Pláže i hory Elby (I)

Desetidenní, cestovatelsky mírně náročný zájezd brněnské cestovní kanceláře Kudrna zaměřený na poznání nejen krásných pláží, ale i nejzajímavějších přírodních i kulturních míst ostrova Elba. Součástí zájezdu jsou dvě horské túry pro ty, kteří si chtějí Elbu prohlédnout i z jiné perspektivy.

V pátek 8. srpna před polednem odjíždíme rychlíkem do Brna a v 15 hod. ze Zvonařky autobusem směrem Mikulov. Průvodce se představuje jako Petr a slyší prý i na přezdívku Kosák (později zjišťuji, že vznikla překladem jeho příjmení do slovenštiny). Nedaleko za hranicemi najíždíme na dálnici, jichž postupně vystřídáme několik, za volantem se střídají dva řidiči, takže cesta rychle ubíhá. 
O půl šesté ráno přijíždíme do přístavního města Piombino ležícího na pobřeží Tyrhénského moře. Trajekt odjíždí v osm, a tak máme čas na neplánovanou prohlídku staré části města. Autobus opouštíme na parkovišti u tenisové haly.

Přístav Porto Falesia existoval už za dob Římské říše, dnes má Piombino asi 35 000 obyvatel. Takhle časně ráno to však vypadá, že je téměř bez obyvatel, jen na pěší zóně se začíná připravovat knižní trh. Z dodávek zaparkovaných u chodníku vynášejí trhovci stohy knih, někteří rozkládají stánky či jenom stolky.

Procházíme kolem Torrione Rivellino a úzkou ulicí směřující k moři se dostáváme k radnici, Palazzo Communale. Pochází ze 13. století, hodinová věž byla postavena v roce 1598.

Obcházíme téměř celou pevnost Medicea postavenou v letech 1465–1470 na jihovýchodním konci starého města. Podle bilboardu usuzujeme, že je kočičím rájem.

Prohlídku města zakončujeme v zahrádce baru Falesia. 
Objednáváme si presso a „vdolky“, jak z legrace překládám italský výraz dolce znamenající všeobecně sladkosti. Takhle krásně nám začíná dovolená: sedíme u kafíčka a pozorujeme, jak stoupající slunce postupně osvětluje protější věž.

Na Elbu odjíždíme trajektem společnosti Toremar, což je zkratka názvu Toscana Regionale Marittima. Společnost vznikla již v roce 1976, ale od roku 2011 ji vlastní Moby Dick, italská lodní společnost, která provozuje tytéž služby vlastními trajekty s velkou modrou velrybou na boku. Toremar odsud denně vypravuje osm spojů do San Mariny a jednadvacet do Portoferraia, kam pluje ještě dalších dvanáct trajektů Moby Dick.

Vyplouváme, míjíme železárny a koksovny se dvěma vysokými pecemi. Viditelnost není bůhvíjaká, na levoboku vidíme jen nedaleký ostrov Cèrboli a na pravoboku ostrůvek Palmaiola. 

Po třičtvrtěhodinové plavbě vystupujeme v přístavu Rio Marina, nad nímž se černají mraky.

Městečko představuje vstup do důlní oblasti ostrova, kterou charakterizuje červená barva oxidu železitého, jíž jsou zbarvena zdejší pohoří a povrchové doly. Ze zdejšího přístavu odplouvaly lodě, které přepravovaly rudu vytěženou na ostrově. 

Stará legenda vypráví, že kdysi dávno si bohyně Afrodita při koupeli v moři roztrhla svůj perlový náhrdelník. Sedm perel zůstalo plavat na hladině a vytvořilo sedm ostrovů. Největším a nejhezčím z nich je Elba, dalšími jsou Pianosa, Capraia, Gorgona, Montecristo, Giglio a Giannutri. Všechny ostrovy včetně Elby jsou součástí Národního parku Toskánský archipelag, Parco dell´Arcipelago Toscano, jehož rozloha přesahuje 60 000 km². Následující obrázek jsem si vypůjčil z webových stránek CK Smart Travel.

Elba má tvar prapodivné ryby

Elba je třetím největším italským ostrovem, má rozlohu 224 km² a přibližně 30 000 obyvatel. Od západu na východ měří cca 27 km, od severu k jihu v nejširším místě 18,5 km, pobřeží má délku 147 km. Nejvyšší vrchol tvoří masiv Monte Capanne (1018 m), ostrovní vegetace je typicky středomořská: vedle palem, eukalyptů, cedrů, olivovníků a vinné révy je zde všudypřítomná macchie. Ve vyšších polohách rostou dubové a kaštanové lesy a na náhorních rovinách najdeme typickou alpskou floru.

Už od dávnověku byla Elba velmi oblíbena díly relativní blízkosti Itálie, strategické poloze, přívětivému klimatu a nerostnému bohatství, především zásobám železných rud. Vykopávky ukázaly, že ostrov byl částečně osídlen již v neolitu. Prvními obyvateli ostrova byli Ligurové, takzvaní Ilvaté, podle nichž ostrov dostal název Ilva. Právě oni zde jako první začali s těžbou železa, ale v 7. století př. n. l. je vystřídali Etruskové, pro které se ostrov díky nalezištím železné rudy stal nevyčerpatelným zdrojem blahobytu. Etruskové vyváželi rudu do oblasti jižního Středomoří, čilý obchod kvetl s Féničany a Řeky. Po Etruscích přišli kolem roku 480 př. n. l. Římané, kteří nejen zdědili výnosný rudný průmysl, ale také využívali žulové lomy a založili výborné vinice. Po zániku Římské říše byla Elba pustošena nájezdy barbarů a Saracénů a dostala se do držení Langobardů. Na počátku 11. století ji získal městský stát Pisa, došlo k opevňování přístavů, stavbě pevnosti v Marcianě a hradu Volterraio. Když Pisu roku 1398 koupil milánský rod Viscontů, Elba přešla do vlastnictví rodu Appianiů z Piombina, roku 1546 získal část ostrova Cosimo I. De Medici, který opevnil město Portoferraio a přejmenoval je na Cosmopoli. Zbývající část ostrova se stala roku 1577 opět vlastnictvím Appianiů. Roku 1603 se zmocnil přístavu Porto Azzurro Filip II. Španělský a vystavěl zde nejen pevnost San Giacomo, dnešní vězení, ale i množství kaplí a kostelík Monserrato, nádherně položený v horách. V 18. století Elba dokonce nakrátko patřila manželu císařovny Marie Terezie. V roce 1802 se ostrov stal francouzským územím a nastal jeho hospodářský rozkvět. A to už se dostávám k nejslavnějšímu Francouzovi, císaři Napoleonovi Bonaparte (1769–1821).

Podepsal dohodu, podle níž dostal k doživotnímu užívání ostrov Elbu a byl mu zachován titul císaře. Odjel 28. dubna a na Elbu dorazil 4. května 1814, žádné plány do budoucna neměl a svoji politickou kariéru považoval za uzavřenou kapitolu. Aby své nové malé panství uživil, začal se věnovat hospodaření, rozvoji řemesel, zemědělství, chovu ovcí a těžbě železné rudy. Během svého pobytu provedl Napoleon na ostrově řadu ekonomických a sociálních reforem, které vedly ke zlepšení životních podmínek obyvatel, například dal dovézt dva miliony kořenů vinné révy, nechal vysázet jedlé kaštany, vystavěl kanalizaci a vůbec první cesty, což se později stalo zdrojem bohatství místních obyvatel. Vydal pro Elbu novou ústavu, založil policejní sbor, nařídil očkování dětí, povinnou školní docházku, postavil dvě nemocnice a zakázal vyhazování odpadků z oken. Navrhl také vlajku ostrova – bílou s červeným pruhem a třemi zlatými včelami jako symbolem pracujících Elbanů. Nezanedbával však ani svoji miniaturní armádu, která už zdaleka neměla jen spojenci povolených tři sta vojáků. Ve svém sídle pořádal audience a plesy pro místní smetánku, organizoval dvorský život a ukazoval se občasným turistům, pro něž představoval velkou atrakci. Po dobu svého pobytu na ostrově se těšil z přítomnosti své matky Leticie, sestry Pauliny a bývalé milenky hraběnky Walewské s jejich synem Alexandrem.

Současně k němu začaly pronikat zprávy z Francie o úsilí internovat jej v Americe nebo na vzdálenějším ostrově (už tenkrát padlo jméno Svatá Helena). Navíc Ludvík XVIII. mu ještě nezačal vyplácet přislíbenou dvoumiliónovou apanáž. Na druhé straně se dozvídal, že ve Francii přibývá nespokojenců, jimž se nelíbí návrat starého režimu, sílí odpor ke královské dynastii a touha po obnově císařství.

Napoleon byl mužem činu a bylo mu teprve 45 let. Začal uvažovat o návratu do Francie. Příznivá chvíle nastala, když ostrov dočasně opustil plukovník Champbell, který na Napoleona dohlížel. 26. února 1815 císař nalodil svých 1100 vojáků, 80 koní a čtyři děla na sedm zrekvírovaných lodí a zamířil s nimi z Portoferraia k francouzskému pobřeží. Již druhý či třetí den po vyplutí se celá výprava ocitla v ohrožení, neboť k Napoleonově brize Inconstant se přiblížila britská fregata Zephyr. Granátníci dostali rozkaz sundat vysoké medvědice, zalehnout na palubu a připravit se na zahákování. Když se kapitán z paluby Zephyru zvědavě zeptal, jak se má „velký muž“ na Elbě, spokojil se s odpovědí, kterou Napoleon zašeptal do ucha kapitánovi Tailladovi, že báječně.

1. března se Napoleon s vojáky vylodil u pustého pobřeží v zálivu Juan nedaleko Antibes. Další historii znáte, nebo si ji vyhledáte (například v této knize) – Elby se již netýká.
Po Vídeňském kongresu roku 1815 připadla Elba Toskánskému velkovévodství a v roce 1860 se stala součástí sjednoceného Italského království. Během druhé světové války byla obsazena německou armádou, která se zde silně opevnila. Po tuhém boji byla osvobozena francouzskými vojáky 17. června 1944.

Letecký pohled na Elbu (snímek z internetu, autor Mjobling)

Cesta z přístavu do kempu netrvá déle než půl hodiny. Kemp má podivný název Casa dei prati, což znamená Dům na loukách. Přitom jsou tu postaveny stany – a nikoli na loukách, ale pod vzrostlými eukalypty.

Stany mají dvě ložnice a jsou vybaveny ledničkou, čtyřplotýnkovým plynovým vařičem a nádobím. Ubytováváme se podle rozpisu, který je už předem připravený, máme nezanedbatelnou výhodu – jsme tři a máme celý stan pro sebe! Během zájezdu máme zajištěné dvakrát denně jídlo z kudrnovské zájezdové kuchyně – snídaně formou jednoduchého bufetového stolu a k večeři teplé jídlo.

Už v autobuse jsme dostali několik mapek,...

... ale abychom se tu vyznali, napoprvé nás k moři vede Petr. Jdeme nejkratší cestou, přesto trvá čtvrt hodiny, s čímž jsme ovšem počítali, protože v propozicích nazvaných Elbský rodokaps byla tato informace uvedena.

Večer se u „velitelského“ stanu koná seznamovací večírek, Petr hraje na kytaru a zpívá, zdatně mu sekunduje kuchařka a později také jeden z účastníků. Hrajeme několik her, tou první je představit se pouze křestním jménem a příjmení vytvořit přídavným jménem, které by vyjadřovalo nějakou naši vlastnost či zálibu. A tak tu máme Ivu Internetovou, Adrianu Aktivní, Alču Azbestovou, Samuela Schovaného (za stromem) či Jaroslava Jurodivého. Když přichází řada na jedno z malých dětí, představuje se jako Zbynďa Zlobivý a na Petrovu výzvu, aby prozradil něco o sobě, mu táta napovídá: „Řekni, že po prázdninách půjdeš do pr...“ Nastává velké haló, protože všechny nás napadlo to samé – a první třída to nebyla.

V neděli je v plánu návštěva dvou Napoleonových rezidencí. Tou první je letní sídlo Villa di San Martino, jeden z nejoblíbenějších cílů návštěvníků Elby, neboť se zde dochovala nejzajímavější svědectví Napoleonova pobytu na ostrově. Leží asi šest kilometrů jihozápadně od Portoferraia uprostřed lesů a vinic na svahu kopce Monte San Martino (370 m) a říká se, že Napoleon si toto místo vybral, jelikož v hlavním městě bylo přes léto příliš horko. Zda si polepšil, je ovšem otázkou. Měl k tomuto místu hluboký vztah, jeho majitel však cenu stále zvyšoval a císaři se nedostávaly finance. Nakonec pomohla Napoleonova nejmilejší sestra Paulina, která bez váhání prodala své šperky, aby svému bratrovi umožnila koupit vyhlédnutou budovu. Na jejím úpatí nechal princ Anatole Demidoff (manžel Mathildy Bonaparte, dcery císařova bratra Jeroma) v roce 1851 postavit galerii, v jejímž přízemí zřídil napoleonské muzeum.

Mírně stoupající alejí přicházíme k bráně, za kterou se nachází budova s průčelím v neoklasicistním slohu. Vnější architektonická dekorace spočívá v pilastrech, nad kterými probíhá klasický vlys, kde se střídají metopy s orly, včelami a písmenem N.

Po schodišti se dostáváme na terasu, jež se rozkládá před císařovou vilou. Přízemí, v němž se nacházejí prostory pro služebnictvo, není přístupné, ale můžeme nahlédnout dvěma otevřenými okny.

V prvním patře se nachází osmipokojový apartmán, který obýval Napoleon. Poradnímu sálu se kvůli nástropní fresce také říká Sál holubic. Malba dvou holubic rozvazujících uzel lásky symbolizuje rozvod Napoleona s Marií Louisou.

Uprostřed budovy se nachází Egyptský sál zdobený freskami malíře Vincenze Antonia Ravelliho, zobrazujícími válečné tažení ještě mladého generála, 

Strop Egyptského sálu

a na každé straně tři pokoje: ložnice, vestibul a pracovna na jedné a pokoj generála Betranda, pokoj generála Drouota a pracovna generálů na druhé.

Teprve po prohlídce císařské vily sestupujeme dolů, do již zmíněné galerie podepřené dvěma řadami mohutných žulových sloupů, které střeží obrazy zhotovené mezi 17. a 19. stoletím 

a sochu Galatey. Jejím pravděpodobným autorem je Antonio Canova a říká se, že modelem mu stála Napoleonova sestra Paulina. Také je zde Napoleonův polní stan.

Vracíme se k autobusu a odjíždíme do Portoferraia, hlavního města Elby, v němž dnes žije více než třetina z celkového počtu obyvatel ostrova. Za svoji důležitost vděčí přírodnímu přístavu, který byl využíván už Etrusky a Římany pro obchod se železnou rudou a podle toho také město dostalo svůj název: porto = přístav, ferraio = železo, tedy doslova Železný přístav. 

Systém hradeb a vojenských pevností, vybudovaný za toskánského velkovévody Cosima I. Medicejského na obranu proti neustálým útokům pirátů, obepíná poloostrov, na kterém se nachází nejstarší část města. 

U vjezdu do přístavu stojí věž Linguella, o něco výše pevnost Stella neboli Hvězda a na nejvyšším bodě městečka pevnost Falcone, obě z roku 1548.

Do města vstupujeme z nábřeží branou, jejíž výstavbu zahájil v roce 1548 Cosimo I. a v prvních desetiletích 17. století ji Ferdinando II. Medicejský nechal přestavět.

Historické centrum si zachovalo původní tvář s malebnými úzkými uličkami, starými domy a rozkvetlými balkony.

V letech 1814 až 1815 zde přebýval a vládl Napoleon Bonaparte a právě díky němu se z Portoferraia stalo moderní a důležité město. Během svého exilu si nedaleko pevnosti Stella nechal postavit zimní rezidenci Villa Mulini, kde je dnes jeho muzeum. Tam ještě míříme společně a potom se rozcházíme, každý podle svých zájmů.

Název Napoleonovy zimní rezidence je odvozený od několika mlýnů, které zde kdysi stály. Ve vile jsou k vidění prostory, které obýval císař a jeho malý dvůr, původní nábytek a zařízení se bohužel ztratily a byly nahrazeny jiným vybavením ze stejného období. 

Je tu Napoleonova pracovna, salon, v němž přijímal návštěvy, pokoj sloužících, předpokoj, ložnice, knihovna obsahující více než tisíc svazků pocházejících z Fontainebleau, galerie a salon důstojníků. V prvním patře se nachází salon Napoleonovy sestry Pauliny.

Závěr prohlídky patří procházce zahradou, z níž je nádherný výhled na severovýchodní pobřeží ostrova, ostrůvek Scoglietto s majákem a také na nedaleký maják, který nechal v roce 1788 postavit velkovévoda Leopoldo di Lorena.

Navštěvujeme také kostel Božího Milosrdenství, chiesa della Misericordia, postavený v roce 1677 z popudu stejnojmenného bratrství, střeží ostatky sv. Kryšpína mučedníka, patrona města. V jeho blízkosti, či přímo v něm má být umístěna Napoleonova posmrtná maska. My jsme ji nenašli.

Čas do odjezdu autobusu trávíme pod pevností Falcone na Pláži dalmatinů, která prý patří k nejkrásnějším na ostrově. Její bílé oblázky mají černé skvrny, takže připomínají srst dalmatinů.

Naše další cesta vede přes městečko Procchio, jehož název Ne-Italové vyslovují Prochčijo. Zastavujeme na malém parkovišti a sestupujeme dolů k moři. 
První pláž, na kterou nás Petr vede, se nám příliš nelíbí. Je kamenitá a skalnatá, zato druhá o kus dál je oblázková a na ní se usazujeme. 

Přímo naproti máme skalnatý Paulinin ostrůvek, Isola Paolina, korunovaný bujnou vegetací. Je pojmenován po Napoleonově sestře, která mívala ve zvyku koupat se ve zdejších průzračných vodách nahá.

Na pondělí byl původně plánován výstup na nejvyšší horu Monte Capanne, ale vrcholky kopců jsou v mracích a naděje, že se to zlepší pramalá. Výhledy by nebyly žádné, a tak Petr operativně mění dnešní program za páteční – jedeme do městečka Porto Azzurro. Původně se jmenovalo Porto Longone – podle věznice, která stojí na výběžku nad městem. Když se však začal rozvíjet turistický ruch, radní si uvědomili, že málokdo bude chtít jezdit do města, které se jmenuje podle věznice, a přejmenovali je podle nádherné barvy moře na libozvučné Porto Azzurro neboli Modrý přístav. Jeho historie je pohnutá, neboť po celý středověk bylo cílem saracénských nájezdů. V 16. století připadlo Španělsku, v 18. století neapolským Bourbonům, pak Francii a roku 1815 Toskánsku. Dnes je oblíbeným letoviskem a jachtařským střediskem.

Společně navštěvujeme Muzeum minerálů a důlní těžby, prohlížíme si desítky druhů nerostů a hornin umístěných v prosklených vitrinách...

... a malým důlním vláčkem se projíždíme replikou staré důlní chodby.

Poté se individuálně touláme po městě. Na náměstí se zastavujeme na espresso... 
... a pak se jdeme podívat k pevnosti Longone. 
Říká se jí také pevnost sv. Jakuba, forte San Giacomo, má půdorys ve tvaru hvězdy a podle návrhu dona Garcia di Toledo ji nechal postavit Filip II. Španělský. Částečně dodnes slouží jako vězení, a tak se můj objektiv namířený na bránu nesetkává s pochopením.

Odpoledne odjíždíme na pláž Černá země, Terranera. Je opravdu složená z černých oblázků a navíc se pod svahem povalují obrovské kusy hematitu. 

Největší zdejší atrakcí je ovšem malé, neuvěřitelně zelené jezírko s léčivou vodou.

Od moře je oddělené jen úzkou písečnou kosou a rozdíl teploty v jezírku a v moři je markantní.

Za svou barvu vděčí prosakování sirných vod, ostatně výrony síry jsou na druhé straně jezírka dobře patrné a kousky pyritu zlákají ke sbírání i ty, kteří se o mineralogii nikdy nezajímali.

Následující článek Pláže i hory Elby (II)