Jarda Vála: Národní parky, hory a moře Chorvatska__ _________________________

(Předchozí článek Národní parky, hory a moře Chorvatska V)

K Rio Pecos a na Nugget-tsil

Dnešní den je opravdu celý ve znamení Vinentoua! Po snídani odjíždíme autobusem ze Starigradu a hned po pár kilometrech, ještě než vjedeme do obce Rovanjska, míjíme místo, kde byly natočeny dvě srdceryvné scény. V úplném závěru filmu Vinnetou v úchvatně zapadajícím slunci odjíždějí osamoceni čerstvý sirotek Vinnetou se svým bílým bratrem. Podobný je i konec Posledního výstřelu se Shatterhandem v čele smutečního průvodu Apačů s mrtvým náčelníkem na nosítkách.

Sotva ujedeme dalších deset kilometrů, už zastavujeme. Posledních pár stovek metrů jdeme pěšky k místu, kde nad ohromujícím kaňonem řeky Zrmanja, hlubokým až dvě stě metrů, stálo pueblo Apačů! Zrmanja je typicky chorvatsky krátkou (65 km) řekou. Těsně před spojením s Novigradským mořem protéká kouzelnými zákrutami – pokud použiji slov z filmu Vinnetou „Třikrát se obrací Rio Pecos...“

Pod námi teče řeka, v níž Old Shatterhand v kánoi, která „byla děravá jako ústa staré ženy", zápasil s náčelníkem Apačů Inču-čunou o život svůj i svých přátel, kteří uvázáni k mučednickým kůlům s obavami očekávali výsledek.

Planina nad řekou Zrmanja je vinnetouovsky zásadní destinací. Prostranství je zbaveno trnité macchie a skýtá úžasný pohled na již výše zmíněné tři zákruty „Rio Pecos“. Právě tady byl také pohřben Klekí-petra, „bílý otec Apačů“, na základě jehož přání se tu oba hlavní hrdinové řízli do předloktí a poprvé si řekli „Můj bratře“. Není tedy divu, že nastává zběsilé fotografování nejen úžasné scenérie, ale i ve stylu „Já a Rio Pecos“:

Vracíme se k autobusu a pokračujeme v cestě. Asi po dvanácti kilometrech, poté co jsme odbočili na úzkou silničku s několika zatáčkami a dvěma vracečkami, zastavujeme u obrovské skládky materiálu vyrubaného při stavbě tunelu Sveti rok, který je odtud vzdálený asi tři čtvrtě kilometru. Jdeme k němu, respektive nad jeho dvěma jižními vstupními portály. Neskutečně kamenitou cestou strmě stoupáme k místu označeném na mapě jako Podprag.

Je tu zřícenina jakési větší stavby a opodál crkva svetog Frane, kostel sv. Františka. Byl postaven rakouským císařem Františkem I. v roce 1832 na památku tehdy nově postavené silnice, která přes drsný Velebit spojuje jižní a severní Chorvatsko, tedy oblasti Lika a Dalmácie. Silnice byla vybudována v letech 1825 až 1832 z Obrovace přes průsmyk Mali Alan do vsi Sveti Rok.

Náš cíl Tulove grede se zdá být na dosah, ale ve skutečnosti nás čeká ještě hodně šlapání, z toho tři čtvrtiny po široké šotolinové cestě. Stoupání se pomalu narovnává u kapelice Damira Tomljanoviče-Gavrana (*1968).

Jmenovaný v srpnu 1990 dobrovolně vstoupil do speciální policejní jednotky pro zvláštní účely ministerstva vnitra Chorvatské republiky (v květnu 1992 dosáhl hodnosti plukovníka). Účastnil se důležitých bitev na celém území Chorvatska, byl ostříleným bojovníkem a velitelem. Po celé měsíce sdílel se svými spolubojovníky dobro i zlo na velmi náročném bojišti ve Velebitu při odrážení nepřátelských útoků, často za strastiplných povětrnostních podmínek. 17. února 1994 byl na svazích Velebitu zabit nepřátelským odstřelovačem. Byl nositelem mnoha vyznamenání a 18. dubna 1999 byla na jeho počest požehnána kaple blahoslavené Alojzije Stepinače. V roce 1994 byl posmrtně povýšen na brigádního generála roku 1997 na štábního brigádního generála.

Na silnici k Malému Alanu je prý celkem 51 pomníčků padlým chorvatským vojákům

Přicházíme k velké dlouhé zdi, na níž je z jedné strany pamětní deska Pierra Brice...

... a z druhé strany dva soubory snímků z natáčení mayovek:

Za zdí odbočujeme na travnatou pěšinku, která záhy začíná mírně, ale vytrvale stoupat:

Tulove grede, toto mohutné seskupení typicky hladkých a bílošedých vápencových skal má v sobě opravdu silné kouzlo, ať už jako kus nádherné přírody či vskutku kultovní filmová neopominutelnost. Ani okolní skály však nepostrádají malebnost:

Postupně vystoupáme až do jakéhosi přírodního amfiteátru,...

...z něhož začíná výstup na vrchol Nugget-tsilu. Ten už absolvuje jen pár nejodvážnějších:

Stejnou cestou se vracíme dolů, ale ještě se s touto lokalitou neloučíme! Musíme přece k mohylám Inču-čuny a Nšo-či! Sestupujeme až k silnici a od ní pokračujeme doprava pohodlnou travnatou a místy kamenitou pěšinou. Míjíme tzv. Sloní skálu, kde Santerovi bandité seskakovali z koní.

Jak to tehdy bylo? K tomu, aby se Nšo-či mohla v St. Louis učit zvykům bílých lidí, bylo potřeba zlato, a tak Inču-čuna, Vinnetou a Nšo-či vyrazili na Nugget-tsil. Neměli ani tušení, že je sleduje Santer a chystá se výpravu přepadnout. Inču-čuna sesedl z koně a krátce na to ho Santer zastřelil. Vinnetou a Nšo-či se rychle ukryli za okraj skály, ale přesile dlouho odolávat nemohli. Nšo-či chtěla bratrovi pomoct, odplazila se pro otcovu pušku a když se vracela zpět, Santer ji postřelil. Naštěstí v tu chvíli přijel na pomoc Old Shatterhand s bojovníky Apačů a bandity rozprášili. Apačové se shlukli kolem mrtvého náčelníka, Nšo-či otevřela na okamžik oči a vyznala Old Shatterhandovi lásku. Krátce na to svému zranění podlehla. Nejednomu divákovi při těchto scénách zvlhly oči...

Pohlednice z poloviny 60. let byla vydaná na tvrdém papíru, z čehož pramení nižší kvalita a zvláštní barevný nádech

Kamenné mohyly a Tulove grede

Oba Indiáni byli před cestou do věčných lovišť uloženi v kamenných mohylách pod vrcholky Nugget-tsilu. Dlužno podotknout, že mohyly navršené na louce nejsou ty, které se objevily ve filmu. A v jedné z nich je keška...

K autobusu se vracíme stejnou cestou, tedy po silnici. Je to dlouhé a únavné, ale zážitky (a fotky), které si odnášíme jsou k nezaplacení.

A to jsme ještě s Vinnetouem neskončili! Po příjezdu do Starigradu se kvapně převlékáme a přezouváme a v malé skupince největších nadšenců vyrážíme do bývalého motelu Alan, v němž je malé Winnetou Museum!

Bylo otevřeno v roce 2009, ale není jen budovou s několika původními filmovými rekvizitami, jako kánoe, kostýmy a světlomety,...

... ale samo o sobě je pro fanoušky velmi důležité, protože právě zde se během natáčení ubytovalo mnoho filmových hvězd a členů štábu. Můžeme tedy dnes navštívit místnosti, ve kterých kdysi spali Pierre Brice a Lex Barker. A samozřejmě je tu v místnostech a na chodbě množství fotografií a plakátů: