Jarda Vála: Pláže i hory Elby (IV)

Pokračování článku Pláže i hory Elby (III)

Na pátek připadají Napoleonovy 245. narozeniny (15. srpna 1769) a my je oslavíme výstupem na Monte Capanne! Odjíždíme v osm hodin autobusem do Poggia. Už v antice zde stávala stará římská osada, nyní je to malebné městečko s úzkými a příkrými uličkami a schodišti.

Zastavujeme se na malém, tichém náměstíčku s pramenem léčivé vody pod třemi vzrostlými magnoliemi. Mnozí si zde doplňují zásoby pití a po schodech, které brzy přecházejí v úzkou stezku, se vydáváme vstříc nejvyššímu vrcholu Elby. Po krátkém odpočinku v lese, kdy využíváme poslední možnosti být ve stínu, stoupáme s výhledem na svahy masivu Monte Capanne stále výš a výš.

Při pohledu zpátky vidíme pod sebou Poggio a Marcianu, dvě městečka v kopcích nad Marcianou Marinou.

Poggio a v pozadí Marciana Marina

Marciana

V Itálii, a vlastně v celém Středomoří, jde o běžné uspořádání osídlení. Na břehu moře se nacházel pouze přístav a nejnutnější zázemí, nejčastěji rybářské. Obyvatelstvo žilo dál v kopcích nad mořem. Důvod byl prozaický – piráti. Když město přepadli, vyplenili jen přístav, ale do kopců, do skutečných měst, už se většinou nehnali. Byli si dobře vědomi, že tam na ně čekají obránci znalí terénu a s výhodou převýšení.

Samotná Elba byla pustošena piráty poměrně často. Asi nejhorší útok se odehrál roku 1534, kdy zde přistál nechvalně známý Chajruddín Barbarossa, maltský pirát podporovaný tureckým sultánem. Obětí přepadení bylo Rio, ležící na severovýchodním pobřeží. Zvony Marciany a Poggia nahoře v horách bily na poplach, ale než ozbrojené oddíly dorazili nešťastnému Riu na pomoc, bylo pozdě. Pirátské lodě už odpluly a na pobřeží zbyly jen trosky a hořící domy. Přepadení Ria pak bylo impulsem k fortifikaci přístavních měst, zejména blízkého Portoferraia, čímž započal nenápadný a trvalý přesun obyvatelstva z hor blíže k moři. Hradby totiž dokázaly útočníkům dobře vzdorovat a pirátskému řemeslu započal soumrak.

Před polednem stojíme u horní stanice lanovky, kterou zanedlouho využijeme pro cestu dolů. Teď už nám zbývá překonat posledních pár výškových metrů a jsme nahoře. Na hoře.

Heliport těsně pod vrcholem

Z Monte Capanne (1018 m) lze přehlédnout nejen celý ostrov, který odtud vypadá spíše jako souostroví, ale za jasného počasí jako máme dnes i velkou část toskánského pobřeží na východě a břehy pětatřicet kilometrů vzdálené Korsiky na západě.

Petr opět organizuje společné foto:

Petr jde koupit jízdenky a my se zatím řadíme do fronty. Cesta lanovkou à la ježek v kleci je pro leckoho docela adrenalinovým zážitkem.

Převýšení tisíc metrů překonávají na dvouapůlkilometrovém laně zavěšené houpající se „koše“, každý pro dvě stojící osoby.

Cesta trvá déle než čtvrt hodiny, takže si výhled náležitě vychutnáváme.

Spodní část svahu pokrývají kaštanové lesy. Plody máme chvílemi takřka na dosah.

Skutečnou zvláštností je systém „páter-noster“. Tato lanovka totiž nikde nezastavuje, a to ani v nástupní či výstupní stanici. A tak je při nástupu i výstupu k vidění leccos, od elegantního pohybu ve stylu krok – sun – krok přes zbrklé poskoky až po škobrtnutí, které jen díky pomoci obsluhy nekončívají pádem.

Svahem pokrytým kaštanovými lesy sjíždíme na okraj městečka Marciana, a protože toho ještě nemáme dost, vydáváme se na vycházku křížovou cestou...

... k poutnímu kostelíku Madonna del Monte. Nachází se na svahu Monte Giove a je nejstarším poutním místem na ostrově.

Pochází ze 13. st. a uctívá se zde zázračný obrázek Panny Marie namalovaný na žulovém kameni neznámým malířem v 15. st. Vedle kaple stojí poustevna, ve které pár dní, konkrétně od 23. srpna do 3. září 1814 pobýval i Napoleon Bonaparte, aby se tu setkal se svou přítelkyní polskou hraběnkou Marií Walewskou. Setkání však bylo velmi krátké – pobyt hraběnky netrval déle než dva dny.

Z Napoleonova pramene doplňujeme zásobu vody a jdeme se podívat ještě pár stovek metrů dál na okraj oblasti bizarních žulových skal.

Na tabuli je vysvětlen princip Napoleonova telegrafu. Na stožáru byla umístěna pohyblivá ramena a kombinacemi jejich natočení bylo možno na dohled oka vysílat písmena, číslice a dokonce i diakritická znamínka. Optický semaforový telegraf byl znám již dříve, Napoleon jej používal k předávání informací pro koordinaci svých vojsk.

Vracíme se stejnou cestou do Marciany, nazývané pro odlišení od Marciany Mariny také Marciana Alta. Městečko má středověký charakter, jeho dominantu tvoří stará pevnost piombinského rodu Appianiů, kteří tu v 15. století měli své sídlo.

Po krátkém posezení u zmrzliny nebo espressa se vracíme k autobusu a odjíždíme do městečka Pomonte.

Když v roce 1972 zuřila u západního pobřeží Elby bouře, nákladní loď Elviscott ztratila orientaci a právě u Pomonte najela na skalisko jménem Scoglio Ogliera. Nějaký čas se držela nad hladinou, ale pomalu stoupající voda a vlny jí nakonec stáhly ze skaliska na dno. Loď dodnes odpočívá na pravoboku v hloubce asi 13 metrů vedle skaliska, které se stalo její zkázou. Je to jeden z mála italských vraků, který je tak blízko pobřeží, že je možné se k němu dostat na nafukovacím motorovém člunu.

Výhodou je, že pokud se necítíte na nějaké potápění, můžete loď obdivovat z hladiny, viditelnost je tu díky průzračné vodě přes dvacet metrů. Zkušení šnorchlisté se vznášejí ve dvou až deseti metrech, potápěči jdou samozřejmě až na dno. Ztroskotaná loď je velice fotogenická, zdobená navíc hejny ryb, které ve vraku bydlí a které potápěči pravidelně krmí.

Protože jsou velké vlny a v moři ostré skály, leze do vody jen pár největších odvážlivců, ale i oni se brzy vracejí. Koupání zkrátka nebude a samozřejmě ani slibované šnorchlování.

Zato v dálce je vidět ostrov. Při vyslovení jeho jména se snad každému vybaví název knihy, která je po Třech mušketýrech druhým nejznámějším historicko-dobrodružným románem francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího. Napsal jej (stejně jako mnoho svých dalších děl) ve spolupráci s profesorem historie Augustem Maguetem v letech 1844–1845 a nazval jej Hrabě Monte Cristo.

V popředí skalisko Scoglio Ogliera, v pozadí ostrov Monte Cristo

Děj románu se odehrává na pozadí společenských poměrů ve Francii v bouřlivém období od pádu císaře Napoleona a návratu Bourbonu na trůn v roce 1815 až do červencové revoluce v roce 1830. Jeho ústředním námětem je příběh lodního důstojníka Edmonda Dantèse, který se na Elbě setkal s Napoleonem a převzal od něho dopis pro Noirtiera, význačného pařížského bonapartistu. Byl křivě označen za obdivovatele Napoleona, zatčen a uvězněn v pevnosti If, kde strávil bez soudu čtrnáct let. Ze sousední vězeňské cely se k němu prokopal abbé Faria a spolu pak kopali chodbu, která jim měla přinést svobodu. Před blížící se smrtí svěřil abbé Edmondovi tajemství o ztraceném pokladu kardinála Spady. Když abbé zemřel, Edmond se místo něho ukryl do pohřebního pytle, zevnitř se v něm zašil strážní jej vhodili do moře. Ve vodě se za pomoci nože vysvobodil a uplaval. Jako trosečníkovi mu pomohla posádka podloudnické lodě a na své přání byl vysazen na malém ostrově Monte Cristo, kde posléze opravdu našel obrovský poklad a začal spřádat plány své pomsty. Pokud vás zajímá, jak to bylo dál, sáhněte po knize, nudit se u ní nebudete.
To jsem trochu odbočil – a nejen pár kilometrů, ale i pár století. Tady a teď se opalujeme, ale nekoupeme, a tak odjíždíme domů o hodinu dříve, než jsme plánovali... Před odjezdem ještě navštěvujeme místní kostelík.