Za svatým Valentýnem

Cestou z XIV. Českého zimního srazu v Telči (psal jsem o něm na tomto blogu zde) opouštím před obcí Hosov auto kamarádů s úmyslem setkat se v Rantířově s jihlavskými turisty a společně s nimi vyrazit na valentýnskou vycházku ke kapličce sv. Antonína.

Po žluté turistické značce mířím do čtyři kilometry vzdáleného Rantířova. Míjím boží muka z roku 1756 a kolem hájovny pokračuji lesní cestou se zbytky sněhu a více či méně zledovatělým povrchem na hráz rybníku Dolní Bradlo a kolem chatové kolonie táhnoucí se podél potoka.

Rantířov leží na moravské straně historické česko-moravské zemské hranice a původně se jmenoval Fussdorf, což mohlo vzniknout ze slovesa fussen (= usadit se), nebo zkomolením názvu Fuchsendorf (= Liškova ves). Staré české pojmenování Ranžířov vzniklo přidáním přivlastňovací přípony ke jménu Ranožír, majitele statků v okolí Jihlavy v letech 1284–1238. Kdo není místní znalec, může si plést Rantířov s Rančířovem, který leží sedm kilometrů jihovýchodně.

Stejně jako loni (naleznete na tomto blogu zde) začínáme v 11 hodin na rantířovském nádraží. V soutěži o titul Nejkrásnější nádraží ČR 2014 se zdejší železniční stanice dostala z 37 nominovaných do finálové desítky a nakonec skončila na 2. místě. Obdržela zvláštní ocenění za zachování tradičního výrazu budovy Českomoravské transverzální dráhy a za odpovědnou péči o stanici a její okolí ve spolupráci s týmem Za nádraží v Rantířově krásnější.

V počtu 75 kusů vyrážíme podél kolejí a pak po mostě nad nimi do obce Rounek a polní cestou dál k západu. Na příhodném místě odbočujeme do lesa a záhy přicházíme ke kutišti, jednomu ze zastavení Hornické naučné stezky. Konkrétně toto kutiště není zakresleno v žádné historické hornické mapě a nejsou o něm žádné zprávy, přesto je lze datovat od první poloviny 13. století do počátku 15. století, tzn. do prvního období dolování stříbra. Je dlouhé 135 metrů a táhne se od severozápadu k jihovýchodu. Dnes tu lze najít 17 středně velkých i malých jam s okrajovými haldami, které se dochovaly po nepříliš hlubokých šachtách. Průměr jam se pohybuje od půldruhého metru do osmi metrů. Zvláštností tohoto kutiště je velmi zachovalá, ve skále sekaná šachtice čtvercového půdorysu. Celková hloubka jámy – i když je dnes částečně zasypaná – i se šachtou činí osm metrů.

Od kutiště pokračujeme ještě pár stovek metrů lesem a záhy stojíme před kaplí sv. Antonína.
Hned poté jsme obdarováni zákuskem a pamětní kartičkou připomínající účast na dnešní akci a téměř každý si jdeme zazvonit, neboť je to prý zárukou splnění našich přání. 

O historii kaple jsem psal již loni (viz odkaz v úvodu tohoto článku), a tak nic nebrání tomu, abych na závěr napsal, že stejně jako loni jsme pokračovali lesní a později polní cestou do Rantířova.
V roce 1868 zakoupil zdejší statek František Müller, horní rada a majitel dolu z Padochan u Olomouce, a roku 1873 zde nechal vybudovat zámecký objekt. Autorem jeho projektu byl jihlavský rodák August Prokop (1838–1915), profesor techniky v Brně, významný pseudogotický a pseudorenesanční architekt. Během následujících padesáti let se vystřídalo několik majitelů, až roku 1928 velkostatek zakoupili manželé František a Marie Šaškovi, jejichž rod zde sídlí doposud.

Mezitím ovšem byl areál po dobu okupace pod vnucenou správou a po únorovém komunistickém puči v roce 1948 zestátněn. O zámek se – stejně jako mnohde jinde – nikdo nestaral, a tak rychle chátral. Po roce 1989 byl v rámci restitucí vrácen, dnes je po generální rekonstrukci a revitalizací prošel také zámecký park.