině. Vstup do jeskyně je s průvodcem, platíme 30 kun. Jeskyně je dlouhá 175 m a tvoří ji tři velké síně. Svou prostorností a krásou výzdoby okouzluje návštěvníky od roku 1937, kdy ji po uspořádání stezky začali lidé navštěvovat.

Po odchodu z jeskyně se štěpíme na dvě skupiny, naše bude pokračovat na hřeben a vrátí se do „Stalingradu“ oklikou, zatímco ostatní půjdou dolů stejnou cestou. A začínáme pěkně zostra! Úzký chodníček ve strmém srázu, kameny, skaliska, dokonce i kousek lana! To bylo výjimečně, jinak se střídají úseky exponované s klidnějšími, kameny a ostré skály, je třeba dávat si pozor na štěrk, po němž boty ujíždějí jako po hrachu.
Vystoupáme na Zoljin kuk (810 m), ale naši radost z výkonu a především krásného výhledu kazí zatahující se nebe nad mořem. Zdá se, že zmokneme, nebo nás chytne bouřka. To by nebylo nic hezkého, a tak rychle uděláme vrcholovou fotku a pokračujeme dál.

Spěchat se ovšem v tomhle terénu příliš nedá. Párkrát se zablesklo, ale zahřmění mělo zpoždění, takže se utěšujeme, že bouřka je daleko. Nakonec se nám opravdu vyhnula, zřejmě zamířila nad Malou Paklenici.

Přicházíme pod Vidakov kuk (882 m), kde zůstávám u odbočky. Nechce se mi drápat nahoru, odkud bude výhled skoro stejný jako ze Zoljina kuku. Říkám si, že nemusím být úplně všude a relaxuji. Přidává se ke mně Patrik a po návratu ostatních, samozřejmě nadšených, pokračujeme – teď už vlastně jen v nekonečném sestupu.

Nakonec přece jen pršet začalo. Spěšně se oblékáme do pláštěnek, ale na zrychlený přesun to není. Právě naopak. Kameny kloužou a štěrk na pěšince se spojil s hlínou v mazlavou hmotu, která dokonale zaplnila drážky mých pohorek, takže jsem na tom hůř než ti, kteří si vzali lehčí obuv. U osady Tomiči kličkujeme podél zdí vyskládaných z kamenů, klesání už je mnohem mírnější a brzy přestává i pršet. Přicházíme do sedla Mirila (250 m) mezi vrchy Mali Vitrenik (410 m) a Veliki Vitrenik (433 m). Odpočíváme a fotíme. Je to neobyčejně zajímavé místo, které si zaslouží podrobnější výklad.

V jižních oblastech pohoří Velebit se obyvatelstvo živilo převážně pastevectvím na rozlehlých řídce porostlých svazích horstva. Většinu roku žili v níže položených vesnicích a osadách, ale na letní měsíce vyháněli své ovce vysoko do hor na skromnou pastvu. A tam také na malých políčkách, vyrvaných s obrovskou námahou nehostinnému krasu, pěstovali trochu ječmene, zelí, brambor a jiných nenáročných plodin. Obyčejně se se stády stěhovaly celé rodiny. Pokud některý z pastevců nebo člen z jejich rodin v horách zemřel, byl pohřben způsobem, který se používal v této oblasti a jemuž se říká „mirila“. Úvodní část pohřebního obřadu se přitom nelišila od obvyklých pohřebních rituálů: mrtvý byl omyt, oblečen do svátečnějších šatů a – což bylo zvlášť důležité – byl oplakáván, jak to bylo zvykem (naříkání a oplakávání trvalo tři dny). Samozřejmé byly i modlitby za zemřelého. Pak pastevci zabalili nebožtíka do plátna, položili na máry a přivázali jej k nim tak, aby při cestě těžko schůdným terénem nesklouzlo, a vydali se při východu slunce na cestu. Konečným cílem měl být hrob na hřbitově ve vesnici, odkud nebožtík pocházel, vzdálený mnohdy i několik desítek kilometrů. Ten však v těchto případech nebyl příliš důležitý. Vlastním cílem byl tzv. hrob duše – mirilo.

Mrtvé tělo na márách neslo obvykle osm mužů – příbuzných či přátel zemřelého, kteří na své cestě k hrobu nesměli máry položit na zem, aby si odpočinuli – nosiči se museli vystřídat za pochodu. Máry s nebožtíkem se nesměly dotknout země, byť byla cesta sebedelší a sebenamáhavější. Spočinout na zemi směly až na tzv. mirilu, tj. na místě posledního odpočinku nebožtíkovy duše. Bývalo to přibližně na poloviční cestě mezi horským obydlím a vesnicí, z níž mrtvý pocházel. Máry byly položeny tak, aby tvář zemřelého směřovala k východu, ke slunci. A na tomto místě bylo mrtvé tělo „změřeno“ (odtud mirilo = míra), tj. byla zjištěna jeho délka. Tato míra se pak označila dvěma menšími kamennými deskami vztyčenými kolmo k zemi – jedna u hlavy, druhá v nohách. Teprve potom, když bylo postaráno o poslední odpočinek duše, mohli nosiči pokračovat, již jen s tělem bez duše, dolů na hřbitov, k hrobu. Po pohřbu se pak upravilo mirilo – mezi nadhlavní a podnožní kámen se umístila hrubě otesaná úzká kamenná deska, případně na sebe navazující dvě až tři odpovídající přibližně šířce lidského těla.

Pozůstalí dbali o to, aby domov nebožtíkovy duše, tedy mirilo, byl na místě s co nejkrásnější vyhlídkou – proto bývala mirila umístěna v sedlech, vyhlídkových bodech, na otevřených mýtinách, většinou poblíž cest vedoucích dolů do údolí. Mirila tvořila na těchto vhodných místech větší či menší skupiny.

Většina nadhlavních desek miril je ozdobena mělkými reliéfy, převážně v podobě kříže, někdy však bývá na jeho místě kruh, spirála, písmeno X, zatím nerozluštěný ornament apod. Odborníci pokládají tyto prosté rytiny za syntézu zdobných znaků pocházející z ilyrské, slovanské a křesťanské kultury. V pozdější doby, kdy už značná část zdejšího obyvatelstva dovedla číst a psát, bylo do kamene vyryto i jméno zesnulého a místo i datum jeho smrti. Pohřební rituál miril byl po staletí v této oblasti dosti běžný, zejména od 17. století a udržel se přibližně do poloviny 20. století.

Vlastní pohřeb do hrobu na hřbitově ve vesnici byl již nevýznamnou záležitostí. Pozůstalí navštěvovali mirila mnohem častěji než vlastní hroby. Například Památka zesnulých („Dušičky“) se v tomto kraji slavila výhradně u hrobu duše, tedy u miril, a nikoli u hrobu těla, na hřbitově. U miril se zapalují svíčky, nosí se k nim květiny, ovoce a provádějí se další rituály.

Velebitský pohřební obřad miril je v Chorvatsku jedinečný. Nikde jinde v celé zemi se s ním nelze setkat a v Evropě byl zjištěn jen vysoko v řeckých horách.

Skupiny miril v horách bývaly často ničeny při budování silnic, neboť ty byly právě trasovány přes sedla a průsmyky, kde bývala mirila soustředěna. Další byla zničena při jiných zemních pracích a část miril podlehla působení přírody. Ale přece jich prý na jižním Velebitu zbylo několik set!

*  *  *

Starigrad už je vidět, ale cesta je ještě daleká. A v dálce nad mořem je vidět další blížící se déšť, možná i bouřka...

Do Starigradu přicházíme zasucha, ale jednu komplikaci ještě zažijeme: bagrem čerstvě vyhloubený široký a hluboký příkop připravený k pokládání potrubí! Poradili jsme si položením desky mezi břeh a vybetonovanou jímku.

Následuje článek Národní parky, hory a moře Chorvatska (III)