Šumavou a Bavorským lesem (VI)

(Předchozí článek Šumavou a Bavorským lesem V) 

Přes Šmauzy na Pancíř a k pramenu Úhlavy

Auto necháváme na parkovišti Hůrecká silnice a vydáváme se na cestu po části naučné stezky Sklářská. Už po necelých dvou kilometrech se dostáváme k bývalé sklárně Nový Brunst v údolí Slatinného potoka. Založil ji Johann Baptista Adler v roce 1829, tehdejší vedoucí sklárny na Starém Brunstu, aby mu pomohla z finančních obtíží, do kterých se dostal. Jeho naděje se ovšem nesplnily a po dražbě jeho majetku roku 1830 tak Nový Brunst přešel do vlastnictví Johanna Georga Ascherla, který zde pokračoval ve výrobě zrcadlového a tabulového skla, vyváženého v 50. letech 19. století až do Benátek a Milána.

V roce 1831 sklářská huť vyhořela, ale byla obnovena a kolem ní vyrostlo celkem osmnáct výrobních a provozních budov. Mnohem ničivější požár postihl dřevěné budovy roku 1888 – poté byl zbudován zděný objekt sklárny. Provoz byl ukončen na sklonku 19. století a ještě roku 1900 již nefungující sklárna znovu vyhořela. Po zániku sklárny se obyvatelé osady začali živit převážně pastevectvím a zemědělstvím. Kromě sklárny se tu nacházely dvě pily, hamr a reprezentativní panský dům, kde sídlila rodina majitelů sklárny. Po válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto, budovy postupně chátraly a většina byla stržena v 50. letech. 

Pokračujeme na Zadní Šmauzy, což bývala osada a menší sklářská huť Ignaze Schmause, po žluté značce stoupáme na červeně značenou hřebenovku a po ní přicházíme na Pancíř. Opět navštívíme chatu a tentokrát vystoupáme i na rozhlednu, která je její součástí. Na vyhlídkovou plošinu, která je ve výšce 15 metrů, vede 68 schodů.

Od chaty sestupujeme k pramenu Úhlavy. Je ovšem třeba říct, že s tím pramenem to není až tak jednoznačné. Jako většina horských pramenů se i řeka Úhlava tvoří soutokem několika bezejmenných pramenišť.

Oficiální pramen Úhlavy chrání dřevěný přístřešek, pod kterým je krásná kamenná studánka. Z informačního panelu se dozvídáme, že se nacházíme ve výšce 1 110 m. Voda Úhlavy odtud putuje strmě dolů do Úhlavského údolí a zásobuje přehradní nádrž Nýrsko, která je zdrojem pitné vody pro velkou část Klatovska. Návrat k autu už vede jenom z kopce, případně po vrstevnici.

Odpoledne odvážíme třetího člena naší výpravy na nádraží do Klatov, neboť na rozdíl od nás dvou musí zítra do zaměstnání.

Klatovy, někdy také nazývané „brána Šumavy“, založil král Přemysl Otakar II. okolo roku 1260, dnes mají kolem 22 000 obyvatel a jsou tak druhým největším městem Plzeňského kraje. Dominantou města je Černá věž postavená v letech 1547–1557.

Po požáru v roce 1758 byla tak ožehnutá, že ji klatovský lid od té doby říká „Černá“. Je vysoká 81,6 metru, ochoz je ve výšce 70 metrů. Vede na něj 226 schodů a poskytuje krásný výhled na město a okolí.

Ještě nám zbývá trocha času, a tak navštěvujeme Klatovskou hůrku, která se nachází na okraji města. Stával zde barokní kostel sv. Anny, zrušený reformou císaře Josefa II. Postupně se proměnil ve zříceninu, ale v 80. letech 19. století byl presbytář kostela nově zaklenut kopulovitou cihlovou klenbou, nad kterou byla vytvořena vyhlídková plošina. Zároveň byla postavena věž, která byla ve vyšších patrech dřevěná. Ta byla v roce 1929 stržena a věž byla posléze dostavěna z cihel. Navyšována byla i vyhlídka nad presbytářem, čímž získala podobu mohutné věže.

Dnes jsme sem stoupali zbytečně, věž je uzavřena. A kešku jsme také nenašli... Vracíme se tedy k autu a odjíždíme na nádraží. Jeho výpravní budova ovlivněná bruselským stylem podle návrhu architekta Josefa Dandy pochází z roku 1959:

V parku před nádražím stojí železniční dvojkolí o průměru 1830 mm patřící původně naší nejdokonalejší, nejrychlejší a patrně také nejhezčí naší parní rychlíkové lokomotivě 498.0 zvané Albatros:

Vracíme se do Železné Rudy, ale před příjezdem do penzionu ještě vpodvečer odbočujeme na parkoviště u hotelu Grádl. Po zelené značce sestupujeme do údolí Grádelského potoka, v němž Lesy ČR vybudovaly Kneippovy lázně (konečné náklady byly 546 tisíc korun). Potok se tu rozděloval na dvě části, mezi nimiž byl ostrůvek, a tak bylo jedno ramene využito na Kneippův chodník. S nápadem přišla majitelka zmíněného horského hotelu Marcela Malá, kterou inspirovala návštěva v Jeseníkách. Kneippova lázeň je vodoléčebnou otužovací procedurou, která též zrychluje metabolismus. Podstatou je ochlazování a ohřívání nohou s použitím vody. Klasická lázeň se sestává ze dvou chodníků, které jsou vydlážděny oblázky. V jednom je teplá voda okolo 40 °C, ve druhém studená voda. Napřed se nohy zahřejí, pak se zchlazují a tak se to opakuje několikrát za sebou.

Kneippův chodník na Grádelském potoce se skládá ze tří kaskádovitých bazénků, ve kterých je velmi ledová voda. První bazének je nejdelší, má přibližně šest metrů a jsou v něm největší kameny. Ve druhém jsou kamínky drobnější a v posledním už se procházíme po jemném písku. Teplá vodu tu samozřejmě k dispozici není, a tak nezbývá než si sednout a nechat si nohy prohřát od slunce.

Následovat bude článek Šumavou a Bavorským lesem (VII)